Prof. Češka: Akreditace nemocnic vypovídá o kvalitě pramálo
Předložili jsme lékařům, sestrám, politikům i pacientům následující otázky: Mají vůbec pacienti šanci poznat kvalitní nemocnici? Podle čeho kvalitu nemocnice posuzujete vy, když je potřeba například hospitalizovat někoho vám blízkého? Otázkou také je, jestli má cenu kvalitu sledovat na úrovni nemocnice, nebo je to vždy oddělení od oddělení jiné...
Tak tedy otázka zní: Poznáme kvalitní nemocnici, dobré lékaře, další zdravotnické pracovníky? Odpověď: Nepoznáme. Existují dva přístupy, které se o to snaží, oba jen s velmi omezenými výsledky. Profesionální a laický.
Profesionální přístup je založen na analýze dat, na výsledcích akreditačních řízení, na žebříčcích oblíbenosti dle pacientů, ale i dle personálu. Nechci se nikoho dotknout, ale do reálné medicínské praxe vstupuje tolik známých, ale také neznámých faktorů, že je nelze postihnout ani za využití poslední počítačové techniky, analýzy „big data“ (velkých objemů dat) ani znalostí získaných studiem na Harvardu či v Oxfordu. A přitom – jak snadné! Sledujeme úmrtnost nebo komplikace po výkonu, délku hospitalizace. Ale pozor. Na těch nejlepších odděleních leží ti nejkomplikovanější pacienti, přeložení těsně před… A je zázrak, že je ti šikovní z té krize dostanou, třeba za cenu dlouhého stonání. To, že vše začalo třeba trochu „zpackaným“ výkonem někde, kde mají nejkratší ošetřovací dobu (tedy jsou dobří!), se přehlédne. Ostatně ten pacient se přece ještě po těch dvou dnech hezky proletěl vrtulníkem. Kam? No přeci k těm neschopům, co ho budou léčit další tři týdny a zhorší si statistiku. Infarkt ani pankreatitida nejsou nikdy stejné. A ty komplikovanější zhorší statistiky těm nejlepším.
Naopak některé superspecializované oddělení nemusí mít zrovna největší praxi s banálním výkonem. Jak mi řekl opravdu „bohem nadaný“ chirurg, který jako první transplantoval plíce: „Vašemu pacientovi žlučník operovat nebudu, ale předám ho kolegovi XY. Já už léta žlučníky nedělám.“ To je vnitřní síla a ukázněnost. Tu nemá každý a mnozí se pouštějí do výkonů, které by prostě dělat neměli. Nezáleží přitom na celkové kvalitě nemocnice, a dokonce ani konkrétního lékaře.
Zvláštní kapitolou je hodnocení nemocnic „podle počtu a umístění razítek“, podle toho, jak jsou dodržovány předpisy o „mytí rukou“. Nic proti akreditaci, pořádek musí být. O kvalitě péče ale vypovídá pramálo. Hodnocení pacienty (ať už anonymně samotnou nemocnicí, nebo novináři) přináší podle mého názoru také jen velmi málo o skutečné poskytované péči.
Laicky. Pokud máme čas, měli bychom se podívat na čistotu, vybavení, jestli jim nepadá strop. Ona se výborná medicína často (nejen u nás) dělá v různých podmínkách, ale vše má své meze. Pozor! Luxus neříká nic. Můj starší rádce, absolvent Cambridge University, později náš ústavní soudce, mi říkal: „Richarde, pozor, lékař nesmí být bohatý (myšleno BOHATÝ), to je podezřelé, aspoň v Anglii.“ A opravdu, klubovky z hadí kůže a nevtíravá hudba ze systému Bose v čekárně nemusí (jistě může) korelovat s kvalitou poskytované péče.
Raději se podívejte na to, jestli se lidé na sebe usmívají. Lékaři a pacienti, sestřičky a pacientský doprovod… Bouchání dveřmi, ostřejší slova – to není dobrý start soužití a spolupráce pacient–lékař.
Nejlepší je doporučení. Když se několik pacientů shodne na tom, že v nemocnici AB a hlavně u doktora CD to bylo fajn, že jim pomohli, tak většinou není třeba se bát.
Samozřejmě, medicína je obor, kde zdaleka neumíme vše, jak bychom chtěli. Některým pacientům nedokážeme pomoci. Někdy ani správný postup nevede k uzdravení. Ale udělat maximum je potřeba. A když víme, kde to maximum udělají, navíc rádi a v dobré náladě, máme vyhráno. A tady musím podtrhnout (aspoň podle mne největší) výhodu naší profese. Přeci jen za těch „pár let“ klinické praxe už člověk trochu ví, kde se snoubí kvalita s pohodou, kde je pacient na prvním místě. To je asi největší bonus, který lékař může mít. Vědět kdy, kam a za kým. Ale nakonec, je to vždycky o lidech.
Zdroj: MT