Repetitorium o personalizaci a depersonalizaci medicíny

Dokončení ze str. A1

Personifikace řeší i složitá zadání stručným vyjádřením uniodborníka, že jde o problém zajímavý a složitý. A takto to stačí.

Pravými perlami jsou pak titulky citující uniodborníka větou „o rakovině se musí umět mluvit“. Dodal bych jízlivě, že pro úspěch odborníka to stačí. Pacientům s rakovinou to většinou nestačí. Pouhé slovo choroby těla neléčí. Zejména neléčí úrazy, infarkty či rakovinu. Pacientům nesporně dobré a vysvětlující slovo pomáhá. Medializované slovo zase pomůže držet pozici uniodborníkovi, byť by se problematikou třeba ani moc nezabýval. Stačí, když obor reprezentuje. Shrnu, že personifikace medicíny je zavádějící, hlavně v tom, že nikam nevede, brzdí a je mimo realitu.

Módním sloganem je personalizace medicíny. Podléhají mu entuziasté vracející se z kongresů i medicínská publicistika. Prý je v ní budoucnost. Léčba přizpůsobená povaze onemocnění a každému pacientovi, jeho aktuálnímu stavu, fyzické či genetické konstituci. Zní to logicky. Jenže co je na tom, proboha, tak nového. Vždyť již staří Egypťané, Číňané, Řekové, Peršané, Římané…

Neznám spis či učebnici, která by nepočítala s nemocným jako s jednotlivcem, individualitou, se specifickou a aktuální podobou chorobného stavu. Snad jen v zoufalství epidemií, morových ran či válečných tyfových pohrom převládalo skupinové vidění odsunu, izolace a pohřbívání. Nevím, že by kdy moderní medicína léčila třeba diabetiky nepersonalizovaně bez ohledu na aktuální glykemické profily. Nevím, že by se kdy cokoli operovalo nepersonalizovaně bez individuální indikace. Asi se někdo nechal dočasně zbláznit univerzálním sponzorovaným protokolem „nejlepší léčby“ či megakongresovým poselstvím léčícím masám a teď to koriguje. Na takzvanou novinku příchodu personalizované medicíny netřeba skočit, protože jsme nikdy personalizovat nepřestali. Kdo myslí, že ano, nechť si odslouží pár služeb na chirurgii, traumatologii, interně, urologii, gynekologii, oftalmologii…

Drobný molekulární marker, který možná trošku zpřesní indikaci a podpoří obrat souvisejícího přípravku, není personalizační revolucí medicíny. Je to pouze další faktor v běžném multifaktoriálním rozhodování. Asi jako když k tlaku krve bereme v úvahu i puls, případně stav vědomí pacienta.

Důležitý je ovšem i stav vědomí lékaře. Shrnu, že medicína je z principu personalizovaná od nepaměti a navěky dopředu. Probuzení personalizátoři nechť sdělí, co chtějí vylepšit a co prodat. Obé kriticky vítejme.

A konečně, riziko depersonalizace medicíny je přímo úměrné objemu zbytečné agendy, která brání lékaři či sestře, aby trávili čas s pacientem a nad pacientem. Je přímo úměrné počtu parastruktur, pseudoorganizátorů, instruktorů a interferentů, jejichž přínos není výkonným zdravotníkům na první pohled zřejmý. Depersonalizovaná medicína totiž vytlačuje nejen pacienty, ale také všechny zdravotníky konající medicínu znalostmi, dovednostmi a srdcem. Neboť není vše k pouhému vyčíslení. Počítal s tím už Seneca zanechav citát: „Medico pretium operae solvitur, animi debetur.“ (Lékaři platíme za jeho práci, za jeho srdce jsme mu dlužni.) Personifikátorům ani depersonalizátorům medicíny se naopak nic nedluží.

Zdroj: MT