Kubek: Komora musí hájit lékaře, jinak ztratí autoritu

Po svém opětovném zvolení prezidentem České lékařské komory odpovídal MUDr. Milan Kubek na dotazy novinářů, v nichž shrnul hlavní priority nového funkčního období. Zdůraznil potřebu ekonomické stabilizace zdravotnictví – podle něj by stát měl zvýšit platby za státní pojištěnce a uvažovat o navýšení sazby zdravotního pojištění z 13,5 na 15 procent. Varoval také před tlakem na přesun lékařských kompetencí na jiné zdravotníky bez odpovědnosti a připomněl, že moderní technologie ani digitalizace nenahradí nedostatek odborníků: „Ať budeme podporovat digitalizaci sebevíc, lékaře nám to nenamnoží, zdravotní péči nezaplatí.“ Komora má být podle něj profesní i stavovskou institucí – musí dohlížet na etiku a kvalitu výkonu povolání, ale zároveň hájit zájmy lékařů, protože mnozí z nich žádné odbory nemají.

• Byl jste opět zvolen prezidentem České lékařské komory, a to ve druhém kole poměrem 177 hlasů pro vás a 146 hlasů pro Zdeňka Mrozka. Jak vnímáte tento mandát a co to pro vás znamená?  

Je to nadpoloviční většina všech delegátů, včetně těch, kteří zde nebyli, takže ten mandát považuji za poměrně silný. Mám z toho radost a beru to jako ocenění své dosavadní práce. Zároveň to vnímám jako projev důvěry, že pro lékaře, Českou lékařskou komoru i české zdravotnictví mohu ještě něco vykonat.

• Jaké jsou vaše hlavní priority pro nové funkční období?

Je to samozřejmě dobrá cena práce lékařů, férové pracovní podmínky, aby lékaři mohli plnit náročné požadavky, které od nich společnost oprávněně očekává – tedy vykonávat svoje povolání odborně a eticky. Je to také kvalitní a dostupné vzdělávání pro všechny lékaře, protože to je podle mě v současnosti opravdu velký problém. A je to zachování autonomie a nezávislosti lékaře v odborných rozhodnutích. Tady vnímám obrovskou výzvu do budoucna. Tlak na soukromé lékaře se zvyšuje – hlavně ekonomický. Profitabilita soukromých praxí klesá, vznikají silné monopoly, které se snaží zdravotnický trh rozparcelovat. My jsme přesvědčeni, že svobodný, autonomně se rozhodující lékař je pro pacienty tou nejlepší zárukou kvalitní péče, motivované prospěchem pacienta, ne snahou ušetřit na něm za každou cenu.

• Mluvil jste o ceně práce lékařů. Jak chcete zajistit, aby se zvyšovala?  

Potřebujeme především zajistit ekonomickou stabilitu zdravotnictví, a to tak, aby nebyla zajišťována na úkor zdravotníků, kteří v něm pracují. Protože to bývá často první nápad, který politiky napadne – ušetříme na těch, co tam dělají. Takže prvním úkolem je dostat do zdravotnictví víc peněz.

Dalším krokem je dostat ty peníze do zdravotnických zařízení. Budeme tvrdě hájit seznam zdravotních výkonů jako závazný ceník. Chceme, aby všechny zdravotní pojišťovny musely platit všem zdravotnickým zařízením za identické výkony stejně – aby nebyl prostor pro korupci.

A třetí věc jsou úhradové vyhlášky. Pro nás je naprosto nepřijatelná představa, že by se úhradová vyhláška zrušila a pojišťovny by tlačily jednotlivé lékaře ke zdi – často ve spolupráci s velkými řetězci, které nabídnou dumpingové ceny. Tím ale půjde dolů kvalita péče. My chceme kvalitní zdravotní péči – ne supermarkety.

• Zmínil jste také soukromé lékaře a ekonomický tlak, kterému čelí. Co může komora udělat pro jejich podporu?

Už jsme rozjeli na podporu zejména ambulantních specialistů, což je dnes nejohroženější skupina, kampaň „Zachraňme ambulantní specialisty“. První rok byl zaměřen hlavně na edukaci soukromých lékařů, aby věděli, jak jsou vlastně honorováni. Řada z nich méně sleduje, že část své práce odvedou a pojišťovny jim ji vůbec nezaplatí – prostě se nechovají ekonomicky racionálně.

Chceme také prosadit, aby se ambulantní specialisté mohli účastnit specializačního vzdělávání, aby si mohli vychovávat své nástupce. To je problém nejen u ambulantních lékařů, ale i v menších nemocnicích – tam se lékaři často vůbec nedopracují k atestaci, tráví obrovské množství času ve velkých fakultních nemocnicích a té fakultní lobby to vyhovuje.

