Přeskočit na obsah

Prof. Chlíbek: Konspirátoři a lháři mají stále navrch. Musíme zlepšit vakcinační gramotnost

chlíbek
Foto Jiří Koťátko

Čeští zdravotníci stále málo komunikují s pacienty o výhodách a potřebnosti vakcinace. Naučili se sice s nimi mluvit o vakcíně na covid, ale možných očkování existuje celá řada. Je proto potřeba naučit se veřejnosti předávat vědecká poznání a důkazy srozumitelnou a snáze stravitelnou formou. Pokud budeme pacientům i nadále předkládat jen složité odborné texty, budou mít lháři a konspirátoři stále navrch, říká v rozhovoru pro Medical Tribune předseda České vakcinologické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D. Stát podle něj svůj přístup k vakcinaci díky pandemii zlepšil, k tomu byl donucen, nyní by měl převzít iniciativu v rámci vakcinačních kampaní a komunikace.

  • Na úvod si dovolím poměrně sugestivní otázku. Proč je vakcinace tou nejúčinnější formou prevence?

Je to hlavně proto, že jde o primární prevenci. Nejde tedy o včasný záchyt onemocnění, jako to děláme třeba u nádorů. Vakcinace předchází samotnému vzniku onemocnění, a tedy i jeho případným komplikacím. Očkovat se necháváme, když jsme zdraví a nechceme onemocnět. Vakcíny nám také pomáhají překlenout dobu, kdy náš imunitní systém není zralý nebo je oslabený jiným onemocněním či stářím. Účinnost vakcín je navíc často vyšší než devadesát procent a jejich cena je nesrovnatelně nižší než cena léčby onemocnění, před kterými nás chrání. Takže jednoduše řečeno, vakcinace je skutečně nejúčinnější, a navíc také cenově nejnižší formou primární prevence a měli bychom ji preferovat všude, kde je to možné.

  • Vakcinace byla v uplynulých pandemických letech středobodem diskusí odborníků i laiků. Jaké dopady měla pandemie na vakcinaci a postoj veřejnosti k ní?

Nesporným pozitivem je, že se veřejnost začala o vakcinaci mnohem více zajímat. Objevila se ale také spousta konspirátorů a lidí, kteří zneužili téma vakcinace ke svému zviditelnění a uspokojení ega. A někteří takto dokonce získávali i finanční prostředky. Pandemie ukázala obrovskou zranitelnost starých a chronicky nemocných lidí. A data naznačují, že si tito lidé svou zranitelnost začali více uvědomovat a o prevenci ve formě vakcinace přemýšlet. V historii jsme u žádné jiné nemoci neměli tak vysokou proočkovanost jako právě u covidu‑19. Takže je vidět, že když se chce, tak to jde. Do vakcinace se také během pandemie zapojilo mnohem více zdravotníků. Do té doby očkovali zejména praktičtí lékaři, ale pandemie to naučila i specialisty a zejména je naučila, jak mají s pacienty o vakcinaci mluvit. Spousta specialistů má chronicky nemocné pacienty, takže doufám, že jim to vydrží a že vydrží také zájem veřejnosti o informace o bezpečnosti a účinnosti vakcinace. Hodně ale bude záležet na tom, jak tento zájem přeneseme i na další vakcinaci a jak lidem budeme informace podávat.

  • Takže byste řekl, že pandemie do jisté míry zvýšila důvěru veřejnosti v očkování. Proč ale i po této zkušenosti mezi lidmi vůbec nějaké pochybnosti o bezpečnosti a potřebnosti vakcín přetrvávají?

Protože pořád ještě přetrvává slabá komunikace zdravotníků s pacienty o výhodách a potřebnosti vakcinace. Naučili jsme se s lidmi mluvit o vakcíně na covid, ale těch možných očkování existuje celá řada. A my bohužel pořád ještě neumíme překládat lidem odborné poznatky do lidského, tj. srozumitelného jazyka. Tím ovšem vyklízíme pole lhářům, konspirátorům a manipulátorům, kteří místo solidních dat lidem předkládají příběhy a emoce a dávají do příčinné souvislosti věci, které nemají s vakcinací spojitost. Je jedno, že k pravdě mají daleko, pro lidi jsou takto podané informace mnohem srozumitelnější a samozřejmě se pak také lépe šíří. Takže je potřeba vyrovnat síly, naučit se veřejnosti předávat vědecká poznání a důkazy srozumitelnou a snáze stravitelnou formou. Protože pokud budeme pacientům i nadále předkládat složité odborné texty, tak budou mít lháři stále navrch.

4-23_C3

  • Lze vůbec pravdu lidem tlumočit stejně poutavě, jako jiní vykládají lži?

Já si myslím, že to možné je. Ty konstrukce konspirátorů jsou často naprosto nesmyslné, pouze se snaží tvářit jako solidní vědecké argumenty. Vlastně jen zneužívají neznalost lidí. Mnohdy jim stačí zaměnit korelaci a kauzalitu. Příkladem je mýtus o tom, že vakcinace proti covidu snižuje plodnost, resp. porodnost. V průběhu vakcinace na covid‑19 sice porodnost skutečně v některých zemích poklesla, ale to ještě neznamená, že to způsobila vakcinace. Roli hrála celá řada jiných faktorů, jako například strach, obava z budoucnosti, válečný konflikt na Ukrajině atd. Měli bychom přestat vyvracet tyto konspirační teorie a převrátit to tak, aby důkazy svých tvrzení museli předložit konspirátoři. A oni pochopitelně žádné důkazy nemají. Stejné to bylo třeba se snahami vnutit lidem, že vakcinace způsobuje autismus nebo roztroušenou sklerózu. Udělala se spousta studií, zabývala se tím řada vědeckých týmů a nic takového se neprokázalo. Stejně tak se provedly studie, které zkoumaly, zda vakcinace proti covidu‑19 negativně ovlivňuje plodnost. A co myslíte? Samozřejmě že to nebyla pravda, ale navíc se prokázalo, že onemocnění covid‑19 a koronavirus sám o sobě ovlivňuje plodnost mužů a prodělání onemocnění covid‑19 má vliv na tvorbu, množství a kvalitu spermatu. Takže plodnost mužů ovlivňuje negativně infekce jako taková, ale nikoli očkování, které před touto infekcí chrání. Problém také je, že podobné informace či negativní příklady jednotlivců, kdy měl třeba někdo závažnou reakci na vakcinaci, se i v médiích šíří velice snadno. Ale myslím si, že k mírnění obav můžeme přispět už tím, že po těch, kteří tvrdí absolutní nesmysly, budeme požadovat, aby předložili své důkazy.

  • Tady vnímám i velkou míru odpovědnosti médií, ale to by zřejmě vystačilo na celý rozhovor. Co tedy kromě nedůvěry části veřejnosti nejvíce limituje úspěšnost vakcinace v České republice po medicínské a společenské stránce?

Po té medicínské stránce nás v současné době limitují nedostatky některých vakcín v délce ochrany. A je otázka, zda to budeme umět moderním výzkumem a vývojem překonat. Máme tu sice některé vakcíny, které nám poskytují celoživotní ochranu, ale je tu pořád dost těch, které vyžadují přeočkování. To určitým způsobem limituje úspěšnost vakcinace, protože lidé na to zapomínají a na pře­oč­ko­vá­ní nechodí. Pak pochopitelně může docházet k průlomovým infekcím, které potom v očích veřejnosti zpochybní účinnost vakcinace.

