Přeskočit na obsah

V Česku bychom měli mít sedm tisíc praktických lékařů pro dospělé

byma - Podpora rezidentů je pro obor zásadní%0A.00_00_31_37.Still001
Doc. Býma, foto: MT

Doc. MUDr. Svatopluk Býma, CSc., stál v čele Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP od roku 2002. Na výroční konferenci SVL se ujal funkce nový výbor, do kterého byl doc. Býma zvolen i tentokrát. Na funkci předsedy ale už nekandidoval. Je to tedy příležitost k bilancování, co vše se za těch až neuvěřitelných 24 let v primární péči stalo.

  • Ještě před deseti až patnácti lety čelilo všeobecné praktické lékařství personální krizi. Ta je podle všeho zažehnána. Dá se říci, že se podařila generační obměna praktických lékařů?

Charakterizoval bych to asi slovy profesora Ladislav Duška, ředitele ÚZIS, který řekl, že jsme utekli hrobníkovi z lopaty.  Situace byla skutečně kritická a bylo zřejmé, že pokud nezměníme přístup ke specializačnímu vzdělávání a nezajistíme systém rezidenčních míst, primární péče v podstatě zkolabuje. Mohli jsme skončit možná ještě hůře než praktičtí lékaři pro děti a dorost.

  • A díky čemu se podařilo tuto hrozbu odvrátit?

Na začátku je nutné zmínit  tehdejšího ministra zdravotnictví T. Julínka, který v roce 2009 zavedl rezidenční místa v primární péči. V první fázi jich bylo přibližně 140, následně jejich počet v důsledku rozpočtových omezení poklesl na 120. Později se postupně navyšoval až na 200 míst. V příštím roce se nám navíc poprvé podařilo dosáhnout navýšení dotace na toto vzdělávání. Celkově jde o zvýšení  přibližně o půl miliardy korun na tři roky a 200 rezidenčních míst. Tento počet bychom chtěli udržet, protože právě ten umožňuje průběžnou generační obměnu. Pokud si uvědomíme, že bychom měli mít více než 7 000 praktických lékařů a že průměrná doba jejich působení v primární péči je přibližně 30 let, v některých případech i více, je zřejmé, že potřebujeme zhruba 200 nových atestovaných lékařů ročně. Musíme počítat s tím, že mladí kolegové, lékaři i lékařky, v době specializační přípravy často zakládají rodiny. Proto je potřeba systém vzdělávání upravit tak, aby lépe odpovídal jejich životní situaci. Neměli bychom striktně trvat na současném modelu, kdy musí lékař strávit přesně stanovenou dobu na jednotlivých pracovištích – například měsíc na jednom, týden na jiném a další období zase jinde. Specializační příprava by měla být založena především na získávání potřebných kompetencí.

Prostor pro větší flexibilitu nabízí také využití moderních technologií. Podle mého názoru by bylo možné část vzdělávání realizovat online, případně s podporou umělé inteligence.

Na druhou stranu někteří lékaři zůstávají v praxi déle, než se původně předpokládalo, například o dalších pět let. Díky tomu se generační obměna do určité míry rozkládá v čase, což je samozřejmě pozitivní.

  • Jak hodnotíte současný zájem o všeobecné praktické lékařství mezi absolventy lékařských fakult?

Do specializační přípravy se každoročně hlásí přibližně 300 lékařů. Podobný počet uchazečů žádá také o rezidenční místa, což znamená, že zhruba třetinu z nich nemůžeme uspokojit.

Naším cílem je i to, aby generační obměna byla plynulá a rovnoměrná, bez velkých výkyvů v jednotlivých ročnících. Nechceme opakovat situaci z minulosti, kdy se na základě administrativního rozhodnutí do oboru najednou nasměrovalo několik set, v některých letech dokonce až tisíc lékařů.

Důsledky tohoto přístupu pociťujeme dodnes, protože početná generace lékařů, která byla do našeho oboru směrována ještě v období socialismu, nyní najednou dosahuje důchodového věku.

  • Co může Společnost všeobecného lékařství udělat pro zmírnění regionálních rozdílů v dostupnosti primární péče? Máte zmapováno, ve kterých regionech je nedostatek praktických lékařů nejpalčivější?