Dlouhodobě si myslím, že se na zdravotnictví musíme začít dívat jinýma očima než z perspektivy fakultní nemocnice, protože většina ministrů v poslední době pochází právě z akademického prostředí. Ale naši kolegové pracují i na venkově – a pacienti tam také žijí.

A jedním z problémů našeho zdravotnictví je, že se stále prohlubuje rozdíl v dostupnosti péče mezi velkými městy a venkovem. Máte špičková centra, kde, jak já říkám s určitou nadsázkou, vám transplantují cokoli kamkoli. Ale padesát kilometrů za Prahou neseženete pediatra pro své dítě. To je obrovský problém. Mluví se o důrazu na prevenci, což je samozřejmě zásadní. Nemůžeme se smířit s tím, že milion občanů nemá svého registrujícího praktického lékaře – a nikoho to netrápí.

• Čekáte, že se i v tomto volebním období znovu otevře otázka přesunu některých ryze lékařských kompetencí na jiné zdravotníky?

Určitě ano. Já se snažím důsledně rozlišovat mezi přesunem a sdílením kompetencí. My nemáme problém se sdílením kompetencí v rámci zdravotnických týmů, protože zdravotnictví je týmová práce – jen musí mít svého zodpovědného vedoucího. A tím je lékař, který rozhoduje, komu co svěří – mladšímu kolegovi, sestře a podobně –, a zároveň nese konečnou odpovědnost.

Problém nastává, když se kompetence převádějí na jiné zdravotníky bez jasné kontroly. Často vidíme snahu různých profesních skupin získat kompetence, ale už ne odpovědnost, která k nim patří. To je první problém. Druhý problém je ekonomický – lékařští asistenti a další nelékaři jsou pro zaměstnavatele „ovladatelnější“ a levnější. Lékaři jsou sebevědomí, vědí, že jsou odborníky, a nenechají si moc mluvit do toho, jak mají léčit. Pro řetězce jsou nelékaři mnohem atraktivnější, protože budou ochotni pracovat levněji a dodržovat různá nařízení. To pacienti nepotřebují.

Tohle není jen náš problém – ve světě se to děje taky. Vím, že mají obrovský problém kolegové ve Velké Británii, kde se vytvářejí pozice takzvaných lékařských asistentů. To úplně mate veřejnost, protože pacienti si myslí, že jde o začínající paní doktorku, ale ona třeba vůbec nemá vystudovanou lékařskou fakultu. Řeší to ve Francii, v Izraeli – prostě je to trend.

Lékařská komora by v tom měla být konzervativní. Nechceme se nikomu plést do řemesla, ale musíme hájit to svoje. Jak už jsem řekl, a dostal jsem za to i „za uši“, trvám na tom, že by si nikdo, kdo nestudoval lékařskou fakultu, neměl hrát na doktora. Lékaři musejí projít velmi náročným vysokoškolským i postgraduálním vzděláváním, skládají atestace a podobně.

Jsem spíš toho názoru, že bychom se měli snažit mít víc univerzálnějších lékařů, než z každého vychovávat špičkového superspecialistu.

• V programovém prohlášení vlády podle vás chybějí opatření, která by zajistila ekonomickou stabilitu zdravotnictví. Jak by měl stát podle vás postupovat?

Především tam zcela chybí řešení ekonomické stability. Tomu se vláda vyhýbá. Není tajemstvím, že bude nutné zvýšit platbu za státní pojištěnce. V programovém prohlášení to ale není, přestože je to naprosto základní krok, který zdravotní pojišťovny nutně potřebují.

Podle mých propočtů by měly dostat zhruba 20 miliard korun. Jsou to peníze, které ze zdravotnictví vyvedl ministr Válek tím, že souhlasil se snížením platby za státní pojištěnce.

Musíme se ale postarat i o dlouhodobou stabilitu. Jsem zastáncem zvýšení zdravotního pojištění, protože těch 13,5 procenta, která se stanovila před třiceti lety, nebyla výsledkem žádného výpočtu. Tehdy se jen vydělilo, kolik jsme dávali na zdravotnictví a jaká byla průměrná mzda. Jenže dnes máme úplně jinou situaci.

Za třicet let jsme v průměru zestárli o osm let, máme úplně jinou medicínu. Dnešní medicína je mnohem efektivnější, léčí, co dřív nešlo, prodlužuje život pacientům. Stojí to obrovské peníze. Každý modernější přístroj je dražší než ten předchozí, každý nový lék je účinnější, ale také dražší. Výdaje na zdravotnictví ve všech vyspělých zemích rostou rychleji než inflace. A to je správně, jinak by zdravotnictví stagnovalo.