A pokud jde o společenskou stránku, tady úspěšnost nejvíce limituje nedostatečná úhrada ze zdravotního pojištění. Bylo to vidět třeba u klíšťové encefalitidy, kde máme jednu z nejnižších proočkovaností v Evropě. Teprve po zavedení úhrady v roce 2022 pro všechny starší 50 let se proočkovanost začala pomalu zvedat z 22 na nynějších 33 procent. Cena je zkrátka limitujícím faktorem, zvláště u očkování, která doporučujeme lidem v seniorním věku. Ti na tom nejsou finančně příliš dobře. Raději si koupí základní potraviny a drahé léky, než by utráceli za primární prevenci v podobě vakcinace. Účinnost také limituje nízká podpora státu, zdravotních pojišťoven a také podstatné části zdravotníků, kteří by svým pacientům vakcinaci doporučovali. To souvisí i s nedostatečnou mírou vzdělanosti v oblasti vakcinace a primární prevence i mezi zdravotnickými pracovníky. Ti, kteří nesledují nejmodernější trendy a poznatky v oblasti vakcinace, bohužel dost často pacientům radí špatně, nebo je dokonce od očkování zrazují. Například jim říkají, že mají dodržovat určité intervaly, které už dávno neplatí, nebo jim tvrdí, že nesmějí kombinovat tuto vakcínu s jinou atd. Pacienta to poté od vakcinace nakonec zcela odradí.

  • Často se hovoří o finanční gramotnosti, existuje něco jako vakcinační gramotnost? Jak byste ji definoval a jak byste v tomto ohledu zhodnotil „gramotnost“ obyvatel České republiky?

Vakcinační gramotnost je u nás bohužel stále velmi nízká. Kromě očkování na covid‑19 lidé často vůbec nevědí, jaké jsou možnosti vakcinace pro jejich věk, jejich chronickou nemoc nebo jejich handicap. Stále se setkávám se seniory, kteří mi tvrdí, že v jejich věku 70 či 80 let už vakcinace nemá žádný smysl. Vycházejí ze špatného paradigmatu, že očkování je tu hlavně pro děti a kvůli dětem. Jenže ta situace se dávno změnila. Lidé se dožívají daleko vyššího věku a imunita se jim s věkem nijak nezlepšuje, naopak slábne. Ve stáří váš imunitní systém neslouží tak, jak by měl. Celé řadě infekcí už se nedokáže ubránit a je zbytečné, aby vás infekce zabila v 70 letech, když byste jinak mohl žít třeba do 80. Spousta infekcí, se kterými se mladý organismus vypořádá bez následků, je mnohem nebezpečnější právě v tomto věku. Ať už se jedná o pneumokoka, klíšťovou encefalitidu, nebo třeba pásový opar. U těchto onemocnění význam vakcinace s věkem stoupá.

Nízkou vakcinační gramotnost ale můžeme pozorovat i na opačném pólu – u rodičů dětí. Pořád tu je dost těch, kteří očkování dětí odkládají. Až budou starší, až budou větší, až budou silnější, začnu, až mu bude rok, dva, tři, než půjde do školky apod. Ale jejich děti, resp. dětský imunitní systém potřebuje pravý opak. Potřebuje posílit vakcinací právě v době, kdy ještě není plně zralý a ne­umí bojovat zejména se zákeřnými bakteriemi, jako je pneumokok, meningokok nebo haemophilus, které dokonce mohou dítě ohrozit na životě. Takže čím dříve začnou, tím lépe. A o tom je ta gramotnost, rodiče musejí vědět, že včasné zahájení vakcinace je pro jejich děti velmi důležité.

  • Jak tedy lze zvýšit vakcinační gramotnost obyvatelstva a kdo by měl podniknout patřičné kroky k jejímu zlepšení?

Je to společným úkolem zdravotníků, pojišťoven a státu, resp. ministerstva zdravotnictví. Všichni by také měli podporovat zavádění moderních vakcín do běžné praxe, zvyšování dostupnosti a také odstraňování diskriminace v dodávkách vakcín, se kterou se bohužel v Evropě setkáváme.

