Pokořili Mont Ventoux - Díl 5 – Typ muže třetího tisíciletí

Malou sérii kazuistik pacientů s roztroušenou sklerózou (RS), kteří vystoupali na „Větrnou horu“, završuje vsetínský podnikatel, absolvent dvou vysokých škol, otec tří dětí, u něhož od prvních příznaků do diagnózy a léčby uplynula hezká řádka let. Právě jeho příběh je důkazem toho, že aktivity jako Klimmen tegen MS (Výstupem proti RS) mají smysl. Upozorňují na skutečnost, že roztroušená skleróza není choroba z učebnic a vzhledem k její četnosti je velmi pravděpodobné, že se s ní potká každý lékař několikrát za svůj profesní život.

S jakými pocity jste přijal účast na výstup na Mont Ventoux?

Nejdříve v klidu. Myslel jsem si podle toho, jak znělo pozvání, že budeme pár dní projíždět Provence, tu a tam si dáme sklenku dobrého vína. Pak jsem sedl k počítači, vygoogloval jsem si, že na Mont Ventoux se jezdí Tour de France, a došlo mi, že se budu muset připravit. Před výstupem jsem měl najeto kolem dvou tisíc kilometrů, což v květnu zpravidla nemívám. Navíc jsem předtím skoro dva roky na kole neseděl. Výstup byl náročný, ale neméně úsilí mě stálo „usedět“ cestu autem do Provence.

Jak dlouho jezdíte na kole?

Sportuji od dětství, ne závodně, ale rekreačně a dříve i dost intenzivně. Považuji se za nadšeného cyklistu. Své kolegy rozděluji do tří kategorií: do první patří ti, co si rádi objedou jezero po rovince, do druhé takoví, co se nechají lanovkou vyvézt na vrchol a spustí se po kamenité hrbolaté cestě dolů. Do třetí kategorie se počítám i já. Rádi si vyšlápneme na kole i svah směrem vzhůru.

Jak vzpomínáte na den výstupu?

Hned po příjezdu nás zarazilo chladné a deštivé počasí, které v květnu v Provence nebývá obvyklé. Před výstupem nám však vyšlo sluníčko. Na start jsme přijeli o chvíli později, dostali jsme startovní čísla a vydali se za hlavním pelotonem. Mnoho cyklistů mě předjelo, v určitých úsecích strmého stoupání jsem si musel udělat přestávku a vydechnout si. Mont Ventoux sám o sobě oddech nedopřeje, nemá žádnou rovinku, žádný poklidný úsek. Střídá se jen strmost stoupání. Čekal jsem, že ve všední den a v květnu bude na Mont Ventoux prázdno. Ale opak byl pravdou: potkával jsem mnoho cyklistů, motorek i aut. Na vrcholu byla téměř tlačenice – a chladno. Průzorem jsem zahlédl v dálce Mont Blanc a sjel pomalu dolů. Rád bych si příští rok výstup zopakoval. Před dvěma lety bych si ani nepomyslel, že se vlastními silami dostanu na vrchol Mont Ventoux.

Co bylo před dvěma lety?

Bylo mi zle, měl jsem ataku, pravděpodobně už poněkolikáté, ale tenkrát mi poprvé řekli, že mám roztroušenou sklerózu. Možná si to mysleli už dříve, ale já jsem o tom nevěděl a neléčil se.

Kdy se u vás nemoc poprvé projevila a jak?

Je to spekulace, napadlo mne to až dodatečně a zatím jsem o tom ošetřujícím lékařům neříkal, ale bylo to ještě na vysoké škole počátkem devadesátých let. S kamarády jsme trávili víkend na chatě. Plánovali jsme trochu sportovat, přivezli jsme sud. Ráno jsem vstal a ztrácel se mi zrak. Chtěl jsem hrát ping‑pong a nemohl jsem se trefit do míčku. Kamarádi se mi smáli: „Vsacane, ještě jsi nic nepil a už jsi ožralý!“ Věděl jsem, že je něco špatně a že musím k doktorovi. V pondělí jsem však musel něco dokončit, a když jsem stál před ordinací, už bylo zavřeno. V úterý mi už bylo lépe. A pak jsem na tuto příhodu zapomněl.

Kdy se váš stav zhoršil?

