Proč regionům chybějí lékaři? Stopa vede až ke gymnáziím

Více než polovina mediků a mladých lékařů uvažuje o práci v regionech. Podle výzkumu NMS pro Českou lékařskou komoru jejich plány souvisejí s tím, odkud pocházejí, jaká pracoviště znají a jaké tam vidí možnosti profesního růstu. Navazující analýza PAQ Research upozornila na další překážku. V některých okresech nastupuje na gymnázia mnohem méně žáků, přestože gymnazisté tvoří téměř všechny přijaté na lékařské fakulty. Průzkum mezi 1 378 respondenty také odhalil problémy specializačního vzdělávání, od nedostatečného zapojení školitelů po fiktivní zápisy výkonů. ČLK proto navrhuje změny studia medicíny i přípravy k atestaci.

Podle společného přehledu OECD a Evropské observatoře zdravotnických systémů a politik připadalo v roce 2023 v Česku na tisíc obyvatel 4,2 lékaře, zatímco průměr EU činil 4,3. Autoři výzkumu NMS považují za větší problém jejich nerovnoměrné rozmístění a stárnutí. Na konci roku 2024 evidovaly zdravotní pojišťovny 554 000 pojištěnců bez registrace u praktického lékaře. To samo o sobě ještě nedokládá nedostupnost péče, její regionální rozdíly však potvrzují analýzy primární péče.

„Občané platí zdravotní pojištění podle stejných pravidel, ale dostupnost zdravotní péče se výrazně liší podle toho, kde bydlí. Je to samozřejmě velmi nespravedlivé,“ upozornil při představení výsledků MUDr. Milan Kubek, prezident České lékařské komory. Připomněl také stárnutí lékařů v ambulantních oborech. Podle dříve zveřejněných údajů ČLK je v ambulantní interně a chirurgii zhruba polovina pracujících lékařů ve věku 60 let a více a více než pětina je starší 70 let. Výzkum NMS pro Komoru se proto zaměřil na překážky práce v regionech a na zkušenosti mediků a mladých lékařů se studiem a specializační přípravou.

Dotazníkové šetření NMS probíhalo od 2. června do 29. července 2026 a zúčastnilo se ho 319 mediků, 849 absolventů medicíny před atestací a 210 po atestaci. Předcházelo mu 13 hloubkových rozhovorů. Ředitel NMS Mgr. et Mgr. Jakub Bakule, Ph.D., upozornil, že výzkum zahrnoval jen ty, kteří se na medicínu již dostali. Na jeho podnět proto vznikla navazující analýza Daniela Prokopa z PAQ Research zaměřená na rozdíly ve vzdělávacích příležitostech ještě před přijímacím řízením na lékařskou fakultu.

Cesta na medicínu vede přes gymnázium. Ne všude je stejně dostupné

Podle navazující analýzy Daniela Prokopa z PAQ Research v roce 2025 tvořili gymnazisté 84,6 procenta uchazečů o medicínu a zubní lékařství, ale 96,8 procenta přijatých. Absolventi oboru praktická sestra představovali 3,4 procenta uchazečů a jen 0,2 procenta přijatých. Prokopova analýza přitom ukazuje, že převahu gymnazistů nevysvětlují pouze studijní předpoklady. Gymnázia podle jejích autorů lépe připravují i žáky se srovnatelnými předpoklady, zejména v biologii, chemii, matematice a dalších všeobecných předmětech.

Podíl nově přijatých na gymnázia a lycea se ale mezi okresy výrazně liší. V některých dosahuje přibližně 15 procent všech přijatých na střední školy, jinde přesahuje 40 procent. Výsledky žáků základních škol podle Prokopovy analýzy vysvětlují jen 11 procent rozdílů mezi okresy ve vstupu na gymnázia. Například v okresech Jihlava a Liberec mají žáci srovnatelné či lepší výsledky než v okresech Plzeň-jih a Prachatice, přesto na gymnázia nastupují mnohem méně často. Prokop z toho vyvozuje, že regiony s menším podílem gymnazistů mají také užší základnu lidí, kteří by mohli vystudovat medicínu a později se tam vrátit.

„Proč jsem Dana o tuto kapitolu prosil? Protože se ve výzkumu i ve veřejné debatě často bavíme až o úplném konci. Řešíme, co můžeme udělat s mediky, aby absolvovali stáže, měli více informací a neutíkali z regionů,“ vysvětlil Bakule.
Rozdíl názorně zachycuje modelový výpočet NMS a PAQ Research. Autoři uvažují dva hypotetické regiony, každý s tisícovkou mladých lidí. V rozvinutějším by na gymnázium nastoupila polovina z nich, tedy 500, v méně rozvinutém 15 procent, tedy 150. Na lékařské fakulty by se z obou skupin hlásilo 16 procent gymnazistů, tedy 80 a 24 uchazečů. Studium by podle modelu dokončilo 34 studentů z prvního regionu a osm z druhého. Pokud by pak polovina absolventů z méně rozvinutého regionu odešla do rozvinutějšího, v prvním by nakonec působilo 38 lékařů, ve druhém jen čtyři. Jde o ilustrativní výpočet, nikoli o skutečné počty.

Autoři proto doporučují vyrovnávat dostupnost gymnaziálního vzdělávání mezi regiony. Bakule zároveň upozornil na možný přínos v kratším horizontu. Dostupnost gymnázií by podle něj mohla zvýšit atraktivitu regionu pro lékaře s dětmi, kteří zvažují stěhování. Dlouhodobě by pak mohlo více místních studentů vystudovat medicínu a část z nich by se mohla po škole vrátit.

Rodáci mají k regionům blíž. Rozdíly mezi kraji jsou výrazné

Význam místa původu pro budoucí pracovní plány zachytil už hlavní výzkum NMS. V kraji, odkud pocházejí, plánuje během příštích pěti let působit 52 procent dotázaných mediků a mladých lékařů. Tento údaj však zahrnuje i rodáky z velkých center.
Ve svém kraji pracuje nebo plánuje pracovat 75 procent respondentů původem z Prahy a shodně 72 procent těch z Plzeňského a Jihomoravského kraje. V Pardubickém kraji je tento podíl pouze 30 procent, v Karlovarském 38 procent. Výrazná je také přitažlivost Prahy. Do hlavního města směřuje 38 procent respondentů ze Středočeského a 31 procent z Karlovarského kraje, ale jen osm procent z Plzeňského. Bakule tyto rozdíly spojuje mimo jiné s přítomností lékařských fakult a fakultních nemocnic, které nabízejí širší možnosti vzdělávání i profesního uplatnění.
Regresní analýza NMS ukázala, že ochota pracovat v regionu výrazně souvisí s velikostí sídla, kde respondent vyrůstal. U lidí z obcí do 90 000 obyvatel se oproti těm z nejmenších sídel statisticky významné rozdíly neprokázaly. Nižší ochota se objevila až u lidí z větších měst, zejména z Prahy. Autoři proto doporučují při náboru cílit především na lékaře s vazbou k menším sídlům.

Pojem region přitom nemusejí všichni vnímat stejně. „Studenti z Prahy například říkali, že region nebo periferie pro ně začíná třeba čtyřicet kilometrů za Prahou. Pro studenty z jiných krajů to ale může znamenat návrat domů nebo migraci do úplně jiného kraje,“ vysvětlil Bakule.

Podle Bakuleho je důležité také to, že medici získávají praxi převážně ve velkých centrech. „Počítáte s tím, že tam budete pracovat i po atestaci, a motivace odejít potom do nějakého okrajového regionu může být malá, protože s ním nemáte zkušenost,“ popsal.

Mezi respondenty, kteří absolvovali stáž v regionální nemocnici, plánuje práci v regionech 58 procent oproti 42 procentům těch bez této zkušenosti. „Když zjistíte, jak pracoviště funguje, jaké jsou tam vztahy a že vám to vyhovuje, motivace se tam po škole vrátit roste,“ doplnil Bakule.

Podle místa specializační přípravy jsou rozdíly ještě větší. Z lékařů, kteří se alespoň částečně připravují na atestaci v menší nemocnici, plánuje práci v regionech 81 procent, z krajských nemocnic 57 procent a z fakultních nemocnic a specializovaných zařízení 35 procent. NMS proto označuje místo specializačního vzdělávání za silnější prediktor budoucích pracovních plánů než absolvování regionální stáže.

Odlišné jsou také představy studentů a absolventů o zaměstnání po atestaci. Práci ve fakultní nemocnici preferuje 40 procent mediků, ale jen 25 procent absolventů před atestací. O založení vlastní praxe uvažuje 54 procent mediků oproti 23 procentům absolventů. Rozdíl v zájmu o vlastní ordinaci Bakule spojuje mimo jiné s tím, že absolventi už znají její administrativní a podnikatelské nároky.

Medici se na praxi necítí připraveni. Školitelé se často nezapojují

Na klinickou praxi se podle vlastního hodnocení cítí připraveno 38 procent studentů posledních dvou ročníků medicíny, mezi absolventy před atestací je to 70 procent. Sepsání příjmové zprávy si troufá zvládnout 40 procent mediků, práci s informačním systémem 23 procent a administraci přijetí či propuštění pacienta jen 15 procent. Nejistí jsou také při předepisování léků a vedení kolegů z nelékařských profesí. Dostatek informací o rezidenčních místech získala během studia pouze pětina mediků.

Podle Bakuleho systém předpokládá, že chybějící praktické zkušenosti doplní specializační vzdělávání. „Není to tak, že by očekávali každodenní kontakt se školitelem. Očekávají ale, že se s ním budou potkávat alespoň jednou týdně, dostanou nějakou zpětnou vazbu a budou vedeni,“ vysvětlil. Takový kontakt očekává 88 procent mediků, mezi absolventy jej však uvádí jen 56 procent. Podle 26 procent se školitel do jejich přípravy nezapojuje vůbec. Téměř polovina absolventů, konkrétně 48 procent, navíc nikdy nedostává formální hodnocení. Bakule upozornil, že ani setkávání se školitelem nemusí znamenat systematické vedení.

Dalších 48 procent absolventů považuje fiktivní zápisy neuskutečněných výkonů či stáží do logbooků za běžnou nebo velmi častou praxi. Nedostatečné zapojení školitelů přitom NMS zaznamenala napříč typy pracovišť. Ve fakultních nemocnicích a specializovaných zařízeních je uvádí 29 procent lékařů, v menších nemocnicích 19 procent. Bakule v diskusi odmítl, že by výzkum obviňoval všechny školitele. Dva lékaři mohou na papíře absolvovat stejnou přípravu, ačkoli jeden měl pravidelné vedení a výkony skutečně absolvoval, zatímco druhý nikoli. „Spíš jde o to, aby systém nevytvářel tak velké rozdíly podle toho, na jaké konkrétní lidi a pracoviště mladý lékař narazí,“ zdůraznil.

„Pokud je někdo naplno zaměstnán jako lékař na oddělení, kromě toho má ambulanci, k tomu dalších deset povinností a pak mu někdo řekne, že ještě bude školitelem, nemůžeme čekat, že se tomu bude nějak mimořádně věnovat,“ uvedl prezident ČLK Milan Kubek. Poslanec MUDr. David Kasal připomněl, že problém má i druhou stranu. Některé požadavky na specializační přípravu podle jeho zkušenosti neodpovídají možnostem konkrétních pracovišť. Navrhl proto obdobný výzkum mezi školiteli.

Bakule v diskusi spojil nedostatečné vedení během specializace s možnou obavou z profesní izolace v regionech. Výslovně přitom upozornil, že jde o interpretaci. Pokud mladý lékař postrádá odbornou podporu už během přípravy, může podle něj předpokládat, že v menší nemocnici budou podmínky ještě horší.

Regiony lákají i odrazují. Rozhoduje profesní perspektiva

Podle NMS připouští práci v regionech 53 procent respondentů. Více než polovina (56 procent) si však o takové práci nevytvořila ani pozitivní, ani negativní představu. Příznivě ji hodnotí 28 procent a negativně 15 procent dotázaných.

„Zajímavé je, že když se lidí zeptáme, co je hlavní bariérou, řeknou profesní růst. A když se jich zeptáme na hlavní výhodu práce v regionu, část z nich řekne totéž,“ upozornil Bakule. Omezené možnosti profesního růstu spontánně uvedlo jako překážku 36 procent respondentů, zatímco 24 procent vidí v regionech příležitost k rychlejšímu postupu. Menší občanskou vybavenost zmínilo 21 procent, bydlení a stěhování 19 procent a užší spektrum diagnóz a pacientů 18 procent. Naopak mezi vnímanými výhodami se vedle kariérního postupu objevily lepší vztahy s kolegy (23 procent), klidnější život (19 procent) a užší vztah s pacienty (15 procent). Horší finanční ohodnocení spontánně označilo za bariéru deset procent dotázaných.

Nejvíce respondentů (76 procent) by k práci v regionu motivovala podpora vzdělávání zahrnující mentoring a dostupného školitele. Následovaly flexibilní úvazky (72 procent), příspěvek na bydlení či zvýhodněný nájem (69 procent), možnost převzít zavedenou ordinaci a plat o deset procent vyšší než tabulkový plat v centru (shodně 65 procent). Náborový příspěvek 350 000 korun by přesvědčil 44 procent respondentů. Bakule připomněl, že poptávka po odborném rozvoji nekončí atestací. Později může mít podobu účasti na konferencích, odborné spolupráce nebo mentoringu v užší specializaci.

„Když lidem nabídneme nějaké opatření, skutečnost, že se jim líbí, ještě neznamená, že ovlivní jejich rozhodnutí přestěhovat se do regionu,“ upozornil Bakule. Regresní analýza NMS zjistila pozitivní souvislost s ochotou pracovat v regionech u podpory vzdělávání, zvýšení platu a náborového příspěvku. Vyšší plat měl mezi testovanými pobídkami nejsilnější pozitivní vztah. U flexibilního úvazku a zvýhodněného bydlení nebyl tento vztah statisticky významný. Garance návratu do velkého centra naopak souvisela s nižší ochotou pracovat v regionu. Podle Bakuleho může vyvolávat dojem, že jde o pracoviště, odkud bude potřeba odejít.

Preference se podle NMS liší také podle životní situace. Flexibilní úvazek oceňuje 78 procent respondentů s jedním dítětem a 82 procent s více dětmi, garanci místa v mateřské škole nebo dětské skupině pak 68 procent rodičů.

ČLK chce změnit studium medicíny i cestu k atestaci

Na nedostatečnou praktickou připravenost mediků chce ČLK reagovat také změnou posledního ročníku lékařských fakult. Podle jejího prezidenta Milana Kubka by měl šestý ročník probíhat mnohem více v regionálních nemocnicích, kde by se studenti mohli intenzivněji věnovat jednotlivým pacientům pod vedením zkušenějších lékařů. Výuka podle něj nemá spočívat v tom, že patnáct mediků společně sleduje jediného pacienta.

Takové zapojení regionálních pracovišť má podle NMS podporu i mezi respondenty. Povinnou stáž v regionální nemocnici by podpořilo 61 procent z nich, 72 procent považuje možnost specializační přípravy v regionech za přínos pro svou kariéru. Bakule doporučil například třítýdenní stáže, při nichž mohou studenti poznat skutečný provoz a kolektiv, a informační servis o rezidenčních místech a pracovních podmínkách už pro páté a šesté ročníky.

Bakule v této souvislosti odkázal na norskou zkušenost s decentralizovaným vzděláváním a pravidelnými odbornými setkáními lékařů z odlehlých pracovišť, podrobněji popsanou v doprovodném boxu. „Primární investice tak možná nemusí směřovat jen do mladých lékařů, ale také do školitelů,“ upozornil Bakule.

