I odborníci potřebují péči terapeuta
Volají zaměstnanci hospiců, nemocnic, léčeben pro dlouhodobě nemocné (LDN), kteří bývají při náročné práci v každodenním kontaktu se závažným onemocněním, umíráním a smrtí vystaveni psychickému tlaku.
„Lidé z hospiců bývají vyhořelí. Řeší, jestli dál v práci pokračovat, zda si vzít alespoň dovolenou, nebo jít v náročné chvíli na neschopenku,“ říká terapeut Lukáš Doleček z Linky psychopomoci, kterou provozuje Česká asociace pro duševní zdraví.
Co je supervize?
Supervize je běžnou součástí poradenství, psychoterapie a sociální práce. Nově ji ale žádají právě lidé v pomáhajících profesích a medicíně, ale i manažerské týmy. „Volajícím z LDN nebo nemocnic něco jako supervize často velmi chybí.
Potřebují si s někým promluvit o léčbě konkrétního pacienta, pak doporučujeme odborníka, třeba psychologa,“ vykresluje terapeut Doleček.
Připomíná, že supervize neznamená žádnou kontrolu, ale spíš průvodcovství v pracovním prostředí, kde zlepšuje vztahy a přináší uspokojení z vlastní práce.
Nevyvracím lidem bludy
Krizové linky a hlavně její zaměstnanci mají čas a především praxi a dovedou naslouchat nebo poradit téměř s jakoukoli závažnou situací, která se zdá být neřešitelná.
„Volají lidé v akutní psychické, partnerské, finanční krizi, lidé, kteří se právě dozvěděli závažnou, třeba onkologickou diagnózu a potřebují načerpat energii k řešení situace. Poskytujeme kontakty na psychology nebo lékaře, když psychické problémy přecházejí do somatických obtíží,“ říká terapeut Lukáš Doleček z Linky psychopomoci, kterou provozuje Česká asociace pro duševní zdraví.
I když by měli terapeuti frekvenci podpůrných rozhovorů postupně snižovat až klient už nezavolá, řada lidí volá o pomoc až chronicky často.
Jde především o osoby s psychickým onemocněním. Telefonovat si s člověkem, který je cele ovládán svými představami, je pro terapeuty tvrdý oříšek.
„Takový rozhovor je obtížný a dost jednostranný. Když na vás někdo začne chrlit, že se právě otevřela transdimenzální brána, ufoni útočí a volající s nimi bojuje, tak se do takového monologu těžko vstupuje a navazuje funkční kontakt. Snahy o racionální dialog jsou marné,“ doplňuje L. Doleček.
Na některá zavolání terapeut naopak netrpělivě čeká. „Po rozhovoru s člověkem v akutní krizi jsme rádi za každý další kontakt. To se pak na další zavolání těším.
Nemusí jít ani o dobré zprávy, už samotný kontakt je potvrzením toho, že předchozí hovor fungoval. Pak mám samozřejmě radost, že krize nevyvrcholila v tragédii,“ poukazuje na náročné aspekty své práce L. Doleček.
Jak postupovat v případě, že člověk není tolik do bludů ponořený, neurazit ho, ale dát najevo, že jeho bludy nejsou reálné?
„Při rozhovorech se snažím bludy nepotlačovat, nevymlouvat je. Pokud je jen trochu možné s klientem komunikovat, tak mu nabízím jiné možnosti. Pokud si myslí, že ho někdo sleduje nebo odposlouchává, když během našeho rozhovoru pípne v telefonu, nabízím mu možnost, že jde třeba o poruchu,“ vysvětluje L. Doleček.
Právě těmto klientům často velmi záleží na anonymitě a udržení rozhovorů v tajnosti. „Ptají se, jestli je linka důvěrná, ujišťují se, jestli informaci neřekneme konkrétnímu lékaři, jestli je nenahráváme. Samozřejmě je vše tajemství. Ale snažím se motivovat zvlášť děti, aby svůj problém řekli doma nebo výchovnému poradci, psychologovi, předám jim na ně kontakty,“ poukazuje L. Doleček na křehkou hranici mezi pomocí a nutností udržet problémy svého klienta pod pokličkou.
Častěji na krizové linky volají ženy (asi v 60 procentech). Ženy vyhledávají pomoc v dlouhodobé krizi, převládají ve ventilačních rozhovorech, často volají dlouhodobě. Muži většinou zavolají pro informaci, bývají v akutní krizi a nebo jsou závislí.
Petra Klusáková, Česká asociace pro psychické zdraví
Zdroj: Česká asociace pro psychické zdraví