Vrablík: Přínos antiobezitik přesahuje samotný úbytek hmotnosti

• Nástup moderních antiobezitik není spojen jen s výrazným snížením tělesné hmotnosti, ale také s řadou dalších účinků. Data o pozitivním ovlivnění různých parametrů přicházejí napříč medicínskými obory a někdy jsou až překvapivá. Co dnes víme o kardiovaskulárních účincích těchto léků?

Je to v zásadě až překvapivé. Když se podíváme na výsledky kardiovaskulárních studií, které byly provedeny s antiobezitiky, ať už se semaglutidem, který disponuje poměrně rozsáhlou kardiovaskulární dokumentací, nebo s tirzepatidem, kde jsme se také dočkali prvních kardiovaskulárních outcome studií, vidíme, že benefit těchto terapií zdaleka přesahuje samotný pokles tělesné hmotnosti.

Byly provedeny i mediační analýzy, které odpovídaly na otázku, jaký podíl kardiovaskulárního benefitu lze připsat právě poklesu tělesné hmotnosti. Ukázalo se, že v semaglutidových studiích to bylo třeba jen kolem 20 procent. Většina kardiovaskulárního benefitu je tedy vysvětlitelná jinými mechanismy než samotným poklesem tělesné hmotnosti.

Já proto skupinu inkretinových antiobezitik vnímám především jako kardiovaskulárně velmi slibné léky. Z mého pohledu je to léková skupina, která ovlivňuje celou řadu patofyziologických mechanismů a rizikových faktorů a ve výsledku přináší velmi významný kardiovaskulární benefit.

• Nyní stojíte v čele České asociace preventivní kardiologie. Co mohou tyto léky znamenat právě pro kardiovaskulární prevenci? Čemu mohou teoreticky, a možná i prakticky, zabránit?

Z hlediska kardiovaskulární prevence jde o mimořádně atraktivní molekuly, protože ovlivňují prakticky všechny rizikové faktory. Mají přímé působení na cévní stěnu, ovlivňují renální zdraví, které je velmi úzce propojeno se zdravím cév a srdce, a mají také přímé působení na srdce.

Z hlediska preventivního působení tak naplňují, skoro bych se nebál říci, představu jakéhosi optimálního léčiva. Samozřejmě ale všechny antiobezitické léky v kardiovaskulárních studiích byly testovány na pozadí optimalizované standardní terapie. Rozhodně tedy nelze říct, že zahodíme etablované postupy a nahradíme je agonisty receptoru GLP-1, případně duálními, nebo dokonce vícečetnými inkretinovými agonisty.

Je ale velmi pravděpodobné, že kdybychom je mohli používat už v časných fázích rozvoje onemocnění, nebudeme v pokročilejších fázích potřebovat tolik kardiovaskulární farmakoterapie.