  • S postojem státu k vakcinaci tedy zřejmě příliš spokojen nejste…

S příchodem covidu‑19 se to určitě zlepšilo. Byla to ale taková vynucená aktivita. Upřímně, kdyby tady nebyla ta katastrofická pandemie, asi by se aktivita státu ve vztahu k primární prevenci v podobě vakcinace nezlepšila. Nesmíme ale zapomínat, že tu máme spoustu dalších očkování a vše nemůže začít a skončit covidem. Zvýšená aktivita ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven se musí přenést i na ta další očkování. Domnívám se také, že stát by měl převzít iniciativu, pokud jde o vakcinační kampaně a komunikaci. Teď mají iniciativu hlavně farmaceutické firmy, protože už se na to zřejmě nemohly dívat. Ale farmaceutické firmy mají vakcíny zkoumat, vyvíjet a vyrábět, a ne dělat vakcinační kampaně a přesvědčovat lidi o tom, jak je vakcinace důležitá a potřebná. To je role státu a zdravotních pojišťoven. Ty by si měly spočítat, že je to investice, která se jim několikanásobně vrátí. Když lidé nebudou nemocní, nebude je léčba stát statisíce, které je stojí teď.

4-23_C4

  • Bývali jsme, dá se říci, vakcinační velmocí. Jak jsme na tom ve srovnání se světem dnes?

Je pravda, že bývalé Československo bylo jednou z vakcinačních velmocí. Byli jsme jedna z pěti zemí na světě, která začala s výrobou vakcíny proti dětské přenosné obrně. A proti této nemoci jsme pak byli také první na světě v proočkovanosti. Dokonce jsme připravili i třetí nejúčinnější vakcínu proti pravým neštovicím. Dnes žádnou vakcínu nevyrábíme a nejsme schopni financovat ani provádět žádný vlastní vývoj a výzkum vakcín. Ten byl přesunut do zahraničí. Víceméně jsme vyklidili pole. Jinak v současnosti máme ve srovnání se západní Evropou u celé řady nemocí výrazně nižší proočkovanost. Kdybychom se podívali na grafy sledující proočkovanost v Evropě, vidíme tam téměř přesný řez, který jde přes naši republiku. Všechno na západ od nás má vyšší proočkovanost. Třeba proočkovanost proti klíšťové encefalitidě je u nás 33 procent, v Rakousku 85 procent. U chřipky se pohybujeme na mizivých osmi procentech, zatímco v celé řadě evropských zemí dosahují proočkovanosti 60 až 70 procent. Za západem zaostáváme i v argumentaci o významu vakcinace a přístupu k primární prevenci v podobě vakcinace.

  • Kde tedy děláme největší chyby?

Tou plošnou chybou podle mě je, že se zdravotníci, ale také pacienti stále soustředí především na rozvoj moderní diagnostiky, nejmodernější léčby a péče, která je dostupná všem.

  • Ale to je přeci v pořádku, ne?

Jenže to znamená, že se spoléháme na to, že budeme umět každou nemoc včas odhalit, že ji skvěle vyléčíme a o chronicky nemocné se budeme dokonale starat, takže se dožijí vysokého věku. Prevenci se ale už tolik nevěnujeme, a to ani po té finanční stránce. Pokud bychom se chtěli inspirovat v zahraničí, tam je vidět zcela odlišný přístup. Spousta institucí si tam význam vakcinace uvědomuje a podporuje očkování zaměstnanců, dává to jako benefit a někde to i vyžadují. V USA je řada nemocnic, kde, když jako zdravotník nejste očkovaný proti chřipce, končíte. Nemůžete ošetřovat pacienta, protože jste pro něj nebezpečný. Tady je velmi rozšířený způsob myšlení, kdy se příliš spoléháme na léčbu. Na to, že když onemocníme, dostaneme zadarmo lék i nejlepší péči, kterou náš zdravotní stav vyžaduje. Příliš na to sázíme a nevěnujeme pozornost prevenci.