Vycházíme především z dat Všeobecné zdravotní pojišťovny a ostatních zdravotních pojišťoven, protože jiné relevantní zdroje informací o dostupnosti primární péče nemáme.

Při přidělování rezidenčních míst proto upřednostňujeme regiony s největším nedostatkem praktických lékařů a snažíme se v nich přednostně posílit personální kapacity. Například pokud někdo požádá o rezidenční místo v severních Čechách, má prakticky stoprocentní šanci na jeho získání. V Praze je situace poněkud složitější, ale i zde mohou žadatelé uspět.

  • Když jsme zmínili profesora Duška, ten v poslední době dává všeobecné praktické lékaře za příklad úspěšného zavádění digitalizace do běžné praxe. Vnímáte to také jako úspěch?

Určitě ano. Je však potřeba si uvědomit, že v průběhu následujících dvou let nás čeká komplexní digitalizace celého zdravotnictví, která si vyžádá značné finanční prostředky.

Tyto náklady bude nutné pokrýt především z evropských fondů, protože jinou cestu nevidím. Odhadujeme je v řádu stovek milionů korun, které primární péče samozřejmě nemá k dispozici. Ve stejné situaci jsou i naši kolegové ambulantní specialisté. Pokud tedy vezmeme v úvahu celý sektor, hovoříme o nákladech v řádu miliard korun.

Financování digitalizace je proto nezbytné zajistit systémově. Ministerstvo zdravotnictví i vláda by měly vytvořit odpovídající podmínky a zajistit potřebné prostředky.

Miliardové investice do modernizace nemocnic jsou samozřejmě důležité. Pokud však jednotliví lékaři nebudou schopni mezi sebou elektronicky komunikovat, může to mít pro fungování zdravotnictví mnohem závažnější důsledky.

  • Mezi významné změny v primární péči patří nová podoba preventivních prohlídek, která platí od ledna letošního roku, a také uvolnění preskripce řady lékových skupin praktickým lékařům. Přestože je na definitivní hodnocení ještě brzy, první zkušenosti z praxe již máte. Jaké jsou?

Předpokládáme, že nové preventivní prohlídky přinesou pozitivní změny. Zda se tato očekávání skutečně naplní, však ukáže až praxe – a to může trvat i roky.

Příkladem může být screening kolorektálního karcinomu, který jsme v minulosti opakovaně upravovali. Nejprve se používaly kvalitativní metody, později kvantitativní, řešily se nedostatečné kapacity kolonoskopických pracovišť i řada dalších problémů. Celý program se tak postupně vyvíjel a aktualizoval.

Podobně je tomu i u preventivních prohlídek. Jde o živý systém, který je potřeba průběžně přizpůsobovat aktuálním potřebám a získaným zkušenostem. Nelze předpokládat, že vydáním nové vyhlášky je vše definitivně vyřešeno. Budeme proto velmi pečlivě sledovat data, zejména výtěžnost jednotlivých preventivních vyšetření, abychom zjistili, zda skutečně přinášejí očekávaný efekt.

Nejde totiž o vyšetření pro vyšetření, ale především o to, abychom populaci udrželi co nejdéle zdravou. Všeobecné praktické lékařství je v tomto směru specifické. Máme zájem na tom, aby naši pacienti byli zdraví. Nejsme placeni pouze za léčbu nemocných, ale pečujeme také o zdravé pacienty. A čím déle se nám daří udržet je zdravé, tím lépe.

  • A jak hodnotíte uvolnění preskripce od 1. července? Využívají praktičtí lékaři nové možnosti?

Myslím, že ano. Je však potřeba si uvědomit, že žádný praktický lékař nebude předepisovat léky, které nezná nebo s nimiž nemá zkušenosti. Pokud potřebuje konzultaci se specialistou, bude s ním samozřejmě nadále spolupracovat. Nelze očekávat, že bychom najednou začali běžně předepisovat všech přibližně 1 200 nově dostupných léčivých přípravků.

Například v diabetologii, ale i v dalších oblastech však vidíme obrovský posun. Praktičtí lékaři začínají nové léky indikovat, postupně se s nimi seznamují a získávají zkušenosti s jejich používáním. Z přibližně 1 200 nově dostupných položek půjde v běžné praxi pravděpodobně o desítky přípravků, které pro nás budou skutečně důležité.

Podstatné je, že pacienti díky tomu nemusejí zbytečně putovat zdravotním systémem a absolvovat vyšetření u specialistů pouze kvůli předepsání léčby. Přínos se tak projevuje jak z hlediska zdravotního stavu pacientů, tak v dostupnosti péče.

  • Obě tyto změny – nová podoba preventivních prohlídek i uvolnění preskripce – souvisejí také s rostoucí pozorností, kterou praktičtí lékaři věnují srdečnímu selhání. Pacientů s tímto onemocněním rychle přibývá a není v silách specialistů, aby se o všechny postarali. Jsou na tuto situaci praktičtí lékaři připraveni? A kde vidíte hranici mezi pacienty, které může sledovat praktický lékař, a těmi, kteří by již měli být v péči kardiologa?

Musíme si uvědomit, že srdeční selhání je v současnosti často diagnostikováno relativně pozdě. Prognóza pacientů s rozvinutým onemocněním je přitom velmi nepříznivá, v některých případech dokonce horší než u řady onkologických diagnóz. Proto se musíme zaměřit především na časnou diagnostiku. Právě z tohoto důvodu jsme také prosazovali změny preventivních prohlídek, které by měly umožnit včasný záchyt těchto pacientů.

Současně se připravují a vydávají algoritmy, které jasně stanovují postup praktického lékaře, časový rámec pro vyšetření u kardiologa i rozdělení diagnostických a terapeutických kompetencí mezi obě odbornosti. Vymezují také možnosti farmakoterapie, tedy jaké kombinace léčiv může používat praktický lékař, které patří do kompetence kardiologa a jak má jejich vzájemná spolupráce fungovat.

Myslím, že se tento systém rozvíjí velmi dobrým směrem. Spolupráce s Českou kardiologickou společností je v tomto ohledu naprosto excelentní.

Všichni víme, že pacientů se srdečním selháním je mnoho. Současně je zřejmé, že kardiologové nepotřebují dlouhodobě sledovat všechny nekomplikované pacienty, jejichž péči mohou zajistit praktičtí lékaři. Pokud by všichni tito nemocní zůstávali v kardiologických ambulancích, systém by se zahltil a specialisté by neměli dostatečnou kapacitu pro komplikované případy, které již nelze zvládnout na úrovni primární péče.

Právě taková dělba práce by měla fungovat napříč jednotlivými odbornostmi. A znovu musím zdůraznit, že spolupráci s Českou kardiologickou společností považuji v tomto směru za příkladnou.

  • Nechybějí vám však některé možnosti farmakoterapie? Praktičtí lékaři již mohou předepisovat glifloziny, ale nemají uvolněnou preskripci ARNI. Nemohou tedy sami zajistit všechny základní pilíře léčby srdečního selhání se zachovanou ejekční frakcí. Je to tak, nebo je takový pohled příliš zjednodušený?

Myslím, že je to poněkud zjednodušené. Teprve praxe ukáže, jak bude celý systém fungovat, jaké budou jeho kapacity a zda například nebude docházet ke zbytečnému zpoždění léčby.

Jedna věc je mít perfektní doporučený postup a dobře připravený algoritmus. Druhá věc je, jak jej praktičtí lékaři dokážou uplatňovat v každodenní praxi, a především zda bude nastavený systém vyhovovat pacientům. Musíme sledovat, zda jej přijmou, zda pro ně bude komfortní a zda budou ochotni stanovená pravidla respektovat.

Jde tedy o komplexní problematiku a předpokládám, že na základě praktických zkušeností se budou jednotlivé postupy dále upravovat, tak jako se průběžně vyvíjí všechno v medicíně.

  • Zmínil jste změny v onkologických screeningových programech. V současnosti máme pět programů, z nichž tři jsou již plošné – screening kolorektálního karcinomu, karcinomu děložního hrdla a karcinomu prsu. Další dva, zaměřené na karcinom prostaty a plic, zatím probíhají v pilotním režimu. Jak hodnotíte jejich dosavadní fungování?

Myslím si, že způsob, jakým byly tyto programy nastaveny, má smysl. Otázkou samozřejmě je, jak se budou dále vyvíjet, protože stejně jako u jiných screeningových programů bude potřeba jejich nastavení postupně upravovat podle získaných zkušeností.

Například u screeningu karcinomu plic není spolupráce s kuřáky zatím zcela optimální. Část z nich se zapojení do programu brání a není jednoduché je přesvědčit, aby se screeningových vyšetření účastnili.

Kromě osvěty a edukace pacientů nám může významně pomoci také zavedení elektronického sdílení dat. Díky němu bychom mohli velmi snadno identifikovat, kteří pacienti se programu účastní a kteří nikoli, zda na doporučené vyšetření skutečně přišli, případně proč se nedostavili, a také sledovat, co se s nimi děje dále.

Všechny tyto informace lze prostřednictvím elektronického sdílení dat získávat a využívat. Je to však další krok, který musíme postupně realizovat. Nelze očekávat, že jednou stanovíme určitá pravidla, vydáme doporučení a všichni je budou automaticky respektovat.

  • A jak podle vás probíhá zavádění screeningu karcinomu prostaty?

Myslím si, že poměrně dobře. Vyšetření PSA se totiž v ordinacích praktických lékařů provádělo již dříve, byť ne v rámci organizovaného screeningového programu. Pro většinu kolegů tedy nejde o zásadní změnu. Dosavadní praxe pouze získala oficiální rámec.

  • Z pohledu pacienta se však screeningové algoritmy mohou zdát poměrně složité. U karcinomu prostaty to nemusí být tak výrazné, zejména pokud má pacient normální hodnotu PSA, ale screening karcinomu plic je v současném pilotním nastavení pro pacienta skutečně náročný. Uvažoval byste o jeho zjednodušení?

To musí být předmětem diskuse s odbornými společnostmi, a především musíme mít k dispozici potřebná data. Teprve jejich analýza ukáže, jak jednotlivé postupy fungují a zda je potřeba je upravit. Může se totiž ukázat, že jeden aspekt screeningu, například snaha o co nejvyšší přesnost, je v rozporu s jiným důležitým aspektem, kterým je ochota pacientů daný postup akceptovat. V takovém případě může být vhodnější připustit určitou míru nepřesnosti, pokud díky jednoduššímu postupu budou pacienti screening lépe přijímat a častěji se vyšetření účastnit. To může být ve výsledku přínosnější než neustálé zpřísňování pravidel, které by naopak mohlo ochotu pacientů k účasti snižovat.

  • Jednou z dalších aktuálních změn je zavedení terénní sestry do ordinací praktických lékařů, respektive možnost financování této pozice. Co si od této změny slibujete a jaké činnosti by měla terénní sestra vykonávat? Předpokládám, že půjde o sestru, která již v ordinaci pracuje. Co by tedy měla nově dělat?

Především očekáváme, že tato změna povede ke zlepšení kvality péče o pacienty. V našich ordinacích máme samozřejmě i pacienty s omezenou pohyblivostí, chronicky nemocné nebo pacienty, u nichž péče spočívá převážně v ošetřovatelských úkonech, ale jejich stav ještě nevyžaduje poskytování domácí zdravotní péče.

Terénní sestra by tak měla představovat určitý mezistupeň mezi péčí poskytovanou v ordinaci praktického lékaře a domácí zdravotní péčí. Taková forma péče je potřebná, ale v žádném případě není naším cílem nahrazovat jí domácí zdravotní péči.

To bych chtěl zdůraznit a zároveň ujistit kolegy, kteří domácí zdravotní péči poskytují, že o její nahrazení skutečně nejde. Naším cílem je především zvýšit komfort pacientů a zlepšit kvalitu poskytované péče.

  • A mají o tuto novou možnost zájem také zdravotní sestry pracující v ordinacích praktických lékařů?

To bude záležet především na komunikaci mezi lékařem a zdravotní sestrou. O tom, ke kterému pacientovi sestra pojede, zda je návštěva potřebná a jakou péči mu bude poskytovat, musí vždy existovat vzájemná shoda.

Na jedné straně musí být souhlas praktického lékaře, který sestru k pacientovi vysílá a posuzuje potřebnost takové péče. Na druhé straně je nezbytný také souhlas samotné sestry, která musí vyhodnotit, zda požadované činnosti odpovídají jejím odborným kompetencím a zda je schopna potřebnou péči v dané situaci zajistit.

Současně je nutné posoudit, zda pacient již nepotřebuje domácí zdravotní péči. Znovu proto zdůrazňuji, že terénní sestra v ordinaci praktického lékaře nemá domácí zdravotní péči nahrazovat, ale vhodně ji doplňovat tam, kde je taková forma péče pro pacienta dostačující.

  • Co dalšího považujete za důležité pro budoucnost všeobecného praktického lékařství, například i v souvislosti s obměnou výboru Společnosti všeobecného lékařství? Nový výbor má přibližně z poloviny stejné složení jako ten dosavadní. S jakým programem by podle vás měl vstoupit do dalšího funkčního období a na co by se měl především zaměřit?

Podstatné je, že Společnost všeobecného lékařství i primární péče jako celek jsou podle mého názoru v nejlepší kondici za posledních deset let. Platí to také pro odbornou a vzdělávací činnost. Pořádali jsme světové i evropské kongresy a každoročně organizujeme přibližně 50 webinářů. To znamená, že praktičtí lékaři mají prakticky každý týden možnost seznamovat se s novými odbornými poznatky.

Máme také vlastní odborný časopis, který vychází v nákladu 6 000 výtisků, a pořádáme regionální vzdělávací semináře, na nichž se lékaři mohou pravidelně vzdělávat. Vytvořili jsme tak standardizovaný systém kontinuálního vzdělávání, který podle mého názoru patří k nejlepším vůbec. Jeho hlavní předností je, že vzdělávání probíhá nepřetržitě a každý lékař si může vybrat témata, která potřebuje nebo která ho zajímají, i způsob, jakým se chce vzdělávat.

Velmi pozitivní je také to, že se podařilo rozvinout úzkou spolupráci se Sdružením praktických lékařů. Je samozřejmě hezké připravovat nové odborné postupy a koncepce, ale bez odpovídajícího financování je nelze uvádět do praxe. Právě proto je tato spolupráce tak důležitá. Považuji ji za příkladnou, ať už jde o prosazování nových úhradových mechanismů, vytváření dalších možností pro praktické lékaře, nebo koordinaci kroků nezbytných pro rozvoj primární péče.

Zásadní je také skutečnost, kterou jsme již zmínili, že se nám podařilo zastavit personální propad v našem oboru. Dnes jsme dokonce uváděni jako příklad toho, že jsme tuto situaci dokázali zvládnout. Podařilo se nám překonat nejkritičtější období, obrazně řečeno jsme vybrali zatáčku, ale rozhodně ještě nemáme vyhráno.

V nastoupené cestě musíme pokračovat dalších přibližně 15 let, abychom dokončili generační obměnu praktických lékařů a vytvořili stabilní systém, v němž bude příchod nových lékařů do primární péče probíhat přirozeně, rovnoměrně a bez výrazných výkyvů. Teprve potom budeme moci říci, že jsme tento problém definitivně vyřešili.

Myslím si tedy, že Společnost všeobecného lékařství i česká primární péče jsou na velmi dobré cestě a dosahují výsledků, které obstojí také v mezinárodním srovnání.

Ostatně svědčí o tom i mezinárodní projekt PaRIS (Patient Reported Indicators Surveys), jehož výsledky podle prezentovaných údajů ukázaly, že více než 90 procent našich pacientů je s primární péčí spokojeno. Podobné výsledky získáváme také ve vlastních průzkumech spokojenosti, které provádíme každoročně již přibližně 15 let. I v nich spokojenost pacientů přesahuje 90 procent.

Zajímavé je, že zdravotní sestry bývají někdy hodnoceny ještě o dva až tři procentní body lépe než lékaři. Pokud například lékaři dosáhnou 94% spokojenosti, sestry mohou mít až 97 procent. I to je zajímavé zjištění.

Tyto výsledky jsou pro nás důležité, protože veškeré naše úsilí musí mít nějaký měřitelný efekt. Nestačí, že si sami myslíme, jak dobře svou práci vykonáváme. Jedním z rozhodujících ukazatelů je právě hodnocení ze strany pacientů.

Spokojenost pacientů však samozřejmě nemůže být jediným kritériem kvality poskytované péče. Pacient totiž nedokáže vždy posoudit její odbornou stránku. Přesto jde o velmi důležitý ukazatel, protože pokud je pacient nespokojený, může to signalizovat, že je potřeba něco změnit. Samozřejmě ne všechny požadavky nebo představy pacientů musejí být z odborného hlediska zcela racionální.

Naším cílem proto musí být spojení vysoké odborné úrovně péče se spokojeností pacientů. Pacient musí být spokojený a současně musí dostávat špičkovou zdravotní péči. Teprve pokud se podaří obojí propojit, můžeme říci, že systém funguje dobře.

  • Zmínil jste potřebu přibližně 7 000 praktických lékařů. Kolik jich vlastně Česká republika potřebuje, aby dokázali zajistit kvalitní péči o stárnoucí populaci? A jaký počet registrovaných pacientů na jednoho praktického lékaře považujete za optimální i z hlediska ekonomické udržitelnosti ordinací?

Musíme vycházet z toho, že naše populace nejen stárne, ale současně přibývá polymorbidních pacientů. V posledních deseti až patnácti letech se situace výrazně změnila. Řada pacientů má dnes dvě nebo tři chronické diagnózy, někdy i více.

S rostoucí polymorbiditou samozřejmě výrazně narůstá také objem práce praktického lékaře. Pokud se počet onemocnění, která musíme u jednoho pacienta sledovat a léčit, zvyšuje, roste i časová a organizační náročnost poskytované péče.

Domníváme se proto, že optimální počet registrovaných pacientů na jednoho praktického lékaře by se měl pohybovat kolem 1 500 až 1 600. Je samozřejmě potřeba zohlednit také sdružené praxe, částečné pracovní úvazky a další organizační okolnosti, které skutečnou kapacitu systému ovlivňují. Tyto faktory mohou celkovou potřebu lékařů do určité míry měnit.

Přesto jsme přesvědčeni, že do roku 2030 bychom měli mít přibližně 7 000 aktivních, plně fungujících praktických lékařů.

Musíme totiž počítat i s tím, že kapacity specializované ambulantní péče jsou omezené a také v některých specializovaných odbornostech se projevuje personální nedostatek. Již dnes máme v péči přibližně 40 procent pacientů s diabetem a postupně budou přibývat také pacienti se srdečním selháním.

To je samozřejmě správný směr, protože péče o tyto chronicky nemocné pacienty do primární péče patří. Musíme však pro ni mít odpovídající personální a organizační kapacity.

Současně je nezbytné vytvořit takové ekonomické podmínky, aby praktický lékař nemusel říkat, že pokud nemá registrováno 2 500 pacientů, jeho ordinace se neuživí. To je podle mého názoru špatně.

O takto vysoký počet pacientů se dokážou kvalitně postarat pouze velmi zkušení lékaři, respektive velmi dobře organizované praxe. Rozhodně by to však neměl být běžný standard, od kterého se bude odvíjet ekonomická udržitelnost ordinací.

Pokud chceme poskytovat skutečně kvalitní primární péči, musí mít praktický lékař dostatek času na to, aby své pacienty znal, mohl s nimi komunikovat, orientoval se v jejich rodinných poměrech a měl přehled o všech okolnostech, které jsou důležité pro jejich zdravotní stav a poskytování odpovídající péče.

Proto se znovu vracím k optimálnímu průměru přibližně 1 500 až 1 600 pacientů na jednoho praktického lékaře. Zdůrazňuji, že hovořím o průměru, nikoli o nepřekročitelné hranici. Pokud tento počet vztáhneme k počtu obyvatel České republiky, je zřejmé, proč potřebujeme přibližně 7 000 aktivních praktických lékařů.

Sdílejte článek

Doporučené