Přeskočit na obsah

Fórum: Vakcinace zdravotníků proti covidu

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Povinnou vakcinaci proti covidu‑19 mají pro zdravotníky ve Francii, Itálii, Řecku či Rakousku. Předchozí česká vláda ji schválila pro zaměstnance ve zdravotnictví od 1. března 2022. I bez této povinnosti počty očkovaných lékařů, zdravotních sester a ostatního zdravotnického personálu vysoko přesahují populační průměr přibližně 63 procent. Minimálně dvě dávky očkování má 88 procent lékařů a 83 procent sester, zhruba 69 procent lékařů a 53 procent sester obdrželo i posilující třetí dávku. Současná vláda se shodla, že ministerstvo zdravotnictví povinné očkování zaměstnanců ve zdravotnictví proti covidu zruší. Ptáme se lékařů a sester z klinické praxe: Je to dobře? Přineslo to v kolektivu nějaké uklidnění nálady? Není namístě otázku povinného očkování zdravotníků proti covidu ještě otevřít s ohledem na bezpečí pacientů a kontinuitu poskytování služeb?

  • MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Podle mého by povinné očkování zdravotníků, a nejen těch, bylo smysluplné, přesně z těch důvodů, které uvádíte. Na druhou stranu by to zjednodušilo život i zaměstnavatelům. Neočkovaní by nesplňovali zdravotní podmínky pro výkon povolání. To vše samozřejmě s výjimkami hodnými zvláštního zřetele. Takhle jsme spíše terčem různých antivaxerských lobby a podobných aktivit. I právní důvody např. k omezení práce nebo přeřazení na jinou apod. jsou méně zřejmé. Nevím, že by rušení povinnosti přineslo zklidnění. „Odmítači“ prudí pořád stejně.

  • Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc.,

emeritní přednosta Kardiocentra IKEM

Ano, souhlasím s rozhodnutím vlády zrušit povinné očkování proti covidu zaměstnanců ve zdravotnictví.

Covid je jeden z virů, který je nový a jako takový samozřejmě způsobil velkou epidemii. Postupně, jak vidíme již z poslední vlny, se stává méně nebezpečným, dokonce méně než klasická „chřipka“, se kterou jsme zvyklí žít už sto let. A zapomínáme, že i na tuto chřipku umírá v ČR ročně kolem 2 000 lidí a ani na ni není očkování povinné. Myslím, že v letech 1968–1969 byla velká epidemie „hongkongské chřipky“, při které zemřely desetitisíce lidí. Ta přešla stejně, jako věřím, že přejde covid. A to bez opatření a omezení, kterým jsme vystaveni nyní.

Rozhodně si nemyslím, že by bylo třeba otázku očkování zdravotníků znovu otevírat. Vždyť i prognózy zastánců oficiálního mainstreamu ohledně současné epidemie se nenaplnily. Říkali, že koncem ledna bude denně kolem 80 000 nových případů a v nemocnicích bude ve vážném stavu ležet 3 500 nemocných. Ani jedno z těchto odborných tvrzení se naštěstí nenaplnilo.

Myslím, že mnohem rozumnější je přístup Velké Británie, Izraele a dalších zemí s ukončením všech restrikcí a návratem do normálního života. Místo strašení lidí katastrofickými scénáři, které se naštěstí nenaplňují. Nikdo na to nepoukazuje. Na rozdíl od našich nemainstreamových názorů, kdy jsme označováni nejrůznějšími nelichotivými názvy.

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

vedoucí Centra preventivní kardiologie III. interní kliniky VFN

Musím přiznat, že se ne úplně rád vyjadřuji ke covidu, protože si (navzdory více než třem desítkám let klinické praxe – ale interní a kardiologické) nepřipadám jako expert na viry a epidemie. Proto je i moje úvaha spíše názorem trochu lépe informovaného laika a prosím, aby ji i čtenáři takto vnímali.

Můj osobní postoj k očkování vyjadřuje fakt, že já i celá rodina jsme očkováni třemi dávkami vakcíny. Podobně i převážná většina přátel a kamarádů (kteří se mě ptali na názor).

