S ředitelem Lukášem o projektu za 3,4 miliardy i o úctě k sestrám

„Stojíme na vlastních nohou, jako vždy.  My jsme v podstatě z centrálních zdrojů nikdy nic podstatného nedostali. Hospodaříme s tím, co dostaneme podle úhradové vyhlášky,“ říká ředitel Krajské nemocnice Liberec MUDr. Richard Lukáš, Ph.D.

• Co z vašeho pohledu ředitele velké nemocnice bylo (a vlastně stále je) největším limitem pro zvládání epidemie COVID-19?

Jednoznačně personál. I kdybychom měli o tisíc postelí navíc, i kdybychom měli o sto ventilátorů víc, v kritických chvílích začínají docházet kvalifikovaní zdravotníci, kteří by zajišťovali péči. To je realita. Je mi líto, že si to velká část našich spoluobčanů neuvědomuje. Zdravotnictví není nevyčerpatelné. To, co předvedli naši lidé, bylo naprosto neuvěřitelné. Hrozně rychle se toho spoustu naučili a naprosto flexibilně přistupovali k tomu, co v daný okamžik epidemie přinášela. Samozřejmě za cenu toho, že obětovali velkou část svého osobního života.

• Jací lidé vám chybějí?

Především sestry. A asi rozumím tomu, proč. Kdybych měl dceru, a ta by projevila zájem o tuto profesi, tak bych jí řekl: „Je to těžké a nebezpečné povolání. Může se ti stát, že uděláš chybu s fatálními následky, může ti bohužel být nadáváno, můžeš být urážena…“

• Nicméně kdyby pořád chtěla, tak byste ji nechal….

Ano, nechal a byl bych rád. Já si nesmírně vážím sester, zejména těch dobrých. Nemocnici dělají ony. Když se na ně dívám, nevím, které bych svou vděčnost vyjádřil dříve, mám chuť je obejmout všechny. Snažím se je motivovat, aby u své práce vydržely.

• Jak nemocnice z tohoto těžkého období vychází ekonomicky?

Relativně dobře, jsme finančně zdraví. Stojíme na vlastních nohou, jako vždy. My jsme v podstatě z centrálních zdrojů nikdy nic navíc nedostali. Hospodaříme s tím, co dostaneme podle úhradové vyhlášky. I za těchto podmínek jsme schopni zvyšovat mzdy zaměstnanců v průměru o sedm až osm procent ročně. Velmi si dáváme záležet na vykazování péče, co uděláme, to si necháme zaplatit. Na vykazování máme tým specialistů. Je to rozhodně efektivnější, než když to stojí na lékařích, kteří se snaží zanášet příslušné kódy vedle své běžné práce. Jsme také poměrně úspěšní při čerpání z evropských dotačních titulů. Obchodní úsek, který se tomu věnuje, je velmi výkonný a spolehlivý. Máme dobrý vztah s naším zřizovatelem, máme dobrý vztah s dalšími organizacemi a snažíme se odspodu a postupně vytvářet silný a smysluplný holding s ostatními krajskými nemocnicemi.

• V plném běhu je nyní obrovský projekt Centra urgentní medicíny. Co by měl nemocnici přinést?

Především jde o reakci na určitou roztříštěnost a stísněnost stávajících provozů a z toho vyplývající nutnost improvizace. Využíváme celkem 38 budov, a přesto není kam umisťovat nové technologie. Potřebujeme moderní, kapacitní, nízkoprahový urgentní příjem. Kromě něj by v nové budově měly být operační sály, jednotky intenzivní péče a ARO a dvě standardní lůžkové stanice. Jedno patro bude určeno pro centralizované laboratoře, protože v současnosti máme laboratorní procesy rozeseté v pěti budovách.

• Jak je nyní tento projekt daleko?

Máme projektovou dokumentaci, máme stavební povolení a začali jsme vybírat dodavatele stavby. Ve vypsaném výběrovém řízení je hlavním kritériem nabídková cena, jež nesmí překročit 2,2 miliardy korun bez DPH za vlastní stavbu.

• Z čeho bude financován?

Počítáme s více zdroji – z vlastních prostředků nemocnice, příspěvků akcionářů a zejména bankovním úvěrem, který si vezme Liberecký kraj coby náš hlavní akcionář. Ke stavebním pracím je ale třeba ještě nutné přičíst náklady ve výši zhruba jedné miliardy korun například na přeložky sítí, výkupy pozemků, změnový management a pořízení přístrojů. Celkové náklady projektu včetně technologií tak budou činit přibližně 3,4 miliardy korun včetně DPH.

• Mezi obory, kde liberecká nemocnice více než konkuruje fakultním nemocnicím, patří neurochirurgie a traumatologie. V komplexnosti přístupu k pacientům s poraněním páteře hledá srovnání jen těžko. Mimo jiné jste jako první české pracoviště získali statut Evropského centra excelence ve spinální chirurgii. Co za tím stojí?

