Přeskočit na obsah

Pohádka o kolísavém lesku slovutných Zdravonic

Blogy MT

Možná si říkáte, proč žili Zdravoničtí ve vlastním městě... Vězte, že to už vrtalo hlavou leckterému chytrákovi a stejně nikdo nedošel k jednoznačnému vysvětlení. Snad to bylo výjimečností řemesla, jeho společenským významem, jeho náročností, jeho morální hodnotou převyšující hodnotu přidanou... Čertví čím to bylo, bylo to tak...

Trochu to vzdalovalo Zdravonické od obyčejných lidí a tedy i od předmětu jejich řemesla. Možná to byla i jedna z příčin kolísavého lesku řemesla Zdravonických. V těch dobách však zazmítalo zemí hned několik očividnějších pohrom, které otřásly celou společností a pochopitelně i řemeslem nejvíce uctívaným. Nezačínejme však od prostředka, ale pěkně od začátku... 

Řemeslo Zdravonických nabylo v dobách svého rozmachu takového společenského významu, že bylo nutné upravit jeho poskytování speciálními zákony, ba dokonce ústavou. V celé zemi byl zřízen systém zvláštní daně, která byla zprvu zamýšlena jako "pojištění" a dlouho se jí tak nesmyslně říkalo, i když byla dávno daní. Díky ní měli všichni obyvatelé nárok na služby Zdravonických, ať šlo o staré, nemajetné ba dokonce o ještě nenarozené děti.

Šlo o velmi dobrou myšlenku, kterou z řady důvodů chválili i sami Zdravoničtí. Mohli se plně věnovat své složité práci a nemuseli se zabývat tak přízemními věcmi, jakou je třeba nominální hodnota měny nebo plat, který je beztak pouhým prostředkem k živobytí. A vše by asi fungovalo hladce dodnes, pokud by živobytí Zdravonických odpovídalo jejich postavení.

Spolu se sociálním systémem však dolehl na Zdravonice skrytý paradox. Význam jejich řemesla byl totiž tak samozřejmě vysoký, že ho jak panovníci, tak obyčejní lidé, zapomínali oceňovat tím, čím jinak oceňovali hodnotné věci kolem sebe. Dělaly to za ně dlouhá desetiletí zvláštní instituty spravující Zdravonickou daň.

Lidé se nemuseli zajímat, co je ve Zdravonicích levné, co dražší a co nejdražší. A tak v obecném povědomí přestala figurovat konkrétní představa hodnoty i samotné práce Zdravoničanů. Situaci ztěžovala i skutečnost, že již samotné pomyšlení na nějakou hodinovou mzdu Zdravoničana bylo obecně vnímáno jako nepatřičné a vyvolávalo velkou nevoli. Je přeci nevhodné, aby Zdravoničan vydělal na svém poslání. Že přitom tvrdě pracuje, je přece samozřejmé. V dobách totalitního srovnání platů intelektuála a dělníka přeci dokázal, že to jde, tak jaképak copak...

Paradoxní výsledek pak přinesl i dlouhodobý převis poptávky na služby Zdravonic. Kde je něco hodně významné a je to navíc zadarmo, tam jsou dvě jasné příčiny převisu poptávky, která by měla ceny tlačit vzhůru. Tomu však bránil centrálně řízený sociální systém Zdravonické daně... Mnozí kritici navíc poukazovali, že byl tento převis bezedný. To bylo ale opět pochopitelné a mělo to opět ony dvě příčiny.

Tam, kde je však regulace obtížná, nebo existují silné lobbistické skupiny, vyvíjejí se přirozeně stále lepší a dražší postupy (např. mastičkáři a alchymisti), které ze systému odčerpávají nemalé prostředky. Šetřit se tedy pak muselo na položkách, které neměly tak silnou lobbi...

Regulační mechanismy měly být jistě nastaveny na všech úrovních. Jediné co ale jeden z nejodvážnějších dočasných starostů Zdravonic byl schopen za ohromného rozruchu veřejnosti udělat v zájmu regulace, byly ubohé poplatečky, nekryjící ani úřednickou část práce Zdravonických. Byl také po zásluze potrestán a dej mu pánbůh věčnou politickou slávu. Sebral odvahu říznout. Řízl ale málo, bolelo to stejně a většinu lékařů tím jen urazil. Jestli někoho nasytil, tak leda jen totální příživníky a největší lůzu v oboru.

Vraťme se ale od nepodstatně trapných peripetií k systému Zdravonické daně. Ten totiž, ač zprvu vítán a opěvován, mohl být skrytou bestií, rdousící Zdravonické i jejich klienty hůř než špatná politická rozhodnutí. Proč? Ze systému Zdravonické daně, vyplývala takzvaná "BEZPLATNOST Zdravonické péče" a socialistický švajneraj v managementu. Chaotický převis poptávky, pak nutil Zdravoničany k logické obraně, která ale bohužel neměla logické důsledky...

Omezování služeb bylo Zdravonickým zakázáno samotnou ústavou, takže mohlo probíhat jen skrytě, neoficiálně, ba přímo pokoutně. Ať vědomě, či nevědomě, Zdravoničané prostě potřebovali odradit část zástupů dožadujících se bezplatných služeb. Stylem části této obrany však Zdravoničtí prokázali svému stavu nevídaně negativní marketing. Degradovali své řemeslo v očích obyčejných lidí a někteří se ve vynuceném stylu práce zahrabali a zdegenerovali bohužel i odborně. Škoda odborníků i lidí, kterým bývali mohli pomoci.

Uvažte ale sami, jak mohou na veřejnost dlouhodobě působit takové obyčeje, jakými jsou například "Dušení přeplněné čekárny ve vlastní šťávě", on někdo zváží, zda mu to za to stojí, nebo "Lajdání osobního kontaktu s klientem", aby k nám nechodili tak rádi a tak často. Tento stav trval několik desetiletí a podle toho pak i přes dobrou vůli mnoha zapálených Zdravoničanů, jejich obec v době Sametové revoluce vypadala. 

Tehdy si celá zem přestala říkat "socialistická" a všichni, kromě Zdravonických, si začali zvykat na takzvané "Tržní mechanismy". Ne, že by si Zdravoničtí nechtěli zvykat také, ale zakořeněný těžkopádný systém jim to neumožňoval, ba přímo zakazoval. Za vyřknutí slov "samoplátce" nebo "nadstandard" docházelo i k veřejnému pranýřování. Někteří pak volili v zájmu vědy nebo v zájmu svého přežití či obohacení, cestu sponzorských darů nebo cestu prachobyčejných úplatků. Nikdo z demokraticky volených panovníků nesebral odvahu do citlivého a složitého fungování Zdravonic zasáhnout. Vždyť i životnost starosty Zdravonic byla v porovnání s ostatními starosty nejnižší ze všech.

A tak další dvě desetiletí prorůstaly Zdravonice socialismem, tu a tam ovlivněným okolním kapitalismem. Dál se prohlubovala skutečnost, že nejctěnější řemeslo bylo hlavně čestným titulem před jménem, nikoliv živností k pořádnému uživení. Zdravoničané se snažili dohnat příjmy svých rodin bezprecedentními přesčasy. Unaveni svou prací, si ale nemohli dovolit nekvalifikovanou výpomoc ani v práci, ani v domácnosti. Jednoduše proto, že byla mnohem dražší než kolik činila přidaná hodnota jejich odbornosti. Nejenže jim zákonitě méně času zůstalo na specializaci, sebevzdělávání i samotnou rodinu, ale nezájem až netečnost okolí hasila i profesní oheň v jejich srdcích, a tak začali mnozí ztrácet zájem o rozvoj a blaho Zdravonic i o sounáležitost ve vlastních řadách.

Možná se Vám chce zakřičet: "Proč neutekli? Proč se nevzbouřili? Proč se nepostavil za práva svého stavu". Těžko říci... Snad bylo na prvopočátku profesní ohebnosti pokoření celé země i elity národa okupanty... Snad to byly téměř dvě generace komunismu, které pozměnili generační paměť i sebevědomí řemesla předávaného často rodinně... Možná zbytky profesní cti roztrhala po revoluci divokost přechodu na kapitalismus a skutečnost, že během tučných let nesebral nikdo z politiků odvahu k napravení pokřiveného rozložení prostředků ve společnosti. 

Dnes je jisté jen následující. Společenské ohodnocení Zdravoničanů, přepočtené na nominální hodnotu peněz, se za nezájmu společnosti udrželo na pětině hodnoty blízkých vyspělých zemí. Instituce spravující speciální Zdravonickou daň nijak neinformovaly kolik co ve Zdravonicích stojí a obyvatele to po pár generacích ani nijak nezajímalo. Všem se zdálo že celkový objem prostředků na provoz Zdravonic je velký i když byl prokazatleně jedním z nejmenších v celém regionu. Hrubý domácí produkt země byl v období socialistického strádání i v následném období blahobytu přednostně posílán na nesmyslné průmyslové projekty nebo na bezprecedentně předražené dálnice, obrněné transportéry a mnohé další veřejné zakázky.

Naštěstí duch řemesla nebo řemeslo samo způsobilo, že většina Zdravoničanů neodešla k jiným řemeslům ani do jiných zemí. Možná to, jak říkali zlí jazykové, bylo jejich slabošstvím nebo pouhou setrvačností... Možná to ale skutečně bylo i proto, že ti co zůstali, měli rádi své řemeslo, svou zemi, její obyvatele, své rodiny a přátele.

Jednoho dne však celou zemi, ba dokonce celý svět postihla po tučných létech léta těžká. Všude se začalo šetřit a panovník se správným úmyslem rozhodl spravedlivě šetřit všude stejným dílem.

Napětí a hlavně lidský rozměr krize ve Zdravonicích se však už dal krájet. Starší Zdravoničané, zvyklí ohýbat svůj hřbet jak v komunismu, tak i v kapitalismu, by asi další útrapy přijali opět pokorně. V mladé generaci, jak to tak bývá, však přeskočila jakási jiskra, která s parafrází dvacet let starého hesla konečně přivedla do politicky neschopných Zdravonic Sametovou Revoluci. Část Zdravonických, skutečně zachraňujících životy ve velkých zařízeních, se rozhodla vyjádřit svůj protest jedinou legální a přitom výraznou cestou.
 
Co se tehdy vlastně stalo? Protest Zdravonických stál na popření samotných základů jejich oborového odhodlání. Zákon zakazoval Zdravonickým omezit poskytování svého řemesla. Nikdo jim však nemohl zakázat, přestat ho poskytovat úplně. Před odvahou všech protestujících by se slušelo smeknout. Těžko hledat jiné řemeslo v zemi, jehož zástupci by byli ochotní v období krize riskovat obživu podáním výpovědi, proto aby bránili svůj stav před dlouholetou společenskou křivdou.

Šlo ale o natolik vystupňovaný, zoufalý, do živého tnoucí krok, že byl zbytek společnosti naprosto zaskočen a šokován. Ani média, jindy tak flexibilní, nedokázala reagovat a vyslovit patřičně významné komentáře. Vždyť slovutné Zdravonice křičí o pomoc a aby svému hlasu dodali vážnost, nezbývá jim než ze Zdravonic odejít nebo tím alespoň varovat. Jenže ne všichni tomu tak rozuměli... Hodně lidí, zvyklých myslet spíše v nominálních hodnotách, nebylo absolutně zvyklých přemýšlet v jakýchkoliv hodnotách o Zdravoničanech. Tento krok je neobvykle pobouřil. S nepěkným výsledkem přitom prozkoušel opravdovost jejich předstírané úcty k řemeslu Zdravonických. 

A tak sklidili Zdravoničtí to, co si nechávali po léta shovívavě utíkat pod rukama. Málokdo s nimi projevil lítost nad jejich údělem pracovat v socialistických podmínkách, zatímco v okolí tepala kapitalistická prosperita. Část obyvatel a hlavně většina politiků odpovědných za další vývoj v zemi, dál zarytě odmítala ocenění řemesla, původně tak navýsost ceněného. Zdravoničtí si začali uvědomovat, že mnoho lidí pouze předstíralo svou úctu k jejich řemeslu, což ještě přilévalo oheň do jejich poraněných srdcí. Jaká škoda, že si obyčejní lidé, překvapení a rozčílení z protestů, úplně zapomněli všimnout nejdůležitějšího... Zdravoničtí nehrozili svým odchodem kvůli desetiprocentnímu snížení platů. Nebylo to ani proto, že by nejvíce toužili po odchodu, to by přece odešli dávno a bez výhružek. Zdravoničtí naopak toužili zůstat doma. Desetiprocentní šetření bylo jen poslední kapkou před jejich rezolutním rozhodnutím zamezit další devalvaci ctěného řemesla v socialistickém brajglu jehož obětí byli jak jejich pacienti, tak i oni sami.

A pokud za devatero horami a devatero řekami lidé a jejich volení politici nevzali rozum do hrsti a neocenili slovutné řemeslo, ať bylo za ta dlouhá léta pomláceno a splundrováno jakkoliv, pohřbili jistě jeho původní lesk a slávu. Nemohou se pak ale divit, že zůstalo jen pár nejskalnějších a ti, kterým vyhovoval systém čekáren, dusících se ve vlastní šťávě...


Mgr. Tomáš Pelc
syn a vnuk Zdravonických
Zdravotničan srdcem i duší, který odmítl masochisticky žít ve Zdravonicích na plný úvazek 

Pokud Vám tato pohádka připomíná něco z reálného života, pošlete ji dál a zkuste tím pozměnit budoucnost Zdravonic!

Zdroj: www.tribune.cz

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…