I mimo centra pracují kvalitní onkologové

• Jak se za dvacet let podařilo změnit pohled lékařů na spolupráci s pacientskými organizacemi? Berou je lékaři jako rovnocenné partnery?

Zpočátku vztah lékař–pacientská organizace nebyl úplně jasný. Myslím, že jsem byl jedním z prvních, který se s pacientkami začal bavit a stýkat mimo ordinaci, kde naprosto není čas probrat se ženami, co je tíží. Nejen to, jak se léčí a že jsou nemocné a co bude za chemoterapii příští týden apod. Ale to sdílení, empatie, to v ordinaci nejde, to bylo možné jenom v pacientské organizaci. Musím říct, že chvíli trvalo, než to ostatní lékaři začali vnímat, dokonce si pamatuji, že nás blokovali onkologové z jiných pracovišť, když jsme jim chtěli dát do čekáren naše prospekty, tak to nechtěli. Čili vztah byl spíše negativní. Nebyla to jejich organizace a oni nechtěli, aby jejich pacientky chodily do nějaké cizí organizace. To se postupem doby měnilo, protože pacientky léčené u nás v Praze nebyly jenom pražské, ale ze všech možných krajů, dokonce i z Moravy dojížděly na léčbu, a zjistily, že podobnou pacientskou organizaci by nebylo špatné mít i ve svém bydlišti. Tak začala vznikat další centra Mamma HELP po republice, a to byl moment, kdy lékaři začali naši organizaci vnímat, protože jsme je potřebovali jako odborné garanty těchto dalších našich center. Myslím, že to bylo období, kdy si onkologové začali uvědomovat, že Mamma HELP není jen organizace pacientek kolem doktora Pechy, které společně chodí na pivo, i když tak to začalo, ale že je to organizace, která má váhu a výsledky, a začali s námi více spolupracovat.

• Myslíte, že by pacientské organizace měly pořádat osvětové akce pro pacientky a jejich setkávání, nebo by se měly podílet i na tom, aby přesvědčovaly politiky, že nějaká nová léčba by se měla u nás také používat?

Pacientské organizace úroveň léčby neovlivňují a ani to není v jejich náplni práce. Naše náplň je pomoci z očí do očí konkrétním pacientkám, osobní kontakt.

• Jaká je úroveň léčby karcinomu prsu u nás, má na ni vliv i tlak pacientských organizací?

Co se týče léčby nádoru prsu v ČR, řekl bych, že je na nejvyšší možné úrovni odpovídající jakékoli jiné úrovni v Evropě, možná i zámoří. Třeba někdy s menším zpožděním a s komplikacemi ze strany zdravotních pojišťoven, co se týče úhrad.

• Je vysoká úroveň léčby i díky systému centrové péče?

S centrovou péčí já osobně jsem se nemohl dlouho smířit, protože vyřazovala spoustu schopných onkologů, kteří nepracovali v centrech, a to nebylo košer. Všechno to bylo zdůvodňované financemi. My jsme jako necentrové pracoviště nabízeli od prvopočátku centrům přímou spolupráci, podíl v podávání léčby bez jakýchkoli nároků na úhradu. Dlouho na to nechtěla centra přistoupit, až v poslední době začínají. To jsem jim měl a dodnes mám za zlé, osobně jsem jednal s šéfy různých center a nebylo možno tento postoj prolomit.

• Potíž asi je v tom, že pojišťovna zaplatí některé léky jenom centrům…

To je až druhotné, nejprve byla centra, potom dohoda s pojišťovnou. Když ještě centra nebyla jmenovaná, některé léky se podávaly i mimo centrum. Pak pojišťovna chtěla mít přehled nad prostředky a sjednotila podávání do center. Ale co ženy z oblastí vzdálených od centra, jako dnešní moje spádová oblast – Lipno a bývalé Sudety? Když pacientka odsud má jezdit na léčbu do vzdáleného centra, není to pro ni jednoduché.

• Neřeší to regionální onkologické skupiny, které mohou podávat i centrové léky?

V tom už je teď pokrok, některá pracoviště mají nějakou léčbu delegovanou, když ji centrum schválí, ale jsou to léky, které bývaly centrové a teď se uvolnily, ty nové jsou zase jenom centrové. Všichni to vysvětlují tím, že v centrech je nejlepší úroveň lékařů, ale znám lékaře, kteří jsou na vyšší úrovni, než je mnoho lékařů z uznaných center. O kvalitě lékařské péče to tedy určitě není, je to o pojišťovnách a o penězích, aby pojišťovny měly přehled nad toky peněz, a podle mého názoru se dodnes úplně všem pacientkám potřebná léčba nedostane, anebo některé, i kdyby se k nim dostala, tak ji nepodstoupí, protože je pro ně složité někam dojíždět. Tyto speciální léky se podávají většinou ve druhé, třetí linii, kdy pacientka není už v plné síle, čím později, tím je to pro ni složitější co do snášenlivosti. Tím ale nechci zdůvodňovat, aby kdejaké pracoviště mohlo podávat centrové léky, musí mít vybavení, zázemí, ale pracoviště, která to mají, by měla mít větší možnosti než dosud.

Zdroj: MT