Je to výsledek čtvrtstoletí trvajícího kontinuálního úsilí, kdy jsme velmi pokročili v ošetřování úrazů páteře a míchy. Pokud jde o akutní výkony, maximálně jsme celý proces včetně magnetické rezonance zrychlili. Po 24 hodin denně tady je lékařský personál, který je schopen v minimálním časové oknu provádět kompletní spektrum takových zákroků. Došlo k vyladění spolupráce mezi traumatology a neurochirurgy, kdy neurochirurgové zpravidla operují na krční páteři. Během let se rozvíjela i ostatní spondylochirurgická operativa – ať už šlo o řečení degenerativních změn nebo i onkologických onemocnění. Ze spinálního neurochirurgického programu, který vytvořil profesor Petr Suchomel, vycházejí tři velké originální publikace, některé výkony tohoto týmu byly prioritní i v mezinárodním kontextu.

• V roce 2003 v Liberci vznikla druhá česká spinální jednotka. Proč právě tady?

Krátce před tím vznikla Česká spondylochirurgická společnost, jejímž jsem čestným předsedou. V této společnosti jsem si vzal za své, že budu řešit spinální program. První spinální jednotka byla otevřena již v roce 1992 v Brně, ta ale nestačila.  Jednal jsem s kdekým a podařilo se vytvořit další takové jednotky nejen v Liberci, ale i ve FN Ostrava a FN Motol. V současné době to vypadá, že poptávka po těchto lůžkách pro pacienty v postakutní fázi míšního poranění je uspokojená. Pak následuje pobyt v rehabilitačním ústavu, co také jakž takž funguje. Co nám ale stále chybí, je nějaký ucelený přístup k lidem, kteří jsou propuštěni domů.

• Co se s nimi děje?

S velkou částí z nich se neděje vůbec nic, jsou odkázáni na sebe a své rodiny, ačkoli potřebují nějakou pomoc každý den. Lidí s míšní lézí žije s námi, čí spíše vedle nás asi 10 000 a bude jich přibývat, protože přežívají stále déle. Nějak trvale podchycena je jen asi tisícovka – jsou v trvalém kontaktu například s centrem Paraple, s Fénixem nebo s naší spinální jednotkou. O těch ostatních nevíme, jak žijí, nakolik strádají. Občas se sem dostane pacient s těžkou proleženinou, ten člověk je třeba už v sepsi a teprve si toho něho všimne a nějak zareaguje. My jsme možná jedno ze dvou pracovišť v zemi, které léčí i tyto rozsáhlé dekubity, někdy ve spolupráci s plastickými chirurgy z Vysokého nad Jizerou. Nechceme spinální pacienty nechat zmírat na nedostatek péče. Mnoho z nich se ale úplně ztratilo z nějakého systému. Proto se snažím, aby vznikl národní registr míšních poškození. Když bude pacient ošetřován na spinální jednotce, tak se mu nabídne příslušnost k tomuto registru. Ta bude mimo jiné znamenat, že s ním bude někdo periodicky v kontaktu a bude se zajímat o to, co potřebuje, jestli se dostane ven, jak bydlí

• Jestli tomu rozumím, tak my mělo jít o něco poněkud jiného, než stávající registry. Do nich se sbírají data, k jejich využití dochází s odstupem. Tady je to přímo nástroj pro intervenci…

Přesně tak. Jsme to jako společnost těmto lidem dlužni, když už nemáme bezbariérové banky, a pošty.

• A vy víte, o čem mluvíte. Sám sedíte na vozíků v důsledku roztroušené sklerózy…

Mám super asistenta, mám skvělou ženu, zázemí nemocnice. Určitě mám lepší podmínky pro aktivní život než průměrný vozíčkář. Přesto jezdím vlastně jen do práce. Občas do nějakého obchoďáku, ale to už je hodně náročné. Každý přesun je strašně svízelný.

• V takové situaci samozřejmě o zbytečných bariérách či dostupnosti asistence přemýšlíte úplně jinak. Vám ovšem nikdo nemůže nikdo vyčítat, že jste na to přišel až teď. Dělal jste to v době, kdy jste byl v plné síle….

To ano. Povědomí o tom, jak obrovským potížím tito lidé čelí, jsem měl, ještě když jsem naplno pracoval jako traumatolog, to s mou nemocí nesouvisí. Nejde jen o narušenou hybnost. Mají problémy s vyprazdňováním, se sexualitou, autonomní dysreflexií, trpí bolestmi a křečemi, jejich sociální situace je často zoufalá a je do značné míry otázkou náhody, jaké pomoci se jim dostane.