Nezachraňujeme za každou cenu, ale pomáháme důstojně dožít

Zdravotní sestra Markéta Klepalová pracovala 15 let na dětské JIP v Kolíně a15 let pracuje na dětském JIRP v Praze, kde je však nyní jen na částečný úvazek, protože před rokem začala pracovat také v Domácím hospici Srdcem v Kolíně, který je členem Fóra mobilních hospiců. Sama si prošla dvěma závažnými onkologickými onemocněními, což ji kromě jiného přivedlo k víře a ještě většímu smyslu v pomáhání potřebným. Pracovní a osobní zkušenosti považuje za velmi užitečné tím, že se díky nim dokáže dobře vcítit do situace pacientů paliativní a hospicové péče.

• Většinu profesního života jste strávila na vysoce specializovaných odděleních JIP a ARO. Co vás přivedlo k rozhodnutí vyměnit toto prostředí za práci v mobilním hospici?

Práce na těchto odděleních je hodně fyzicky i psychicky náročná a byly chvíle, kdy jsem začala přemýšlet, jak dlouho se to v mém věku dá ještě zvládnout. Nechtěla jsem vyhořet, chtěla jsem svou práci dělat naplno a věnovat dětem i jejich rodičům maximum toho, co jim mohu poskytnout. Čím jsem starší, tím víc vnímám, že tato práce je o přístupu a o lidskosti, nejen o odbornosti. Dalším důvodem je moje víra, vidím smysl v pomáhání potřebným a jsem přesvědčena, že důstojný závěr života si zaslouží každý. Musím přiznat, že svou roli v tom sehrála i zvědavost, odlišnost v přístupu, jak život dožít.

• V čem je to tak jiné?

V nemocnici se všichni snažíme udělat vše pro to, abychom blížící se konec ještě zvrátili a nemocného zachránili. A pokud se tak nestane, často to bereme jako svoje selhání. V hospici se nesnažíme konec zvrátit, ale udělat ho kvalitnější.

• Komu byste takovou změnu doporučila?

Pokud někdo hledá ve své práci smysl a hloubku, přeje si mít skutečný prostor pro pacienta i jeho blízké a chce nabízet nejen odbornou péči, ale také čas a pozornost pro témata jako přijetí, smíření, naplnění posledních přání a důstojné rozloučení, může pro něj být práce v mobilním hospici tou správnou cestou.

• Které kompetence získané na JIP/ARO považujete za nejdůležitější pro práci v paliativní a hospicové péči?

Myslím si, že to je komunikace – těžké rozhovory s rodinami nebo u mě konkrétně s rodiči, kdy vidíte, že trpí a vy se jim snažíte přiblížit, pozvednout je. To je asi ta největší dovednost. Spíše než odbornost je to lidskost.

• Na ARO pracujete s dětmi, o jaké pacienty nejčastěji pečujete v domácím hospici?

Pečuji hlavně o dospělé. Dětských pacientů mnoho nemáme. Myslím si, že děti často umírají v nemocnicích, protože rodiče stále ještě nemají potřebné informace.

• O kolik nemocných jste se za rok v Domácím hospici Srdcem v Kolíně postarali?

Za rok, kdy v tomto hospici pracuji, jsme doprovodili přes 70 lidí, to ale zahrnuje hospicové i paliativní pacienty.

• Jaké jsou klíčové odborné kompetence zdravotní sestry v mobilním hospici oproti sestrám na lůžkových odděleních?

Řada kompetencí se určitě překrývá, v hospici je práce hodně o koordinaci. Sestra je tím, kdo pečuje o pacienta, kdo mluví s ním i s rodinou nejčastěji. Takže v hospici je to hodně o samostatnosti. Kdežto v nemocnici je lékař neustále fyzicky přítomen.

• Co musíte v mobilním hospici zvládat navíc, na co v nemocnici není prostor nebo to není potřeba?

Určitě je to bližší kontakt s rodinou. V nemocnici se rodiče/pečující upínají hlavně na pacienta. V hospici na nás, na to, co jim poradíme, co je naučíme… Je to hodně i o tom doptávat se, jestli nám rozumějí, jestli pochopili, co jim říkáme. Zatímco v nemocnici mám pacienta na starosti neustále, v domácím hospici je to na pečujících, a proto je zde nejdůležitější komunikace, edukace a zpětná vazba. Když problému rozumějí, jsou lépe připraveni na to, co může nastat.

• Komunikační dovednosti jste získala jen praxí?