Pokud hledáme skutečně významný zdroj peněz, ne jednotky miliard, ale desítky, pak je zvýšení zdravotního pojištění tou nejlepší cestou, a podle mě i politicky nejpřijatelnější. Musíme to jako komora opakovat znovu a znovu, až to politikům dojde. Když budou všichni platit o něco víc, zatíží to všechny, ale nikoho likvidačně. Je to spravedlivé, každý se bude na zdravotnictví podílet úměrně svým příjmům.

A stejným způsobem by měl stát zvýšit platbu za státní pojištěnce. Pracovní návrh počítá s navýšením z 13,5 na 15 procent.

Jsem realista. V tomto volebním období se to nestane. Už se formuje silná opozice ze strany velkých zaměstnavatelů, kteří nechtějí, aby se na zdravotnictví platilo víc. Jenže ať budeme podporovat digitalizaci sebevíc, lékaře nám to nenamnoží, zdravotní péči nezaplatí.

• Všiml jste si v programovém prohlášení vlády i bodů, které by Česká lékařská komora mohla podpořit?

Určitě ano, je tam celá řada věcí, které se nám líbí. Například důraz na prevenci, přeměna části akutních lůžek na lůžka následné péče, podpora zdravého životního stylu, pohybu mládeže a boj proti obezitě – to je opravdu obrovský problém. Pozitivních bodů je tam víc. Na druhou stranu se tam ale objevují i pasáže, které mi příliš smysl nedávají – třeba zpochybňování odborné autority Světové zdravotnické organizace. To mi připadá zbytečné. Nebo konstatování, že vedle povinného očkování zachováme i očkování nepovinné, to je nicneříkající fráze.

• Vymezil jste se také proti záměru „odpolitizovat“ zdravotní pojišťovny, který podporují například Adam Vojtěch či Boris Šťastný. Proč s tím nesouhlasíte?

Politici jsou placeni z našich daní a součástí jejich práce je rozhodování a odpovědnost. Alibistický politik chce brát plat, jezdit v bavoráku, ale nenést tu odpovědnost. Zajištění zdravotní péče je základním úkolem vlády, která přitom nemá mnoho nástrojů, jak to ovlivnit. Jedním z nich jsou právě zdravotní pojišťovny a je správné, že jsou pod dohledem politiků, protože politici jsou zase pod dohledem veřejnosti. Pokud je takzvaně „odpolitizujeme“, kdo tam bude sedět? Zástupci velkých plátců pojištění, kteří se budou tvářit, že pojišťovny jsou jejich. Nebudou rozhodovat v zájmu svých voličů, protože žádné voliče nemají, ale ve prospěch velkých firem a monopolů. To je nebezpečné pro pacienty. Politiky můžeme volat k odpovědnosti. Byznysmeny ne.

• Objevují se i názory, že by Česká lékařská komora měla být méně „odborářská“ a více profesní organizací. Jak to vnímáte vy? V návaznosti na to část lékařů, zejména těch mladších, volá po určité změně stylu fungování komory. Plánujete s nimi vést dialog a hledat společnou řeč?

Podívejte, já jsem Sekci mladých lékařů v roce 2016 založil. Bez podpory vedení komory by ta sekce vůbec nefungovala. Nevidím žádný důvod, proč bych ji neměl podporovat i nadále. Jeden z prvních kroků, který chci udělat, až bude zvoleno nové představenstvo, je svolat společné setkání, kde si neformálně promluvíme o tom, kdo z nás se čemu chce věnovat. Byl jsem konfrontován s otázkou, co udělám pro mladé lékařky a lékaře. Jenže já především potřebuju vědět, co si mladí lékaři skutečně přejí. Nechme je, ať sami řeknou, co potřebují – a Česká lékařská komora je v tom může a bude podporovat.

A teď k té „odborářské“ roli… Víte, u nás je slovo odborář vnímáno skoro jako nadávka. Tomu nerozumím. Protože být odborář znamená starat se o věci veřejné, ne sobecky jen sám o sebe. Nebýt odborů, tak máme továrny, kde pracují děti, a šestnáctihodinové pracovní dny. Odbory jsou prostě nezastupitelné a myslím, že jsme asi jediná země, kde si někdo troufá takhle na odbory plivat.

Českou lékařskou komoru zřizuje stát, aby dohlížela na výkon lékařského povolání. My se o to snažíme. Zároveň si ale komoru platí lékaři, aby hájila jejich zájmy. Vnímáme to tak, že když po lékařích něco požadujeme, musíme se také snažit prosadit podmínky, aby to mohli splnit. Součástí podmínek je samozřejmě i stránka ekonomická. Soukromí lékaři například žádné odbory nemají. Očekávají, že je bude hájit Česká lékařská komora, a mají pravdu. Stejně se chovají i lékařské komory v Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku. Komora tedy musí dbát na etiku a na kvalitu výkonu lékařského povolání, ale zároveň musí bojovat za lékaře. Jinak by u nich neměla žádnou autoritu.