Po dítěti, partnerovi i rodiči truchlíme jinak. Data ukazují, jak vypadá podpora pozůstalých
Kdo potřebuje odbornou pomoc po smrti blízkého člověka a kdy ji vyhledává? Data z pilotního projektu péče o pozůstalé ukazují, že potřeby truchlících se liší podle toho, koho ztratili, za jakých okolností k úmrtí došlo i jakou podporu mají ve svém okolí. Pro plánování dostupných služeb je proto důležitá nejen včasná pomoc, ale také návazná péče, ke které se lidé mohou vrátit i s odstupem měsíců.
Projekt dosud shromáždil údaje o 1 581 truchlících po 1 037 zemřelých. Od jeho zahájení bylo zaznamenáno 10 566 intervencí, z toho 5 685 představovala přímá práce s pozůstalými. Jedna intervence v přímé péči trvala v průměru 53 minut a na jednoho člověka připadalo průměrně 3,6 intervence v celkovém rozsahu 3,2 hodiny. Vedle přímé práce zahrnuje péče také koordinaci služeb, konzultace odborníků, dokumentaci a další činnosti, které nejsou na první pohled viditelné.
Ženy tvoří většinu, muži ale mohou podporu vyhledávat jinak
Celých 63 procent zemřelých evidovaných v projektu představují osoby ve věku do 70 let. To je výrazně více než v běžné populaci, kde podle ČSÚ připadá na úmrtí před 70. rokem věku přibližně 23 procent všech zemřelých. Tento rozdíl částečně souvisí se zaměřením organizací v pilotním projektu a zároveň naznačuje, že věk zemřelého ovlivňuje potřebu odborné podpory pozůstalých. V kontextu dnešní délky života je úmrtí člověka před 70. rokem vnímáno jako předčasné a neočekávané, a může proto pro blízké představovat náročnou životní situaci a zvyšovat potřebu odborné podpory v truchlení. Mezi zemřelými v projektu převažují muži (59 %) a mezi pozůstalými, kteří odbornou pomoc v projektu využili, převažují ženy, které tvoří téměř 70 procent. Podle odborného garanta projektu, psychoterapeuta Pavla Duby, však tato čísla neznamenají, že by muži truchlili méně nebo ženy prožívaly ztrátu intenzivněji.
„Vyšší zastoupení žen v projektu je logické s ohledem na evidovanou strukturu zemřelých, neznamená však, že muži truchlí méně nebo že by ženy ztrátu blízkého člověka prožívaly intenzivněji či odbornou pomoc potřebovaly více. Muži a ženy mohou truchlit odlišně a mohou také jiným způsobem odbornou pomoc vyhledávat a využívat,“ zdůrazňuje Pavel Duba.
Více než 60 procent truchlících v projektu je ve věku 18–60 let. Ztráta blízkého člověka tak často zasahuje lidi v produktivním věku, kteří se zároveň starají o rodinu a snaží se pokračovat v pracovním životě. Obtíže s návratem do práce uvedlo 19 procent pozůstalých v této věkové kategorii.
Úmrtí dítěte zasahuje celou rodinu
Zvláštní skupinu představují rodiny, které přišly o dítě. Děti a mladiství do 18 let tvoří 23 procent zemřelých evidovaných v projektu. Na jedno zemřelé dítě připadá v průměru 12 intervencí a 9,5 hodiny odborné práce s pozůstalými. Ve srovnání s péčí po úmrtí dospělého jde přibližně o čtyřnásobný počet intervencí a trojnásobný časový rozsah.
Odbornou pomoc přitom potřebují nejen rodiče, ale také další členové rodiny. Projekt zaznamenal 40 truchlících sourozenců a 21 prarodičů zemřelých dětí. Podpora se týká také prenatálních ztrát a mrtvorozených dětí. V těchto případech bylo evidováno 49 případů, v nichž péče zahrnovala v průměru 8,6 intervence v celkovém rozsahu 7,5 hodiny.
Okolnosti úmrtí ovlivňují potřebu pomoci. V pilotním souboru představují sebevraždy 12 procent úmrtí a smrtelné nehody či úrazy dalších 10 procent. Tyto případy jsou mezi lidmi využívajícími odbornou podporu zastoupeny výrazněji než v celkové populaci. Pozůstalí po náhlých, tragických nebo násilných úmrtích častěji potřebují specializovanou a dlouhodobější péči, někdy navíc vyhledanou až s časovým odstupem.
Důležitou roli hraje také podpora ještě před očekávaným úmrtím. Nemocnice a hospicové služby mohou s rodinou pracovat již v období, kdy se blízcí na ztrátu připravují, a následně zajistit návaznost péče po úmrtí. Jejich role se tak doplňuje se službami specializovaných poraden, které mohou pozůstalé provázet i v dalších fázích truchlení.
Rodinná opora je důležitá, odbornou pomoc však nemusí nahradit
Podle dotazníkového šetření je nejčastějším zdrojem podpory širší rodina, kterou uvedlo 45 procent pozůstalých. Partnera či partnerku a přátele označilo shodně 15 procent respondentů. Dvě procenta truchlících neměla ve svém okolí žádnou přirozenou podpůrnou síť. „I přes deklarovanou podporu ve svém nejbližším okolí všichni tito lidé využívají odbornou péči. Data v projektu tak potvrzují, že blízcí mohou být pro člověka po ztrátě nenahraditelnou oporou, jejich přítomnost ale v některých situacích nedokáže zastoupit odbornou pomoc,“ dodává Pavel Duba.
Potřeba odborné podpory nemá jednotnou časovou trajektorii. Zatímco část pozůstalých ji využívá bezprostředně po úmrtí, jiní se na odborníky obracejí až po měsících. Ani ukončení spolupráce s poskytovatelem neznamená, že truchlení skončilo. Potřeby člověka se mohou měnit a v průběhu času se znovu objevit.
Data projektu proto upozorňují na potřebu systému, který dokáže zachytit pozůstalé v různých fázích truchlení a nabídnout jim odpovídající formu pomoci. Rozhodující není jen samotná ztráta, ale také její okolnosti, rodinná situace a dostupnost podpory. Péče o pozůstalé by proto měla zahrnovat jak včasnou intervenci, tak možnost navázat na ni později.