Tržní princip ve zdravotnictví je pouze na straně nabídky
Zdravotní pojištění. Má být veřejné, a tedy povinné pro všechny občany nebo se má individualizovat a postupně transformovat na zdravotní spoření? Pokud ano, jak naložit se solidaritou? Jsou přece zdravotnické výkony, které si jedinec z hlediska nákladů ani v nejlepší snaze zaplatit nemůže. Kdo by je hradil v tomto případě? Z čeho? A co stát? Jaká má být jeho role v systému financování zdravotní péče? Má i nadále platit za své pojištěnce? Pokud ano, kolik?
Tyto a tisíce podobných otázek si klademe dnes a denně. Znovu a znovu o nich diskutujeme, znovu a znovu zvažujeme množství možných odpovědí a snažíme se z nich vybrat ty správné. Bezvýsledně. Je to škoda, protože odpovědět se na ně dá. Stačí jen chtít. Být vytrvalý a nezaujatě pozorovat, kolik nás zdravotní péče stojí, jakým způsobem ji platíme, kdo za ni platí více, kdo méně a proč je tomu tak.
Abychom to ale netrivializovali. Systém zdravotní péče je dlouhodobě ekonomicky neefektivní. Trvale se zadlužuje a zadlužuje se právě proto, že je financován dominantně přes veřejné zdravotní pojištění.
Veřejné zdravotní pojištění je totiž tak, jako každé jiné pojištění anonymní, neautentické. Je ve skutečnosti jen jakýmsi kvazipojištěním, protože se v něm jedná o pojištění povinné (pro zaměstnance), o více méně daňovou dávku, kterou je možné pojištěním nazývat jen s velkou nadsázkou a faktické nepojištění největších konzumentů zdravotní péče (dětí a důchodců).
Co s tím? Představa, že veřejné zdravotní pojištění je možno zdokonalit, řekněme prostřednictvím agregace zdravotnických výkonů či zavedením přijatelnou spoluúčasti pacienta, je sice v zásadě správná, ale rozměry jeho nedostatku jsou tak velké, že by bylo nejlepší přikročit k jeho skutečné reformě.
Ta by měla spočívat ve změně postavení jeho faktického plátce-pacienta, který by se z pasivního účastníka systému proměnil na jeho aktivního zákazníka. Suveréna, který si svou zdravotní péči skutečně vybírá a sám i platí a který v případě, pokud se rozhodne zdravotní péči nečerpat, může svou pojistnou platbu ušetřit.
Řečeno jinak, zdravotní pojištění by se mělo změnit na zdravotní spoření, ve kterém by každý jednotlivec disponoval vlastním osobním (zdravotním) účtem a autenticky rozhodoval o čerpání jeho prostředků. Vše ostatní jsou detaily.
A solidarita? Tu by garantoval řekněme diferencovaný příděl prostředků na osobní účty pojištěnců podle zdravotních skupin tak, aby jedinci z rizikovějších skupin (např. staří lidé nebo dlouhodobě nemocní) dostávali vyšší příděly než ostatní. Variant je několik, výběr je věc volby.
A abych nezapomněl. Změna zdravotního pojištění a zavedení osobních účtů, jak o tom byla řeč, v žádném případě do zdravotnictví nezavádí tržní chování. To tam totiž už dávno je. Působí však jen na straně nabídky (poskytovatelé), zatímco poptávka je pasivní. Zkusme o tom takto přemýšlet.
MUDr. Jan Popovič, www.tribune.cz
autor je lektorem Slovenské zdravotnické univerzity v Bratislavě
Zdroj: www.tribune.cz