  • A kde a v čem bychom se mohli třeba inspirovat?

Pokud jde o vakcinaci, tak vzorem nám může být Německo, Rakousko, Velká Británie, USA, Kanada i Austrálie. V těchto západních zemích je přístup úplně jiný. Nemíchají tam odborné poradní sbory s politikou, jejich jednání jsou třeba v USA dokonce veřejná. Hlavní roli zde hraje odborné stanovisko, které politici následně zpracují. U nás je bohužel snaha míchat to dohromady. Vidím to například na návrzích nového fungování Národní imunizační komise, kde je pořád zachován vliv pojišťoven, vliv politiky. Odbornost a politika by se měly oddělit. Odborník sdělí své stanovisko, předloží je politikům a politici se s ním buď ztotožní a uplatní je, nebo se s tím neztotožní. U nás ale někdy vidím, že se politik snaží přemlouvat odborníka, aby své názory a priori nějak korigoval.

  • Když jsme u těch systémových věcí. Mluví se o modernizaci očkovacího kalendáře. Jaké změny by byly z vašeho odborného hlediska žádoucí? A jak moc je vlastně ten současný kalendář zastaralý?

On až tak tragicky zastaralý není. Ta základní vakcinace u dětí je u nás prakticky totožná jako ve zbytku Evropy. Máme ale řadu očkování, která v tom kalendáři nejsou a nejsou hrazena. Myslím si, že Česká republika by si mohla ekonomicky dovolit zařadit například hrazenou vakcinaci proti rotavirové gastroenteritidě u kojenců. To jsou onemocnění spojená s vážnými stavy dehydratace, které vyžadují hospitalizaci, a tedy vysoké náklady. Nemluvě o tom, že se tato infekce pak dost často šíří jako nozokomiální nákaza. V řadě zemí se vakcinace proti rotavirům pozitivně odrazila v nižším počtu hospitalizací a snížení nákladů. U dospělých je potřeba rozšířit například vakcinaci proti klíšťové encefalitidě.

  • Ta přeci nedávno rozšířena byla…

Ano, ale měli bychom přistoupit k rozšíření nejen pro starší 50 let, ale minimálně pro všechny dospělé. Ideálně tak, jak to mají v některých evropských státech, kde to hradí všem, kteří mají zájem. U tohoto onemocnění totiž platí, že čím je člověk starší, tím horší průběh má.

  • Měli bychom se tedy zaměřit obecně více na dospělé?

Určitě se tady ukazují trendy, že se nám některé nákazy, tak jak se vyvíjejí, přesouvají z dětského do dospělého věku. Sem patří třeba černý kašel, ale například i záškrt. Doporučoval bych proto rozšířit očkování proti tetanu o černý kašel a záškrt. Díky kombinovaným vakcínám to lze udělat celkem elegantně. Místo tetanické složky by v jedné vakcíně byla i složka černého kašle a záškrtu. Pro pacienta je to pořád jen jeden vpich a ta cena není nijak dramaticky rozdílná. Vše je jen o vůli reagovat na současnou epidemiologickou situaci a na nové vakcíny. Jinak máme zaveden očkovací kalendář pro dospělé a jako jedna z prvních zemí v Evropě jsme to začali více podporovat a propagovat, ale pořád si myslím, že o očkovacích kalendářích pro dospělé vědí málo nejen pacienti, ale bohužel také praktičtí lékaři pro dospělé.

  • Teď mě napadá, že vlastně ani nevím, kde mám svůj očkovací průkaz. Co elektronizace v této oblasti?