Pokud jde o povinné očkování, můj názor se přeci jen malinko vyvinul v průběhu epidemie. Ještě před dvěma měsíci bych povinné očkování stoprocentně schvaloval. V současné době převládání varianty omikron, která asi částečně protilátkovou imunitu obchází, a nakonec i imunita proti ní není ani po třetí dávce příliš dlouhá, je moje stanovisko trochu slabší. Vakcinaci bych doporučoval, ale asi bych netrval na povinnosti. Tu navíc stejně téměř nelze vynutit. A navíc, procento očkovaných zdravotníků, zejména lékařů, ale i sester v klinické praxi je tak vysoké, že ho těžko výrazněji zvýší „povinnost“. Přeci jen je třeba počítat s těmi, kteří z nějakého důvodu mají kontraindikaci k očkování.

Pokud jde o napětí na pracovišti, nějak jsem ho na klinice nezaznamenal. Takže nedošlo ani k nějakému uklidnění, protože prostě nebylo potřeba. Mám pocit, že určité napětí panuje spíše ve veřejnosti nemedicínské. A ani to není zdaleka tak velké, jak někdy vidíme v médiích.

Jestli nás na klinice něco trochu trápilo, bylo to spíš nejdříve trochu nejasné využívání pracovní karantény. Ale i to se posléze vyjasnilo a využíváme ji. Bez práce kolegů i sester v karanténě po „rizikovém kontaktu“ bychom opravdu péči nezajistili.

A budoucnost? Jestli se bude otevírat ještě někdy otázka povinné vakcinace, opravdu neví nikdo. Spíše ale pandemie odezní tak, jako odezněly všechny pandemie v historii lidstva. A vývoj nových antivirotik tuto cestu pravděpodobně také usnadní.

  • Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,

ředitelka Gerontologického centra v Praze 8

Co se týká našeho kolektivu, tak se musím přiznat, že vlastně ani jedno z těch rozhodnutí (zavedení a posléze zrušení povinného očkování) nemělo žádný dramatický účinek, protože 95 procent našich zaměstnanců jak v oblasti zdravotní, tak sociální péče a dalších služeb se očkovalo dobrovolně, v naprosté většině i třetí dávkou. Já osobně jsem byla spíše pro povinné očkování ve vybraných profesích, včetně zdravotníků. Na druhou stranu očkování čistě podle věkových kritérií jsem považovala vždy za problematické. Ale jak můžeme sledovat, koronaviry (nyní v omikronové podobě) jsou zatím stále o krok před námi a situace se velice rychle mění. Nicméně stále patřím k příznivcům očkování jako jednoho z účinných opatření k ochraně vlastního zdraví i ke zvládnutí epidemie.

  • MUDr. Bc. Tomáš Fiala, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Strakonice, a. s., senátor

Rozhodnutí vlády o zrušení povinného očkování zaměstnanců ve zdravotnictví proti covidu uklidnilo především ty zdravotníky, kteří jsou přesvědčenými odpírači této vakcinace. Podle mých osobních zkušeností je takových zdravotníků ale opravdu jen mizivé množství v řádech jednotek procent. Je mezi nimi řada těch, kteří nedůvěřují mRNA vakcíně, ale čekají na vakcínu Novavax, která je vakcínou více „staršího typu“ a má být v ČR už brzy dostupná. Další doložili zdravotní kontraindikace k očkování, případně nejsou plně očkováni, protože v průběhu očkovacího schématu prodělali covid a nyní musejí 180 dnů s další dávkou počkat.

Řekl bych, že právě s ohledem na bezpečí pacientů a kontinuitu poskytování služeb se debaty a povinném/nepovinném očkování zdravotníků proti covidu ještě povedou. I když bych současně rád věřil, že doby, kdy covidová izolace nebo karanténa vyřadila deset procent zaměstnanců nemocnice najednou, jsou díky poměrně slušné proočkovanosti i promořenosti lékařů a sester snad za námi.