Nejen, ještě v rámci práce na ARO jsem absolvovala kurs komunikace. Spoustu věcí jsem se naučila od svých kolegyň i zde v hospici pozorováním, jak mluví s lidmi a jak to na lidi působí. Hodně mě také ovlivnily vlastní životní zkušenosti s nemocí. Když je člověk jako pacient, všechno vnímá jinak, v komunikaci se soustředí na něco jiného, než se jako profesionál třeba snaží nemocnému sdělit. Často chce slyšet jiné věci, chce, abyste si s ním na chvíli sedli, věnovali mu trochu času…

• Sama jste si prošla dvěma závažnými onkologickými onemocněními. Nakolik změnila tato zkušenost váš pohled na pacienty a jejich potřeby a v čem vám vlastní zkušenost s nemocí pomáhá při práci v paliativní a hospicové péči?

Určitě je to větší empatie. Stejně jako po porodu, když máte svoje děti, vnímáte děti v nemocnici jinak, tak je to i u nemoci. Když si projdete vážným onemocněním, pohled na svět se změní, trochu vás to zastaví. Každý máme jiné zázemí, jiný náhled, jiné prožívání, jiné zkušenosti, ale myslím si, že nyní se trochu dovedu vžít do toho, jak se nemocní lidé cítí.

• Máte své vlastní způsoby, jak si udržet psychickou rovnováhu a nevyhořet?

Ano, našla jsem víru v Boha, který vnáší světlo do těchto náročných chvil. Využívám také možnosti sdílení zkušeností s kolegyněmi z týmu a pravidelné supervize. Ve volném čase ráda běhám.

• Co byste poradila zdravotníkům, kteří cítí, že je paliativní péče láká, ale mají z ní obavy?

Vyzkoušet si to. Možná rozmyslet si, jestli se nebojím být v blízkém kontaktu se smrtí, které se v téhle práci nevyhnete. Většinou nejsme přítomni úplnému konci, přesto touto fází provázíme.

• Nelitujete svého rozhodnutí začít pracovat v hospici?

Vůbec. Asi jsem nečekala, že mne tahle práce bude tolik těšit. Mám ráda obě práce, ale myslím si, že tady jsem se našla. Na takovou změnu ale musí být správný čas, člověk na to musí být psychicky připraven, a hlavně mít důvod, proč to chce dělat. Musí mu to dávat smysl.

• Nepřemýšlela jste o tom pracovat v hospici na plný úvazek?

Zatím ne, ještě se trochu bojím, že dělat tuto práci dnes a denně by pro mě bylo opravdu náročné. Takhle to mám pořád vyvážené – na jedné straně zachraňuji, na druhé pomáhám důstojně dožít.

• Co by podle vás měla veřejnost vědět o mobilním hospici, co se často neříká?

Veřejnost má stále málo informací. Lidé sice vědí, že hospice existují, ale spojují je s něčím jiným, třeba se zařízeními LDN. Paliativní pro ně zní jako konec a bojí se toho, což je velká škoda. Náš odborný tým je totiž schopen pomoci komplexně. Zajišťujeme nejen zdravotnickou, ale také sociální, duchovní, psychosociální či psychoterapeutickou a pozůstalostní péči.

• Čím vás osobně hospic nejvíc překvapil?

Asi tím, že i konec může být příjemný, rozhovory s rodinou po smrti mohou být laskavé, nejen o bolesti. Společně vzpomínáme, co s nejbližšími zažili, někdy se i zasmějeme. Vlastně se o našich pacientech dozvídáme mnohem víc po jejich smrti. Takže někdy je to i o radosti, a to jsou věci, které mě nabíjejí. V pracovním týmu se podporujeme, hledáme společné cesty, jak pomoci pacientům a jejich rodinám. Já osobně vnímám opravdový zájem o mou osobu, cítím se tu jako doma. Když to teď říkám nahlas, napadá mě, že se snažíme, aby se takto cítili naši pacienti a jejich blízcí.

• To jste částečně odpověděla na otázku, co vám osobně dala práce v mobilním hospici, co vám žádné jiné oddělení nedalo?

V hospici to není jen o tom umřít, ale důstojně dožít a využít plnost času, který nám zbývá. Dříve jsem se na smrt dívala jen jako na konec, ale tady ji vnímám v mnohem širším kontextu.

Asi bych doplnila, že když někdo po těžké nemoci zemře, je to pro něho jakési vysvobození, konec bolesti… Ale pro blízkého bolest nanovo začíná. Pečující vnímají utrpení, nechtějí, aby umírající trpěl, musejí si poradit se spoustou věcí, takže smrt je pro ně částečně úleva. A najednou si uvědomí, že už tady ten druhý není, a začíná utrpení ze ztráty milovaného člověka. I v těchto situacích dokážeme v domácím hospici pomoci.

• Kdybyste měla jednou větou popsat, proč má mobilní hospic v našem zdravotnictví své nezastupitelné místo, jak by zněla?

Asi bych chtěla lidem předat, že na konci života budeme jednou všichni. A velmi bych si přála, aby ten odchod byl pro každého z nás poděkováním za život. Někdy ani nejsou potřeba slova, jen je důležité být spolu.