Subkutánní podání léků je v řadě oborů standardem. Nově je dostupné i pro natalizumab

Intravenózně aplikovaný natalizumab je dnes dobře známou a prozkoumanou metodou léčby pacientů s roztroušenou sklerózou. V klinické praxi se tato látka používá již 15 let. Novinkou je možnost podávat jej subkutánně. MUDr. Karel Urbánek, PhD. (Lékařská fakulta Univerzity Palackého, Fakultní nemocnice Olomouc) komentuje studie, které srovnávají účinnost při různých formách aplikace. MUDr. Urbánek doplnil také informace o bezpečnosti subkutánního podání a připomněl její výhody pro praxi.

• Jsou nějaké rozdíly v účinnosti subkutánně a intravenózně podávaného natalizumabu?

Účinky různých forem aplikace se zabývaly dvě klinické studie Deliver a Refine. Konrétně se soustředily  na odlišnosti farmakokinetiky a farmakodynamiky přípravku Tysabri (natalizumab). Obě studie se shodují v tom, že nebyly zjištěny žádné neočekávané nežádoucí reakce. Bezpečnost subkutánní aplikace natalizumabu byla shodná s bezpečností intravenózní aplikace. Farmakokinetické, farmakodynamické charakteristiky subkutánně aplikovaného natalizumabu v dávce 300mg každé 4 týdny jsou shodné s jeho intravenózním podáním ve stejném dávkovacím režimu. Shodné jsou i parametry účinnosti, bezpečnosti a imunogenicity.

• Jaké důsledky to má pro pacienty?

Obecně platí, že subkutánní podání monoklonálních protilátek se stává standardem v různých dalších oborech - revmatologii, gastroenterologii a dermatologii, nabývá na významu i v onkologických oborech. Tím důvodem je lepší dostupnost terapie a lepší adherence pacientů k léčbě. Nitrožilní podání léčiv je totiž časově náročné, přináší větší náklady na spotřební materiál a zvyšuje vytíženost ambulancí. Ve srovnání s tím, je podkožní podání jednoduché a časově nenáročné.

• Intravenózní aplikace natalizumabu však může být výhodnější ve chvíli, kdy má pacient alergickou reakci – je možné rychleji zasáhnout. Jak vnímáte tento aspekt?

Z mého pohledu je to výhoda velmi teoretická, protože ty závažné alergické reakce se vyskytují v poměru nižším, než je jedna ku stu. Spíše se to blíží jedna ku tisíce aplikací. Kdyby tím důvodem pro intravenózní aplikaci mělo být to, že čekáme na to, až se stane tato závažná reakce tak by to bylo značně nepraktické. U jiných léčiv se to v potaz nebere. To subkutánní podání je v řadě oborů naprosto běžné a nesetkal jsem se s tím, že by někdo zkoušel podat monoklonální protilátku napřed intravenózně, jestli se něco stane a pak převést na subkutánní podání. To je neobvyklé a nepraktické i u těch poměrně rizikových pacientů. Nevím o tom, že by se to rutinně někde dělalo.