I to by mělo být součástí té modernizace. Potřebujeme dotáhnout do konce elektronické očkovací průkazy. Takové ty různé knížečky, které mají děti, se pochopitelně v dospělostí ztrácejí. Změníte třikrát praktika a dokonale ztratíte přehled o svých očkováních. Pokud chceme rozšiřovat vakcinaci dospělých, tak nějaký záznam budeme potřebovat. A myslím si, že už není doba na to, abychom po kapsách nosili nějaké papírové průkazky. Já si ještě pamatuji doby, kdy se tetanovka zapisovala do občanských průkazů a podobně. Elektronizace by nám v této oblasti hodně usnadnila práci. Nejen z hlediska evidence a přehledu o jednotlivých očkováních, ale také by nám umožnila zasílat pacientům automaticky přes sms upozornění, že se blíží čas na přeočkování nebo že mají možnost nechat se bezplatně očkovat třeba proti té klíšťové encefalitidě. Podobně dnes tyto notifikace fungují třeba při nákupu dálničních známek.

  • Mluvíte o rozšiřování vakcinace. Jaké vakcíny u dětí i dospělých by si podle vás nejvíce zasloužily změnu úhrad?

U dětí jsou to rozhodně již zmíněné vakcíny proti rotavirovým gastroenteritidám. Pak zcela jednoznačně také co nejvíce valentní pneumokokové vakcíny. Tady to teď máme nastaveno velice špatně, protože hradíme pouze ekonomicky nejméně náročnou variantu, tedy tu nejméně valentní. To vede k tomu, že si tři čtvrtiny rodičů musejí na tu odborně správnou vakcínu připlácet. Potřebujeme, aby byla plně hrazena taková vakcína, která nejlépe reaguje na změnu spektra cirkulujících sérotypů pneumokoka a může zlepšit epidemiologickou situaci.

U dospělých bych se přimlouval za rozšíření vakcinace proti klíšťové encefalitidě i pro mladší 50 let a rozšíření a úhradu přeočkování tetanu obohaceného o složku černého kašle a záškrtu. A samozřejmě v dospělosti, a bez ohledu na věk, by byla žádoucí i plná úhrada vakcíny proti chřipce.

  • A proč to tedy nemáme? Zmínil jste vícevalentní vakcínu proti pneumokokům. Vnímáte to tedy tak, že politik si odškrtne, že zajistil plně hrazené očkování proti pneumokokovi, a to mu politicky stačí? Nebo proč to není? Jak se vypořádat s těmi ekonomickými argumenty?

Tady bohužel pořád postrádám jasnější systém ekonomického hodnocení vakcinace. Farmakoekonomické modely se dělají na celou řadu léčivých přípravků, ale na vakcíny prakticky vůbec. Není tu zaveden systém, který by určoval, kdo to má připravit, udělat a předložit Minister­stvu zdravotnictví či odborným společnostem. Pojišťovny samy přiznaly, že to neumějí, ministerstvo také ne. Systém se musí nastavit tak, aby tady při jakékoli nové vakcíně nebo změně očkovací strategie byly a zazněly solidně zpracované ekonomické argumenty. Teď se to děje takovým jednoduchým způsobem, že se poměřuje pouze cena a dopad na rozpočet pojišťoven. A v takovém případě většinou vyhraje opatrnost a snaha uspořit. Nikdo už ale nespočítá, kolik by mohl ušetřit například na hospitalizacích a že by nakonec úhradou té nebo oné vakcíny ušetřil celkově více peněz. Takže stojí to na tom, že tu nemáme odpovídající systém farmakoekonomického zhodnocení vakcín a že není dostatečně nasloucháno odborným argumentům.

  • Tak jako v jiných odvětvích, i zde ekonomové hrají prim…

Je to bohužel tak. Ale tady je třeba odlišit dvě věci. Jednak jaká jsou naše odborná doporučení a co vše jsou pojišťovny schopny zaplatit. Obecně si myslím, že bychom měli rychle ustoupit od používání termínu povinná a nepovinná očkování. Když někomu řeknete, že je něco nepovinné, čímž je myšleno nehrazené, tak to vnímá jako nedůležité. Z našeho pohledu je ale důležitá i ta nehrazená, resp. nepovinná vakcinace. Rozhodně by tedy byla vhodná změna rétoriky z povinných a nepovinných očkování na očkování doporučená a hrazená ze zdravotního pojištění.