V roce 1996 jsem zjara prodělal dvě, tři virózy, po nichž mi nebylo dobře. Byl jsem unavený, ale nejhorší bylo, jak se mi točila hlava. Nejhůře mi však bylo, když jsem seděl u počítače. Nepomohlo mi, ani když jsem se na čerstvém vzduchu projel. Praktický lékař po mnoha vyšetřeních, včetně CT, usoudil, že to bude od krční páteře, a poslal mne k chiropraktikovi. Ten odstranil blokádu krční páteře, ale můj stav se nelepšil. To mi bylo 26 let. Po několika týdnech jsem navštívil dalšího chiropraktika, který odstranil další blokádu, ale poznamenal, že příčina potíží může být i jinde. Doporučil mi, abych se nechal vyšetřit na imunologii. Dostával jsem pak injekce s vitaminem B na povzbuzení imunity. V naší rodině je několik lékařů, kteří se o mne starali a ubezpečovali mne, že se stav zlepší. Motání hlavy a únavový syndrom však byly opravdu těžké. Po roce se mi udělalo lépe, hlava se mi točila jen při práci na PC. Snažil jsem se cvičit s páteří, jezdil jsem na kole.

V roce 2003 mě po jízdě na kole začaly brnět prsty u nohou a pak i nohy a rozbolela mne bederní páteř. Dostal jsem další cviky a cvičební balón, ale z dnešního pohledu vidím, že to byla asi také ataka.

A kdy se přišlo na správnou diagnózu?

V roce 2011. Objevily se podobné příznaky jako v roce 1996, závratě, bolesti zad. Šel jsem k praktické lékařce, která mě místo předpisu rehabilitace poslala na neurologii. Na poliklinice seděl starší zkušený neurolog, který mi kladívkem zamával před očima a řekl „to je roztroušená skleróza“ – a mně se zhroutil svět.

V každém televizním seriálu, když se řekne: on má roztroušenou sklerózu, tak jde o nemocného na vozíku, neschopného samostatného života, který má před sebou pár chvil strašného života. Ta choroba má prostě strašnou pověst. Byla to hrozná deprese. Navíc ve vsetínské nemocnici mi nebyli schopni dát žádnou informaci, natož povzbudit. Mladá neuroložka mi řekla, vy jste si všechno vygoogloval, ale mně se to stejně nezdá. Připadalo mi, že o této nemoci toho zrovna moc neví. Až bratranec‑lékař mi vysvětlil, že bude lépe.

A dostal jste hned léčbu?

Léčbu této ataky vzali do svých rukou opět příbuzní. Manželka bratrance je také lékařka a její kamarádka je specialistkou na roztroušenou sklerózu. Ta po telefonu na dálku řídila mou první léčbu kortikoidy. Potom jsem se snažil dostat do RS centra ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Celkem sedm měsíců mi trvalo, než jsem se posbíral. Když se mi udělalo lépe, vyrazil jsem na hory a upadl na namrzlém svahu. Zlomil jsem si krček stehenní kosti a rameno a zůstal dalších pět měsíců v pracovní neschopnosti.

A jak se cítíte nyní?

Zcela bez příznaků nejsem, občas se mi točí hlava, zejména při pohledu z výšky, a brní mne nohy. Podle nedávného vyšetření na magnetické rezonanci vím, že mám stálé ložisko v mozečku, které mi ty potíže působí. Mohu ale jezdit na kole, lyžovat, provozovat turistiku. Kdysi jsem dělal windsurfing, ale s tím jsem už skončil. Snažím se nepřepínat se, když cítím únavu, dám si pauzu, odpočinu si. Dřív bych na sobě krizi nedal znát.

A co práce? Jak na ni stačíte?

Jako zedníka by mne nikdo nezaměstnal, protože nemám výdrž. Celou směnu bych nevydržel těžce fyzicky pracovat. Zaměstnávám se sám, dělám projekty domů.

Zajímavé je, že náš dům jsem postavil před 12 lety, když už jsem měl roztroušenou sklerózu a nevěděl jsem o ní, vystudoval jsem kromě pozemního inženýrství i ekonomický obor, tedy druhou vysokou školu – i s chorobou. Mám tři děti. Nevím, zda bych se do toho všeho pouštěl, kdybych věděl, že mám tuto chorobu. Na druhou stranu, kdyby poznali roztroušenou sklerózu tenkrát před 16 lety, tak by všechno asi bylo i s mým zdravím také jinak. I když teď si stěžovat nemohu, zdá se, že léčba zatím účinkuje (pozn.: copaxone). Některé potíže jsou i na vrub věku.

Normální chlap má infarkt, protože jí bůček, rakovinu, protože kouří, a tvrdá játra, protože pije. Já mám potíže s kotníkem, píštěl a roztroušenou sklerózu. Jsem zřejmě typ muže třetího tisíciletí. Takový humor jsem před dvěma lety neměl. V těch chvílích jsem netušil, že někdy vyjedu na Mont Ventoux. Byl jsem rád, když jsem vyšel před barák.

Zdroj: Medical Tribune