Aplikovaná psychologie – fáze deprese
Další fázi psychického prožívání – fázi deprese – charakterizuje Kuebler-Rossová tak, že pacient prožívá uvědomění si nevyhnutelnosti smrti, strach z bolesti, samoty, umírání a utrpení.
V průběhu této fáze se u pacienta projevuje již narušená psychická stabilita. Krize vznikají v souvislosti s prováděním bolestivých a zatěžujících léčebných procedur i s výskytem toxických nežádoucích účinků této terapie a uvědomování si skutečnosti, že negativní fyzické a psychické působení nemoci nemá konce. Vědomí toho, že léčba není plně efektivní, vede k dalším pokusům najít nové formy léčby nebo k přijetí faktu, že další agresivní léčebné metody jsou již nepřijatelné. Obvykle dochází k částečnému zhroucení obranných mechanismů, což se projevuje v podobě period stále se opakujících krizí, které se manifestují jako panika a strac h. Příchod smrti se stává stále jasnějším a na umírajícího doléhá. Fázi deprese můžeme také charakterizovat konstatováním: „Konec přichází a je nevyhnutelný…“
Z deníku 19leté pacientky
Co pacientka prožívala ve fázi šoku ilustrují úryvky z jejího deníku: „…zemřela moje kamarádka, ležela vedle mě a také bojovala. Poslední dva dny byly hrozné. Myslela jsem, že smrt přichází v klidu. To je hrůza. Měla stejnou diagnózu jako já, ale nepomohlo jí ani, že chemoterapii snášela daleko lépe než já. Je mi hrozně smutno a už se mi tu nechce být.“ Příští den si nemocná poznamenala: „Chci domů, vysadit všechny léky, stejně to nemá cenu. Všechno mě bolí a mám úplně rozpíchané ruce, celá se klepu a to není po léčbě. Jsem slabá jako stařenka. Nechci umřít, ale nechci tu už být… Po zjištění, že mám zhoubný nádor, jsem přestala kouřit, ale dneska bych si klidně zapálila a přemýšlela bych o ceně života. Myslím, že člověk je jen malá figurka ve velkém vesmíru, a ten si s ní dělá, co chce. Svět je hnus. Začíná se to všechno pěkně kazit. Paní Novákovou, která leží vedle mě, dnes převezli na jednotku intenzivní péče. Má něco s plícemi. Jsem moc nešťastná a už nevím, co mám dělat. Už nevěřím, že se vyléčím.“
Následky psychického vyčerpání se projevují v prožitku utrpení. To provází strach, deprese, neklid, zmatenost a beznaděj. Na konci této fáze se někteří lidé vnitřně loučí se životem, mají starosti o osud svých blízkých, obávají se samoty a bolesti. Také projevují strach ze ztráty důstojnosti.
Prožitek 38leté pacientky
„…umírám! Pro mě je to psychicky těžké, stejně jako pro rodinu, ale na rozdíl od nich je to pro mě těžké i tělesně. Všichni ale zavírají oči nad tím, jaká je situace. Místo toho, abych energii věnovala sobě, tak ji vysvětluji okolí. Já ale potřebuji, aby mi bylo oporou. Cítím se strašně sama a mám strach… Všichni se stáhli do sebe a já tam zůstala sama trčet v té bolesti a hrůze a nemám nikoho! Jen čekám a cítím beznaděj, ani nevím, na co čekám. Chci jít těm ostatním z cesty, abych už nepřekážela.“
Jak pomoci pacientům
Profesionální psychologická intervence spočívá v podpůrné psychoterapii, jejímž cílem je především snížení zoufalství a deprese, zmírnění pocitů izolace, bezmocnosti, beznaděje a pocitu opuštěnosti druhými. Lidská podpora a porozumění vyjádřená nejen slovy, ale i v neverbální komunikací, je tou nejcennější pomocí. Důležité je nebát se držet pacienta za ruku, mlčet, když nechce nebo nemá sílu mluvit, protože on potřebuje cítit, že je někdo s ním.
Fáze deprese klade vysoké nároky také na psychiku nejbližších. Očekává se od nich psychická opora pacienta v době, kdy musejí sami akceptovat blížící se ztrátu, vyjasnit si své vlastní role vzhledem k událostem a rozloučit se také se sny. Nabídka profesionální psychologické péče i pro ně je proto na místě.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2008, strana A8
Zdroj: