Recept na dlouhověkost. Byznys, nebo věda?

Kdo by se nechtěl dožít vysokého věku ve zdraví? Představa elixíru věčného mládí je tady od nepaměti. V době sociálních sítí se termín longevity stal silným marketingovým nástrojem, kde je tlak na oddálení stárnutí velmi intenzivní. Co je pouhý marketing a co vědecké poznatky vycházející ze současné medicíny? Co můžeme my sami udělat pro to, abychom se vysokého věku dožili ve zdraví, a jaké jsou naše šance prodloužit si život? Nad tím se zamýšleli diskutující v rámci pravidelných Medialogů pořádaných 1. LF UK v Praze.

Vysokého věku se dožívali již filosofové a básníci starověku, například Platón zemřel v osmdesáti, Démokritos nebo Sofoklés v devadesáti letech. I když zdaleka ne všichni se tehdy dožili požehnaného stáří, pokud se člověk narodil do privilegované vrstvy občanů, přežil dětství a neonemocněl smrtelnou infekcí, měl slušnou šanci dožít se zhruba stejného věku jako dnes. Sice nevíme, jak dlouho žili ve zdraví staří Řekové, ale vzhledem k tomu, že převážně razili heslo „ničeho příliš“, jedli středomořskou stravu, pravděpodobně netrpěli našimi civilizačními nemocemi a museli se obejít bez současných medicínských možností, můžeme spekulovat, zda ti dlouhověcí na tom nebyli v průměru lépe než my dnes.

Průměrná délka života se od té doby výrazně zvýšila, jak ale upozorňuje biolog a imunolog prof. RNDr. Jan Černý, Ph.D., z Přírodovědecké fakulty UK v Praze, nemá smysl v současných úvahách o dlouhověkosti srovnávat průměrnou délku života v různých dobách. „Z evolučního hlediska není důvod, aby se délka života člověka v průběhu věků měnila. Lidé měli v minulosti stejné biologické předpoklady k dlouhověkosti jako dnes. Statistický nárůst střední délky života je hlavně zásluhou hygieny a medicíny,“ vysvětluje.

I zde ale platí „všeho s mírou“. Právě přehnanou hygienu považuje prof. Černý za jeden ze současných problémů. Dětský organismus má pro správné nastavení fungujícího imunitního systému zažít přirozené prostředí, kam evolučně patří mnohem drsnější podmínky než ty, ve kterých dnešní děti vyrůstají a které omezují přirozený vývoj fyziologický, imunologický i mikrobiomový, a tím i přípravu na zdravé stárnutí. „Stačí připomenout jen jediný termín – civilizační choroby. To, co za nimi stojí, je právě náš špatný životní styl,“ dodává.

Medicína dnes dokáže zachránit a prodloužit životy i v případech, které by dříve byly beznadějné, a její možnosti se rozšiřují. Vysokého věku se tak dožívá stále více lidí, ale zároveň přibývá dlouhodobě nemocných. Průměrná délka života v ČR je u mužů přibližně 77 let a u žen 83 let a dlouhodobě se zvyšuje. Avšak délka života ve zdraví činí pouze 62 let, příliš se v čase nemění a v evropském srovnání je podprůměrná.

Jsme na prodlužující se život připraveni?

Jak se odborníci shodují, má-li dojít k posunu a lidé se mají ve zdraví dožívat vyššího věku, je potřeba začít již v mládí. „Své zdraví zakládáme od narození, od kdy si pěstujeme nemoci, které se projeví třeba za šedesát let… Je obtížné mladému člověku s vrozeným metabolickým onemocněním vysvětlit, že již v mládí musí dodržovat určitá opatření a žít jiný životní styl, než v průměru žijí jeho vrstevníci. Koncept rizika něčeho, co přijde až třeba za třicet let, je pro něho pochopitelně absolutně vzdálený. Pro všechny náctileté i mladší je ale důležité, jak se naučí žít a adaptovat zdravý životní styl,“ říká prof. MUDr. Michal Vrablík, Ph.D., z III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Jak dodává, měnit životní styl seniora je již velmi obtížné. Podle prof. Černého je potřeba jít dokonce  ještě dál, až před narození, kdy má kromě geneticky předaných informací význam i to, jak žijí rodiče.

To, že na dobré kardiovaskulární zdraví, a tím i dlouhý život ve zdraví a dlouhý život vůbec, si zakládáme už v mládí, potvrzují i data, podle nichž medián věku člověka s infarktem myokardu (IM) je v ČR 65 let, což znamená, že polovina IM postihuje pacienty ještě v jejich produktivním věku. „Problém, který se manifestuje v 65 letech, začne vznikat mnohem dříve. Cévní poškození běží velice dlouho. Máme-li s tím něco udělat, pak je třeba začít co nejdřív, protože když se cévní onemocnění rozvine, můžeme je stabilizovat, ale nikdy už je neodstraníme,“ vysvětluje prof. Vrablík s tím, že nadměrný kalorický příjem, nedostatek pohybu, kouření a alkohol vysvětluje 70 procent rizika IM.

„Aby se člověk dočkal zdravého stáří, musí ve středním věku využít maximálního potenciálu, chovat tělo i mysl jako v bavlnce a udělat vše pro to, aby mohl stárnout tak, jak to příroda nalinkovala. Navíc dnes už umíme řadu onemocnění preventovat. V geriatrii chceme, aby nám ve skupině 65+ přicházeli lidé ještě zdraví a mohli si stáří užít,“ říká přednostka Kliniky geriatrie a interní medicíny 1. LF UK a VFN prof. MUDr. Eva Topinková, CSc. Za důležité považuje i to, že dnes máme prostor i ve stáří zahájit potřebnou prevenci, zejména prevenci pádů, úbytku svalové hmoty, kognitivního deficitu nebo deprese.

„Původní gerontologické teorie z 80. let, že dojde ke kompresi nemocnosti, se nenaplnily. Vzhledem k prodlužování délky života a navyšování věku odchodu do důchodu je ‚longevity‘ tématem nejen zdravotním, ale i politickým a ekonomickým,“ konstatuje prof. Topinková s odkazem na knihu Super Agers, v níž autor popisuje dvě skupiny lidí. Ta první, nepříliš velká, představuje tzv. dlouhověké, tedy jedince, kteří se dožívají devadesáti let bez zásahu lékařství, stejně jako v historii. Tou druhou je naopak velká kohorta lidí, kteří se dožívají vysokého věku, avšak dlouhodobě potřebují hodně péče. Tito lidé přežívají jen díky pokročilé medicíně, která je v padesáti nebo šedesáti letech zachránila před IM a v sedmdesáti umožnila překonat onkologické onemocnění, od osmdesáti let mají sice určité kognitivní problémy, ale stále žijí do devadesáti let celkem spokojený život. „To nám medicína přidala a je otázka, jestli je to dobře, nebo špatně. Myslím si, že dobře, ale špatné je to jen proto, že lidí, kteří potřebují zdravotní systém a péči, často i rodiny, výrazně přibývá. A na to nejsme připraveni. Nejsme připraveni na společnost, kde bude 60 procent starých lidí,“ dodává lékařka.

Jednoduché, osvědčené a fungující řešení

S populární dlouhověkostí se v současnosti pojí velké množství marketingu a kvetoucí byznys v podobě individualizovaného poradenství, infuzních a kyslíkových terapií a dalších inovativních metod, včetně plastické chirurgie. Podle údajů o zdraví české populace není na pořadu dne průměrného Čecha, který by si chtěl co nejvíce prodloužit zdravý život, biohacking, sebeoptimalizace nebo ladění jídelníčku pomocí superpotravin, ale návrat k základům zdravého životního stylu a pravidelné preventivní prohlídky.

O tom, jak budou vypadat poslední dekády našeho života, si rozhodujeme sami, a to již od mládí. Ačkoli každý touží po tom, aby byl funkčně zdatný, byl schopen se sám o sebe postarat a udržel si kognitivní schopnosti, přesto pro to velká část populace příliš nedělá. Jak připomíná Mgr. Ing. Tereza Vágnerová, Ph.D., z Kliniky geriatrie a interní medicíny 1. LF UK a VFN, v současné době ženy prožijí v průměru 20 let se zhoršenou kvalitou života nebo fyzickým postižením. Ačkoli se longevity, biohacking, superpotraviny a potravinové doplňky staly horkým tématem lifestylových magazínů a sociálních sítí a vznikají antiagingové nebo longevity kliniky, životní styl Čechů není zdaleka ideální. Podle metodiky Eurostat lze až 25,6 procenta všech úmrtí v ČR definovat jako předčasná.

Jako jednoduché a osvědčené vodítko uvádí dr. Vágnerová osm zásad Americké kardiologické asociace (Life’s Essentials 8): jezte zdravě, hýbejte se, nekuřte, kvalitně a dostatečně spěte, udržujte zdravou váhu, hlídejte si hodnoty cholesterolu a krevního cukru, dbejte o zdravý krevní tlak. „Jde o jednoduché zásady, které jsou ale důležité pro prevenci civilizačních chorob a přidají nám zdaleka nejvíce let života,“ vyzdvihuje s tím, že žádný z doplňků stravy nevyváží zmíněnou „klasiku“, která se v současnosti opomíjí.

Jak podotýká prof. Vrablík, termín longevity zní sice sofistikovaně, ale jeho podstatu znaly už naše babičky a prapředci. Nepotřebovali tělocvičny ani multivitaminy, žili normální, přirozený život, což ale uznává, že v kontextu současného reálného a virtuálního světa může být pro značnou část populace velmi obtížné. Chybí čas i síla, a proto lidé touží po novinkách a rychlých, snadných zázracích.

Přitom potenciál ke zlepšení v oblasti kardiovaskulárního zdraví „pouhou“ změnou životního stylu je obrovský. Při preventivních prohlídkách zaměřených na kardiovaskulární zdraví je sledována řada biomarkerů, z nichž naprostá většina je ovlivnitelná právě životním stylem. „Nadměrný kalorický příjem, nedostatek pohybu, kouření a alkohol vysvětlí 70 procent rizika infarktu myokardu. Jsou to banální věci, ale týkají se velkého množství Čechů,“ varuje prof. Vrablík.

Pestrá strava, nikoli superpotraviny nebo doplňky

Zdravé stravování figuruje hned na prvním místě v seznamu doporučení kardiologů. V médiích a na sociálních sítích se lze setkat s mnoha různými druhy diet, ale podle dr. Vágnerové se z hlediska dlouhověkosti navzdory probíhajícím výzkumům zatím žádná neprokázala jako superiorní. „Zásady zdravého stravování se nemění. Jen je těžké dnes v záplavě všech módních trendů, když nepřinášíte žádnou novou informaci, být slyšen,“ podotýká. Pokud jde o jednotlivé diety, připomíná, že jejich efekt je velmi individuální. Zatímco někomu může vyhovovat přerušovaný půst a dovést ho k vyváženému kalorickému příjmu, u jiného funguje třeba ketodieta. Žádný směr nelze hromadně doporučit nebo zamítnout. Podle kardiologů i nutričních specialistů je ale základem pestrá strava, omezení škodlivých potravin, střídmost a několik dalších principů stravování, nikoli superpotraviny.

Odborníci se také většinou shodnou, že ani potravinové doplňky nemají pro dosažení dlouhověkosti nebo lepšího zdraví smysl. Jejich pojídání nás určitě nespasí, přesto je nakupujeme ve velkém, a to jen proto, že nejsme schopni živiny zajistit pestrou stravou. Nejenže neexistují studie, které by jejich pozitivní vliv prokazovaly, ale jak upozorníl prof. Vrablík, poslední metaanalýzy dlouhodobých dat nepotvrdily ani žádný profit dosud často doporučovaných suplementů, jako je vitamin C nebo omega-3 mastné kyseliny.

Odborníci jsou zajedno, že všechny potřebné látky by měl člověk do těla dostat vyváženou a pestrou stravou. Výjimkou představují látky, které jsou na populační úrovni deficitní a kde má suplementace smysl. V našich zeměpisných šířkách se vzhledem k nedostatečnému slunečnímu záření v zimních měsících a horší dostupnosti ryb jedná o vitamin D a u značné části populace i o hořčík. Své místo může u někoho mít kreatin monohydrát, často zmiňovaný v kontextu kognitivního i kostního a svalového stárnutí. Z hlediska dlouhověkosti by podle prof. Černého mohlo mít také smysl mluvit i o suplementaci taurinu, jehož množství se během stárnutí snižuje až na desetinu. Studie na zvířecích modelech ukázaly, že suplementace taurinem byla dokonce schopna revertovat velké množství příznaků stárnutí.

Nicméně existují skupiny lidí, např. geriatričtí nebo onkologičtí pacienti, kteří suplementaci ze zdravotního hlediska mohou potřebovat. V tomto kontextu prof. Topinková poukázala na značnou populaci starých lidí, kde začíná být problém malnutrice ve smyslu poklesu hmotnosti a příjmu bílkovin. „S tímto problémem se setkáváme v nemocnici i u pacientů, kteří žijí doma. Celých 15 procent lidí nad 65 let má riziko podvýživy, v nemocnici to bývá 20–30 procent. Z hlediska prevence zde má smysl nejen doplňovat kalcium a vitamin D, ale i např. určitá bezpečná forma anabolik,“ uvedla prof. Topinková.

Vědci postupně odhalují roli genů

V souvislosti s longevity probíhá řada výzkumů a naše poznání o možnostech dlouhověkosti se rozšiřuje. Předpokládá se, že dlouhověkost je ze 40 procent dědičná, a proto se hledají genetické variace, které člověka k dlouhému životu predisponují. Takových genů už byly popsány desítky a vyvíjejí se také metody, jak genom upravovat – za metodu CRISPR získaly v roce 2020 její autorky Nobelovu cenu. Podle prof. Černého se v budoucnosti dočkáme genetických modifikací nejen za účelem předcházení vážným chorobám a jejich léčby, ale právě i v souvislosti se zvyšováním šancí na dlouhý život.

Vědci zaměřují svoji pozornost také na význam buněčné autofagie, respektive mitofagie. Autofagie je buněčný proces, při kterém buňka rozpoznává a odstraňuje své poškozené či nepotřebné části pro udržení homeostázy. V případě mitofagie jde o specifický druh autofagie zaměřené na mitochondrie, které jsou jakožto „buněčné elektrárny“ pro dlouhověkost pravděpodobně zásadní. Mitochondrie jsou vystaveny kyslíkovým volným radikálům, které produkují při výrobě energie, a tím dochází k poškození jejich DNA. Vede to postupně k ztrátě jejich funkce a různým degenerativním procesům spojeným se stárnutím. Mitofagie tyto poškozené mitochondrie odstraňuje, a tím reguluje mitochondriální dysfunkčnost.

Na zvířecích modelech bylo prokázáno, že kalorická restrikce procesy autofagie akceleruje. Pozitivní dopad kalorické restrikce pro lidi však zatím prokázán nebyl. Současně ovšem farmaceutické společnosti provádějí výzkum přípravků, které by autofagii dokázaly spouštět. „Pilulky, které umožní identifikovat a selektivně likvidovat mitochondrie s poškozenou genetickou informací, jsou určitě na dohled. Byl bych ale opatrný, nic totiž není zadarmo. V průběhu evoluce se z lidského organismu stal sladěný orchestr a zasahovat do jeho buněčných regulací se nemusí vyplatit. Když ohneme fungování buněk jedním způsobem tak, jak chceme, mohou se časem objevit nepředvídané důsledky někde jinde,“ upozorňuje na rizika zásahů do fungování buněk prof. Černý.

Umění stárnout – neztratit zájem a kontakt s okolím

Současný „zápas se stárnutím“ s sebou nese také určitou stigmatizaci stáří, která nakonec souvisí nejen s touhou zůstat co nejdéle zdráv, ale také vypadat mladě, k čemuž pomáhají i plastické operace. Na stáří je ale nutné se připravovat, k čemuž je mimo jiné potřeba zůstat v psychosociální pohodě. Mezi stresory přitom patří právě i negativní prožívání stáří. Za zmínku stojí, že zatímco vysoký krevní tlak zvyšuje riziko IM dvaapůlkrát, psychosociální stres ho zvyšuje čtyřikrát. Obdobně sociální izolace přispívá ke zvýšenému riziku psychiatrických onemocnění a rozvoji demencí. Psychosociální nepohoda a s ní spojený chronický stres také vede k tomu, že se ve stáří objevují zvýšené zánětlivé parametry. Imunita přestává fungovat optimálně, a to poškozuje tělo jako celek.

S blížícím se stářím je proto podle profesorky Topinkové nutné dbát nejen o fyzické zdraví, ale také o duševní stav, sociální vazby a celkovou odolnost neboli resilienci a well-being. I na tom lze pracovat. „Důležitý je zdravý postoj k životu, schopnost zvládat stres a budovat vlastní odolnost. Resilience je dovednost, kterou lze rozvíjet, stejně jako péči o duševní zdraví. Příprava na stáří pak zahrnuje především sociální složku – mít kontakty, mít někoho, na koho se lze obrátit, a být pro někoho důležitý. Člověk potřebuje někam patřit a mít pocit, že jeho život má smysl. To často přináší práce nebo činnosti, které nejsou významné jen pro jednotlivce, ale i pro širší okolí,“ říká lékařka.

V tomto ohledu je často zmiňován japonský koncept ikigai –  mít důvod, proč každé ráno vstávat, mít zájmy, koníčky a plány. Umění stárnout spočívá v posilování sociálních vazeb, vědomí toho, kým jsem, ale i v přijetí nevyhnutelných změn, které život přináší. Významný může být i spirituální přesah – ať už v podobě osobní spirituality, nebo jednoduše hlubšího pocitu smyslu a důvodu, proč žít svůj život naplno i ve vyšším věku.

Opravdu se otevírají nové cesty, jak zůstat dlouho živ a zdráv? Výzkum v této oblasti probíhá, ale některé věci jsou neměnné a zřejmé – nejvíce let nám zatím přidá hlavně dodržování zásad zdravého životního stylu. A právě v tom mají Češi značné mezery. Nicméně na stáří je potřeba se tak jako tak připravit, a to nejen fyzicky, ale i duševně.