Co se to s námi lékaři stalo?
V rámci povinností, kterými naplňuji v posledních několika letech roli editora odborného periodika, mám do značné míry mimořádnou možnost obsáhnout a posoudit stav i rozvoj české medicíny. Tato bezmála denní exkurze do laboratoří, ústavů a na lůžková oddělení nemocnic, která realizují náročné projekty klinického výzkumu, mne pravidelně naplňuje pocitem uspokojení. To plyne z vědomí, že našim nemocným se dostává péče, která reflektuje současné evropské trendy jak v diagnostice, tak i v terapii. Fascinující možnosti v oblasti molekulární genetiky, zřetelná progrese v oboru onkohematologie, nezpochybnitelné úspěchy kardiologie, a to zvláště té invazivní, a celá řada dalších vzbuzují pocit skvěle odvedené práce dokonale organizovaných a harmonických týmů vědců, lékařů, zdravotních sester, laboratorních a dalších pracovníků. Takový je pohled od redakčního stolu při prvním čtení příspěvků a analýze jejich recenzí či komentářů. Jaký je ale pohled na „bílou armádu“ zorným úhlem českých médií bez ohledu, jde-li o denní tisk, rozhlas či televizi? Výraz tristní bude v tomto případě pošetilým eufemismem.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2006, strana 18
Zdroj: