Přeskočit na obsah

Doc. Duška: Už nemáme snahu zachránit svět

Doc. František Duška na tiskové konferenci na podporu očkování proti covidu. Foto: vlada.cz

„K neočkovaným pacientům přistupujeme stejně jako k těm očkovaným.  Kdo jsem já, abych soudil něčí individuální důvody pro to, zda se očkovat nebo neočkovat.  Je ale těžké se vyrovnávat s tím, že u mnoha nemocných vakcinace mohla těžkému stavu zabránit,“ říká doc. MUDr. František Duška, Ph.D., AFICM, EDIC, přednosta Kliniky anesteziologie a resuscitace 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

  • V poslední době vystupujete ze své role klinika a vysokoškolského pedagoga a razantně vystupujete na podporu vakcinace, mimo jiné stojíte i za iniciativou Lékaři pomáhají Česku. Kde k při vší zátěži spojené s epidemií k tomu berete motivaci?  

Moje motivace je, že podporou prevence, tedy propagací očkování, zachráním víc životů, než když sám sloužím na covidové jednotce. A to mě tam sloužit baví, i když ještě víc mě tedy baví sloužit na necovidové. Těmi mediálními výstupy se snažím, aby si co nejvíce lidí nechalo dát třetí dávku, a tím jsme ochránili intenzivní péči před návalem pacientů na konci zimy a v předjaří. 

  • Čím je tato covidová vlna pro vás jiná než ty předchozí?

Je jiná z řady aspektů. Za prvé jsme připravenější, už to známe. To situaci usnadňuje. Máme propracovanější logistiku. Snadněji se rozhodujeme, kterou necovidovou péči první utlumit, jak přeskupit zdroje, kde vybudovat nové ventilované kapacity. Zároveň ale trochu vyprchalo to nadšení, které na začátku bylo, to odhodlání zachránit svět. Zvýšila se únava, míra frustrace. A jiná je i struktura pacientů, kteří k nám přicházejí, a to ve všech ohledech, v biologických i psychologických.  V březnu 2020 jsme nevěděli, co od té nemoci máme čekat. Dneska už to moji kolegové nazývají COVID klasik. Jen velmi málo pacientů má COVID de luxe, tedy něčím vybočuje z řady.  Ty průběhy jsou tak podobné, že už skutečně nás ta nemoc velmi málokdy překvapí.  

  • Většina nemocných v těžkém stavu je neočkovaných. Dokážete jim poskytovat úplně stejnou péči jako těm očkovaným?

Určitě jim dokážeme poskytovat stejnou péči, protože bychom jinak nebyli profesionálové. Druhá otázka je, jakou to zanechává psychologickou stopu v personálu, když víme, že všechno tohle je zbytečné, že to nemuselo být. Je trochu těžké se s tím vyrovnat. Ale k pacientům samotným samozřejmě přistupujeme ke všem stejně. Kdo jsem já, abych soudil něčí individuální důvody pro to, zda se očkovat nebo neočkovat.   

  •  Co je takovým nejužším hrdlem v péči o tyto nemocné, které zdroje dojdou jako první?

Asi vás nepřekvapím, že to jsou kvalifikované sestry. To je naprosto nejužší hrdlo nejenom v objemu péče, tedy jak moc můžeme expandovat, ale také a zejména v její kvalitě, protože ta expanze probíhá tím způsobem, že kvalifikované sestry ředíme méně kvalifikovaným personálem.

  •  Velkou část své energie věnujete výchově kvalifikovaných sester pro intenzivní péči. Byl jste jedním z iniciátorů magisterského programu pro intenzivní péči na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jak byste vlastně charakterizoval, co je cílem této inciativy? Jak by měl vypadat absolvent tohoto oboru?

