Platy zdravotníků a právní forma nemocnic
Po celé období od konce roku 1989 jsou platy zdravotníků jedním z důležitých a někdy i rozhodujících sociálních a politických témat v naší zemi. Způsobilo to velmi nízké hodnocení zdravotníků v časech socialistického Československa. Sám si pamatuji na zkušenost, kdy jako sanitář pracující při studiu jsem měl o 40 % vyšší plat než jako nastupující lékař.
Tento stav kontrastoval s relativně vysokým společenským postavením lékařů i ostatních zdravotníků. Ve všech pravidelně konaných výzkumem veřejného mínění od konce 19. století se praktickému lékaři a později profesoru medicíny dostávalo nejvyššího společenského uznání.
Zprůhlednění financování zdravotnictví, vytvoření cen a nakonec kalkulace jednotlivých diagnostických a léčebných úkonů po roce 1989 podnítily očekávání zdravotníků, že jejich práce bude výrazněji oceněna. K tomu v 90. letech docházelo jen velmi pozvolna a reakcí na tuto skutečnost byl vznik Lékařského odborového klubu (LOK) a radikalizace postojů České lékařské komory, která se více než etikou a vzděláváním začala zabývat ekonomickým postavením lékařů.
Mzdy rozhodují o bytí ministrů
Lékaři brzy pochopili, jakou sílu má jejich sociální postavení ve střední Evropě a téma mezd ve zdravotnictví rozhodovalo a rozhoduje o bytí či nebytí jednotlivých ministrů či ministryň. Zdravotníci a jejich odborové a profesní organizace napřeli svůj tlak na stát a postupně si vymohli mzdové tarify platné i v jiných příspěvkových organizacích, které byly postupně specifikovány pro zdravotnictví.
Je pravdou, že v 90. letech bylo procentuální navýšení mezd jednociferné a růst cen léků dvojciferný a u některých typů zdravotnického materiálu činil i desítky procent ročně. Na rychlém nárůstu finančních prostředků tekoucích do zdravotnictví tak více profitovali výrobci a distributoři než zdravotníci. Hodnota všech příjmů lékařů na konci 90. let tvořila asi 20 % nákladů na léky předepisované na recept. I když mzdy ve zdravotnictví relativně mírně stouply, zdaleka nedosahují úrovně v západní Evropě či jinde v rozvinutém světě.
Vyšší mzdy v neziskových organizacích
Vzhledem k této mnoho let trvající anomálii je logické, že zdravotníci tlačí na minimální tarify, které by byly pro danou činnost nepodkročitelné. Tak je tomu dnes v příspěvkových organizacích a případně v neziskových zdravotnických zařízeních, která zřizuje stát či kraje. Je pravdou, že z oficiálních statistik ÚZIS je patrné, že průměrné mzdy pracovníků v těchto organizacích jsou vyšší.
Z uvedených statistik se však nedozvíme, do jaké míry to ovlivňuje skutečnost, že tato zařízení jsou častěji zařízení specializovaná, velké komplexní nemocnice či fakultní nemocnice. V těchto zařízeních je zaměstnanecká struktura odlišná od lokálních nemocnic, jež jsou dnes tvořeny většinou nemocnicemi soukromými.
Dalším faktorem, jejž ony statistiky nezohledňují, je rozsah bonusů, které zaměstnanci získávají a jež jsou v soukromých společnostech rozšířenější než v příspěvkových či neziskových organizacích. Některé z nich jsou v těchto organizacích ze zákona nerealizovatelné. Zvlastní zkušenosti a průběžných srovnání nevidím rozdíl mezi platem a mzdou ve veřejné či soukromé sféře u pracovníků vykonávajících obdobnou činnost.
V době, kdy mzdy zdravotníků stále ještě neodpovídají jejich postavení ve společnosti, je logické, že je požadováno rozšíření tarifního systému a jeho centrálně organizovaný nárůst. Z dlouhodobého hlediska je však jasné, že pro zdravotnictví je daleko příznivější a efektivnější systém běžný v podnikatelské sféře, který oproti zdůrazňování vzdělání a odsloužených let odměňuje zkušenosti, schopnosti a efektivitu.
Soukromá zařízení zaplatí špičky špičkově
Veřejná sféra díky široké škále tarifů zajišťuje slušnou minimální mzdu pro všechny. Soukromoprávní sektor má jistě širší škálu mezd, ale klíčoví pracovníci, a to i na úrovni středního zdravotnického personálu, jsou zde odměňováni lépe. Ohodnocení špičkových odborníků je pak nesrovnatelné s úrovní stropů, které umožňuje tarifní systém. Tarifní systém má totiž nejen výhodu slušných minimálních tarifů, ale i nevýhodu maximálních platů. Velmi dobře fungující příspěvkové organizace jsou tímto systémem diskriminovány.
Českému zdravotnictví by jistě prospělo, aby zdravotník v každé organizaci měl jistotu slušné základní mzdy, ale i možnost získání odpovídající finanční výhody, bude-li přispívat k lepší efektivitě svého oddělení a zařízení. Ekonomika každého zdravotnického zařízení v systému, který neumožňuje volnější cenotvorbu, staví proti předem možným maximálním výnosům materiálové a osobní náklady.
V debatě o výši platů a mezd ve zdravotnictví je nakonec důležitější, převládne-li diskuse o možném snižování materiálových nákladů nad diskusí o zvyšování tarifů. Jen taková rozprava nám nakonec umožní alokovat větší část z vybraného veřejného zdravotního pojištění do oblasti osobních nákladů.
Zdroj: Medical Tribune