Kubek pro školitele požaduje jasné pracovní podmínky. „Školitel musí mít čas. To znamená, že školení mladého lékaře nebo lékařky musí být součástí jeho pracovní doby. Musí za to dostat zaplaceno a musí nést za výsledek odpovědnost,“ uvedl.

ČLK chce současně změnit uspořádání specializačního vzdělávání. Kubek nastínil návrat k systému připomínajícímu někdejší dvě atestace. První stupeň by lékařům umožnil dříve samostatně pracovat, zejména jako lékaři prvního kontaktu, a připravovat se na tuto roli také v regionálních zařízeních. Nemohl by však odpovídat dnešnímu základnímu kmeni, který podle Kubka neposkytuje dostatečnou přípravu pro samostatnou praxi. Druhý stupeň by vedl k užší specializaci nebo ke kvalifikaci pro vedení pracoviště či zdravotnického týmu.

Prezident ČLK upozornil také na přílišné rozdrobení specializačního vzdělávání. Česko má 43 základních lékařských specializačních oborů. Podle Kubka ve 24 z nich délka přípravy přesahuje minima stanovená evropskými předpisy. Úzká specializace podle něj omezuje vzájemnou zastupitelnost lékařů a prohlubuje personální problémy zdravotnictví.

Příležitost k širší reformě Kubek spatřuje v avizované ochotě ministerstva zdravotnictví jednat o změně zákona č. 95/2004 Sb. „Měli bychom udělat všechno pro to, abychom tuto příležitost nepromarnili tím, že se po dlouhých diskusích přijmou pouze kosmetické změny, které nic zásadního nevyřeší, ale zároveň znemožní další skutečnou změnu na dalších deset let,“ varoval.

K věci…

Norská zkušenost s udržením lékařů v regionech

V severonorském kraji Finnmark podle studie v roce 1997 chybělo 30 praktických lékařů, tedy 38 procent potřebného počtu. Průzkum z roku 1998 označil omezené možnosti profesního rozvoje za častější důvod odchodu než mzdu či pracovní zátěž. Opatření se proto zaměřila na vzdělávání a odborné zázemí přímo v regionu.

Co ve Finnmarku zavedli

• Přípravu v místě praxe. Specializační vzdělávání ve všeobecném praktickém a komunitním lékařství mohlo z velké části probíhat i v malých obcích. 
• Vzdělávací skupiny. Lékaři se pravidelně setkávali, konzultovali klinické otázky a vytvářeli profesní kontakty napříč regionem.
• Úhradu vzdělávání. Náklady na specializační přípravu byly hrazeny a místní lékařské sdružení pořádalo další odborné kursy.Vazby k regionu.
• Příprava přímo na místě dávala lékařům a jejich rodinám čas vytvořit si v regionu zázemí.

Jaké byly výsledky

Z 53 lékařů, kteří v letech 1995–2003 dokončili uvedenou specializační přípravu, jich 34 v kraji působilo i po pěti letech. Autoři uvádějí míru setrvání přibližně 65 procent. Ze 267 absolventů povinné úvodní praxe v letech 1999–2006 přijalo své první zaměstnání po získání plného oprávnění k výkonu lékařského povolání na severu Norska téměř dvakrát více lékařů, než se očekávalo. Studie však neumožňuje oddělit účinek jednotlivých opatření od dalších vlivů.

Co lze využít v Česku

NMS doporučuje rozšířit regionální specializační přípravu, podporu školitelů a společné vzdělávání. Samostatná mezinárodní práce Abelsenové a kolegů z roku 2020 doporučuje také cílený nábor lidí s vazbami k regionu, podporu jejich rodin a spolupráci místních institucí. Jde o návrh strategie pro zdravotnické organizace, nikoli o další hodnocení programu ve Finnmarku.

1. Straume K., Shaw D. M. P. (2010) – výsledky programu Finnmark. Plný text studie
2. Abelsen B. et al. (2020) – strategie náboru a udržení zdravotníků. Plný text publikace