Moje první motivace přicházela z denního kontaktu se sestrami, které se snažily si zvýšit kvalifikaci a při zaměstnání studovaly. Z rozhovorů s nimi a také třeba z toho, jaké knihy měly položené na pacientských stolcích, mi došla jedna věc. To, co ony v praxi dělají, a to, co studují, jsou dvě naprosto mimoběžné věci. Vysnil jsem si, že pro ně na 3. lékařské fakultě připravíme program, kde k sobě budou praxe s teorií, kterou se učí ve škole, komplementární. To mimo jiné znamená, že se naučí teorii k věcem, které denně dělají. Jak fungují léky, které používají, jak fungují přístroje, které obsluhují, jak uvažuje lékař, se kterým komunikují. Měl jsem tu čest tři roky být šéfem edukace v Evropské společnosti pro intenzivní medicínu. V této funkci jsem spolupracoval i se sesterskou sekcí, která vytvořila seznam evropských sesterských kompetencí. Jmenuje se to INACTIC, což je de facto seznam znalostí a dovedností, které má mít sestra intenzivní péče v Evropě. My jsme na základě těchto kompetencí vytvořili kompetenčně založený magisterský program a já jsem hrdý na to, že už máme letos první absolventy a teď v únoru budeme nabírat už čtvrtý ročník.

  •  Je ten program úspěšný? Podařilo se naplnit představy, s nimiž jste do projektu šli?

Musí to především posoudit ti, co ho studují, ale z mého pohledu úspěšný je.  Nakonec se to podařilo. Samozřejmě nebudu zastírat, že výuka kvůli epidemii utrpěla. My jsme dokonce studenty v průběhu jejich studia v té nejhorší vlně loňskou zimu museli nasazovat do ostrého provozu, což jejich studium učinilo minimálně velmi nestandardním. Nicméně po nocích si to doplnili a úspěšně absolvovali. Za to jim budiž vyseknuta velká poklona. Curriculum je stále živé, my se je stále snažíme vylepšovat. Teď píšeme učebnici pro sestry, která bude de facto celou teorii shrnovat do jedné knihy. Kolem tohoto programu se formuje a zraje celý tým a já mám z toho větší a větší radost.

  •  Jaký je o tento studijní program zájem? Z kolika uchazečů si můžete vybírat?

Vždy je víc zájemců, než přijímáme. A zaplaťpánbůh vždycky jsme měli víc než dvojnásobek uchazečů, než jsme mohli přijmout.

  •  Jste velká klinika s velkým počtem studentů v postgraduální přípravě oboru anesteziologie a resuscitace. Co epidemie COVID-19 přinesla pro ně, pro mladé lékaře?

Já si myslím, že jejich vzdělání konkrétně v našem oboru příliš neutrpělo. Možná s výjimkou nasazení na standardních odděleních, což má k práci anesteziologa a intenzivisty poměrně daleko. Řada kolegů získala nové zkušenosti v intenzivní péči, možná větší, než by získala při standardní přípravě. A spektrum výkonů a dovedností museli dohnat a úspěšně dohánějí doteď. Ale myslím si, že z nich nebudou horší doktoři než z těch, kteří neprošli covidem.

  •  Prostředí intenzivní péče je zatíženo chybou. K chybám docházelo, dochází a jistě docházet bude. Jak se v poslední době vyvíjí přístup k tomuto fenoménu? Jak by se s chybou mělo pracovat?

Myslím, že je v České republice ve společnosti pořád hodně zakořeněn takový ten „blaming approach“. Když se stane chyba, tak se předpokládá, že najdete viníka a toho pak potrestáte. Myslím si ale, že se to v posledních letech mění. Na naší klinice od roku 2016 systematicky s chybou pracujeme. Máme „Mortality and Morbidity“ mítink, kde rozebíráme úmrtí či vážné komplikace, o kterých si myslíme, že k nim možná nemuselo dojít. Snažíme se zde najít systémové faktory, které můžete zlepšit pro příště. Ze začátku samozřejmě všichni na těchto M & M setkáních o své práci referovali tak, aby to vypadalo, že oni udělali všechno správně a pokazil to někdo jiný. To se postupně, ale výrazně mění směrem k větší otevřenosti. S chybou běžně pracujeme i v našem v simulačním centru. Obecně v této oblasti vidím v České republice velký pozitivní posun.

Doporučené

Význam biomarkerů u karcinomu plic

17. 5. 2022

Více než polovina pacientů s diagnózou pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) podstupuje testování biomarkerů a toto číslo se podle RWE…