  • Kde máme největší problém, pokud jde o dostupnost vakcinace?

Když pominu vakcíny, které se do České republiky nevozí z rozhodnutí farmaceutické firmy – například několik let nové očkovací látky proti pásovému oparu –, tak tady ta dostupnost je. Alespoň pokud jde o zásobování. Horší je to s dostupností péče. Některé regiony trápí nedostatek praktických lékařů, což se logicky promítá i do proočkovanosti. Když pacient nemá dostupného praktického lékaře, nemá si kam pro vakcínu přijít. To se týká i dětských lékařů. Když rodiče nenajdou pediatra, tak v případě akutního problému pojedou s dítětem na pohotovost, ale prevenci už tam řešit nebudou. Pokud ale neumíme, například kvůli problematické generační obměně, vyřešit problém s dostupností praktických lékařů, tak musíme hledat jiné cesty. Za mě by bylo dobré, aby se očkovalo více v nemocnicích, například při propuštění pacienta do domácího ošetřování, na poliklinikách či v ordinacích specialistů.

  • A kde jsme na tom nejhůře, pokud jde o proočkovanost?

Suverénně nejhůře jsme na tom s vakcinací proti chřipce, pneumokokům a klíšťové encefalitidě. Oproti západní Evropě to je opravdu propastný rozdíl. Bohužel nám teď u dívek lehce klesá i proočkovanost proti lidskému papilomaviru. To je alarmující, protože jde o protinádorovou vakcínu. Země, které začaly s touto vakcinaci mezi prvními – například Austrálie či Velká Británie –, zaznamenaly pokles výskytu karcinomu děložního čípku. Takže tohle si rozhodně zaslouží naši zvýšenou pozornost. Lepší proočkovanosti obecně prospěje rozšíření úhrad, zvýšení dostupnosti zdravotní péče a zlepšení vakcinační gramotnosti.

  • Pokud byste měl zhodnotit minulost, současnost a budoucnost vakcinace, jak dlouhou cestu jsme urazili, co považujete za nejdůležitější milníky vakcinace u nás i ve světě a jaké největší výzvy stojí před námi?

V očkování jsme urazili více než 220 let dlouhou cestu. Vše začalo velkým strachem z živých vakcín. Lidé se báli, že onemocnějí tím, proti čemu se očkují. U vakcíny proti pravým neštovicím, která obsahovala oslabený virus kravských neštovic, se báli, že budou mít nemoci podobné, jako mají krávy. Skutečnost, že se tato vakcína prosadila a ukázali jsme, že dokáže ochránit před tak těžkou nemocí, považuji za nejdůležitější milník. Tím dalším byl vývoj vakcín proti do té doby stoprocentně smrtelným onemocněním, jako byla třeba vzteklina. Pak nástup vakcín postavených na jiné bázi. Tedy z těch celobuněčných živých na subjednotkové, které obsahují pouze to, co je potřeba ke stimulaci imunitního systému. A nakonec RNA vakcíny, které byly dotaženy do konce díky pandemii covidu. Celý svět se na to upřel a do vývoje byly investovány obrovské částky. Tím se nám otevřely dveře pro celou řadu dalších vakcín. Věřím, že v budoucnu budeme moci díky vakcínám lidi ochránit třeba před karcinomem prsu, vaječníků, plic a dalším nádorům. A právě rozšíření spektra využití vakcín z původně pouze infekčních onemocnění na celou řadu dalších nemocí považuji do budoucna za největší výzvu.

Rozhovor vznikl u příležitosti 30 let od založení Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), které připadá na letošní rok.

Sdílejte článek

Doporučené