Pokořili Mont Ventoux - Díl 2 – Carpe diem na kole i s RS

„Člověk se musí spoléhat sám na sebe. Když něco chcete a jdete za tím, tak to dokážete. Naše zdolání hory je poselstvím pro ostatní, že se i s roztroušenou sklerózou dá něco dělat,“ říká Markéta Petrů, která zdolala letos v květnu Mont Ventoux jako členka české výpravy Kimmen tegen MS (Výstupem proti RS). Akce je už třetím rokem pořádána jako charitativní akce pro podporu výzkumu tohoto chronického neurologického onemocnění postihujícího především mladé dospělé.

„Byl to neskutečně silný emotivní zážitek, že jsme to zvládli a ocitli se na vrcholu,“ začíná své vzpomínky Markéta Petrů, která žije se svou chorobou od svých dvaadvaceti let. „Připadalo nám, že nás Mont Ventoux zkouší už předem, noc před startem hlasitou hudbou na náměstí před hotelem a špatným počasím v Provence při našem příjezdu, ale v den startu nám slunce přece jen vyšlo.“

Po takřka probdělé noci vstávali první účastníci před půl šestou, aby se stihli připravit a včas dojet na start. Při cestě z 377 metrů nad mořem do výšky 1912 metrů lze předpokládat, že i počasí může připravit nejedno překvapení. Pečlivé přípravy se vyplatily, protože na vrcholu byl sníh. „Cestou na start se mi v hlavě honily všelijaké myšlenky, zvládnu výstup, stihnu vůbec dojet včas na start, protože kolegové na silničních kolech byli rychlejší než já na svém horském,“ říká Markéta. Nakonec všechno šťastně dopadlo, či vlastně začalo. „Po výstřelu jsme se vydali směrem vzhůru. Byl to úžasný pocit, že jsem součástí něčeho velikého. Vědomí sounáležitosti s lidmi, kteří mají podobné problémy jako já, je nepopsatelné. Emoce ve mně vřely čím dál silněji s přibližujícím se vrcholem. Vůbec mi nevadilo, že mě ostatní účastníci předjíždějí. Díky podpoře svého přítele, bez něhož bych to těžko dokázala, jsem postupně překonávala stoupání,“ vypráví mladá dáma s úsměvem. Cestou navázali kontakt s doprovodným vozidlem mladé Nizozemky, psychickou pomocí byly i motorizované spojky, které výpravu provázely.

„Na vrchol jsme dorazili po jedenácté hodině, tedy v době, kdy už bylo po startu z třetího místa. Když si uvědomím, že Pavel Vodička už měl za sebou výšlapy dva, tak musím vzdát hold jeho fyzické kondici. Na vrcholu byly emoce nejsilnější a málokdo z cyklistů se ubránil slzám,“ přiznává Markéta. (Pozn.: Pavlu Vodičkovi byl věnován první díl seriálu.)

Tím její putování nekončilo, podle itineráře od kamarádky projeli s přítelem celé okolí, navštívili například ústav, kde žil a tvořil Vincent van Gogh. Zkrátka si ještě užili pár dnů příjemné dovolené v Provence. „Kdybych dostala příležitost, určitě bych příští rok jela opět,“ tvrdí s jistotou.

Síla kolektivu i osobnosti

Markéta při této výpravě našla i spřízněné duše. „Nikdy bych neřekla, že si s neznámými lidmi můžeme tak porozumět. Jsem pyšná na celou skupinu. Sdílená radost je intenzivnější a sdílený smutek je snesitelnější. A k tomu ten pocit, že to, co děláte, není nadarmo. Když se zlepšuji, zlepšuje se vlastně celá skupina, předáváte svůj potenciál dál a všechno se pohne kupředu,“ hodnotí své zkušenosti.

Vždycky však nebylo všechno růžové a dny zalité sluncem. Bylo období, kdy měla Markéta problémy ve vztahu s přítelem, a zvládat roztroušenou sklerózu, u níž jsou výkyvy nálad součástí nemoci, není snadné. „Jsem beran, takže se moc neohlížím zpět, ale dívám se dopředu. Dovedu svým nadšením strhnout okolí, ale součástí mé povahy je i náladovost. Maminka tvrdí, že jsem taková byla i před tím, než se u mne objevila choroba,“ komentuje sama sebe.

Od diagnózy po Mont Ventoux

Roztroušená skleróza u ní začala zcela klasicky: jednou ráno se probudila a cítila silné motání hlavy jako po velikém flámu. Závodní lékařka ji ihned poslala na vyšetření na neurologii, kde bylo vysloveno podezření na závažnější onemocnění, a následovala několikatýdenní hospitalizace na neurologické klinice v Praze se závěrem demyelinizační onemocnění.

„Maturovala jsem jako dětská sestra a pracovala na II. interně, kde leželi i onkologičtí pacienti. Neurologové k nám chodili dělat lumbální punkce pro intratekální podání cytostatik. Věděla jsem tedy, co to lumbálka je, a měla jsem velký strach. Nakonec jsem přežila ještě několik lumbálních punkcí, zvládnout se to dá, ale moc příjemné to není. K definitivní diagnóze došlo po další atace, když mi bylo dvaadvacet let. Byl to šok, jako když vás strčí do ledové sprchy. To je věk, kdy se člověk rozkoukává po světě, a najednou taková choroba,“ říká dále. „Pamatuji si to docela přesně, 19. května 1999 jsem dostala první injekci Avonexu a vykouřila poslední cigaretu.“ Markéta prodělala několik relapsů, které vždy po léčbě odezněly bez neurologických následků. Tedy skoro: „Po kortikoidech a vitaminech se přibírá. Při první hospitalizaci jsem přibrala skoro 25 kilogramů. I teď je moje zimní hmotnost o dost vyšší, než kilogramy zjara vyjezdím. A to se snažíme kola nezanedbávat. Máme takovou tradici, že první výlet na kolech podnikáme prvního ledna a poslední 31. prosince.“

Poslední ataku měla Markéta v roce 2009 po návratu z rumunského pohoří Fagaraš. Od té doby se drží, jak sama říká, díky léčbě a sportu. „Když trénujete rovnováhu na kole, cvičíte tím i mozek a posilujete sebevědomí. Zpočátku jsem měla metu – ujet za rok pět tisíc kilometrů. Té už jsem dosáhla před několika lety a v roce 2011 jsem dosáhla zatím rekordních 5 724 km. Loni jsem pětitisícovku také překonala. Musím mít cíl, aby mě motivoval,“ dodává. „Nežijeme jako klasická rodina, nestaráme se jen o hmotné statky, máme kamarády a kolo. Užívám si života někdy více než zdraví lidé,“ tvrdí pacientka, která se už šestnáct let pere s roztroušenou sklerózou.

Zdroj: Medical Tribune