Káže vodu, pije víno

Jednoduchý model říká, že moc je schopnost ovlivňovat nebo kontrolovat lidské chování.

Před sto lety to formuloval německý sociolog Max Weber (1864–1924) slovy: „Mít moc znamená mít možnost někoho přinutit, aby něco udělal proti své vůli.“

Vědomí moci předpovídá chování v rámci předurčujících rysů osobnosti. Lidskou osobnost je možné popsat v pěti základních rozměrech pojmenovaných otevřenost, svědomitost, extraverze, přívětivost a záporná emocionalita.

Moc rysy osobnosti prohlubuje. Zvyšuje míru, ve které rysy osobnosti jejímu chování odpovídají. Takže mrzutý člověk bude ještě mrzutější.

Mocní lidé lépe předvídají své myšlenky i způsob, jak se budou chovat. Čím jsou lidé mocnější, tím méně se cítí závislí na okolí a mohou to dávat najevo. Moc prozradí, co v kom je. Mocní lidé častěji jednají dle svých emocí. Naproti tomu lidé, kteří moc nemají, jsou ovlivňováni emocemi mocných.

Jestliže se lidem propůjčí pocit moci, hrají v simulované hře riskantněji. Mluví‑li, užívají vyšší tóny, které proměňují málo, o to víc proměňují hlasitost. Vědci porovnali hlasový projev Margaret Thatcherové z doby, kdy ještě nebyla britskou ministerskou předsedkyní, s hlasovým projevem v době, kdy už jí byla. Premiérka prošla hlasovým školením, které ji naučilo posilovat dojem moci. Tóny, které poté začala užívat, byly vyšší, jejich výšku proměňovala málo, zato proměňovala hlasitost.

Mocní lidé nemají mnoho důvodů věnovat pozornost individuálním rozdílům mezi jednotlivci. Snadněji druhé lidi stereotypizují. Stereotypizace je součást tvorby předsudků. Skryté předsudky jsou u mocných lidí častější.

Mocní lidé víc než lidé, kteří mocní nejsou, spoléhají na své znalosti a zkušenosti. Mají sklon odmítat rady druhých lidí nebo je ignorovat. Mocné lidi stejně jak lidi bohaté často a oprávněně trápí myšlenka, že se k nim druzí lidé chovají přátelsky a slušně jen proto, že jsou mocní anebo bohatí. Takže nedůvěřují. Mocní lidé chápou příznivé činy svých bližních jako projev vztahu k moci, nikoli k člověku. Jsou málo vděční a nemají chuť oplácet přízeň stejnou přízní.

Mocní a bohatí, nejsou‑li psychopatičtí, se tím mohou dostávat do niterného rozporu: potřebují blízkost a přitom se bojí, že ji druhá strana jen předstírá.

Pokrytectví je nesoulad mezi vyjadřovanými morálními standardy a vlastním chováním, stejně jako obhajoba vlastních narušení morálky a odsuzování téhož chování u druhých lidí. Mocní lidé nedodržují morální pravidla a principy, které sami káží.

Mezi mocí a morálním pokrytectvím existuje kauzální vztah. Vyšší míra moci znamená větší míru pokrytectví. Pojem morální pokrytectví se často ztotožňuje s amorálností, přestože mezi nimi existuje rozdíl. Amorální jedinec pokrytcem být nemusí. Může být drze a veřejně amorální.

Experimenty dokazují, že mocní lidé jsou přísnější v morálních soudech nad chováním druhých lidí a shovívavější v morálních soudech nad chováním vlastním. Představa říkající, že morální soud nad chováním druhých lidí bude tím přísnější, čím je jejich chování morálně problematičtější, je mylná.

Lidský sklon soudit chování druhých lidí více plyne z pocitu oprávněnosti soudit druhé lidi. Vyšší míra moci tento pocit propůjčuje.

Mocní lidé více lpějí na pravidlech a jsou méně ochotni činit výjimky než lidé, jejich podíl na moci je menší. Mocní lidé snadněji vyjadřují své názory a říkají druhým lidem, co mají a nemají dělat. Mocní lidé jsou soustředěnější na možnou odměnu plynoucí z jakékoli jejich akce. Sledují tedy vlastní zájem v porovnání s lidmi méně mocnými důsledněji. Nesouhlas okolí s nějakým činem obvykle působí ve vztahu ke sledování čistě osobních zájmů jako protitlak. Pocit moci však citlivost vůči nesouhlasu okolí oslabuje.

Lidé, jimž byla v experimentu propůjčena moc, odsuzovali podvádění, jehož se dopouštěli druzí lidé, sami však podváděli více. Morální přestupky méně mocných lidí soudili přísněji než stejné přestupky vlastní.

Vliv moci na pokrytectví však záleží na legitimitě moci. Jestliže moc legitimní nebyla, její vliv na míru pokrytectví nejen zmizel, ale obrátil se. Lidé, jejichž moc legitimní nebyla, byli přísnější v soudech, které se týkaly jich samých, než v soudech týkajících se druhých lidí.

Popsaný mechanismus se podílí na udržování sociální nerovnosti. Mocní lidé ukládají lidem, jejichž podíl na moci je malý, přísnější pravidla chování než sobě samým. Sklon lidí s malým podílem na moci ukládat normy chování druhým lidem je malý, o to ochotněji je dodržují sami.

Mocní lidé jim proto berou, co chtějí, nejen proto, že to prochází beztrestně, ale i proto, že intuitivně pociťují, že na to mají právo. A naopak, lidé, jejichž podíl na moci je malý, nejenže nezískají to, co potřebují, proto, že jim to není dovoleno, ale i proto, že jsou přesvědčeni, že na to nemají nárok. Z experimentů plyne, že procesy posilující nerovnost jsou částečně automatické.

Spirálu nerovnosti je možné narušit, jestliže se ozřejmí, že rozdělení moci není legitimní. Jednou z cest je otevřená revolta, druhou je podlamování reputace mocných.

MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA

Zdroj: MT