02-A02 tomaschoff1

  • Mgr. Markéta Svobodová,

hlavní sestra, Krajská zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.

Pandemie přinesla mnoho nových poznatků a jsem přesvědčena, že jich ještě mnoho bude. Jsem z velké nemocnice, která zátěž covidu nese od samého začátku propuknutí pandemie, dokonce jsme měli prvního pacienta v republice. Jaro roku 2021 bylo strašné, příšerné. Mnoho pacientů, zaměstnanci nemocní, vykrývaly se služby, jak to jen šlo. Protože my, zdravotníci, jsme byli společně se seniory naočkováni jako první, mohu posoudit výsledek očkování. Byla to úleva pro mě jako hlavní sestru. Úleva pro všechna oddělení, protože se obrovsky snížila nemocnost personálu. Bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem.

Jsem velký zastánce očkování a jsem přesvědčena, že ve zdravotnictví a sociálních službách by mělo být povinné. Každý, kdo nastoupí do nemocnice, musí povinně absolvovat vakcinaci proti hepatitidě typu B. Nikdy nikdo neprotestoval. Tím chráníme hlavně sebe. V pořádku.

Proč je takový odpor proti vakcinaci proti covidu? Ano, v tomto případě spíše chráníme naše pacienty. Ale kdo z nás by si chtěl vzít na svědomí, že nakazí nemocného. Vždyť všichni naši klienti jsou nějakým způsobem oslabeni. Proto jsou v nemocnici. Samozřejmě je rozdíl mezi mladým mužem s úrazem na traumatologii a pacientem na onkologii. Jako sestra roznesu nákazu mezi nedonošené děti? Mezi ohrožené seniory na interně? Mezi již zmíněné onkologické pacienty? Kdo pak bude řešit stížnosti příbuzných? Kdo bude čelit žalobám a stát před soudem? Kdo se nás zastane?

Rozhodnutí o pracovní karanténě nese zaměstnavatel. Doufám, že se nikdy a nikde nesetkáme s tím, že by opravdu zdravotníci v přímé péči u lůžka nastoupili jako pozitivní na koronavirus.

Možná se z covidu‑19 stane běžné virové onemocnění a pak bude situace jiná. Možná. Ale zatím…

  • Mgr. Marie Fryaufová,

ředitelka ošetřovatelské péče, vrchní sestra COS, Krajská nemocnice Liberec, a. s.

Zrušení povinného očkování zdravotníků je dle mého názoru v této době správný krok. Z dostupných informací je v současné době zřejmé, že ani třetí dávka vakcíny nedává stoprocentní ochranu proti reinfekci variantou omikron. Je tedy velmi důležité chránit pacienta tím, že očkovaný i neočkovaný zdravotník nepodceňuje příznaky onemocnění a včasným testováním a dodržováním nošení ochranných pracovních pomůcek předchází eventuálnímu přenosu infekce, a to nejen covid‑19.

Povinná vakcinace u zdravotníků by výrazně ovlivnila personální obsazení jednotlivých oborů napříč zdravotnickým zařízením. V KNL, a. s., máme velmi vysoké procento proočkovanosti zdravotnických pracovníků, nicméně část neočkovaných zdravotníků prodělala onemocnění a má vysoké množství protilátek, někdo má zdravotní důvody a nemalá část zaměstnanců čeká na proteinovou vakcínu, která zatím není k dispozici.

  • Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

děkan 2. LF UK, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

Necítím se být odborníkem v oblasti epidemiologie ani vakcinace, proto vyjadřuji svůj osobní postoj zahrnující medicínské i občanské argumenty.

Dosavadní průběh pandemie a data, která máme k dispozici, ukazují příznivý vliv vakcinace na riziko vzniku nákazy a na riziko závažného, nebo dokonce fatálního průběhu onemocnění. V tomto směru tedy vakcinaci jednoznačně podporuji. Již méně podkladů máme k indikaci a časování revakcinace, tedy třetí, nebo dokonce další dávky, málo toho víme o přínosu dalších dávek v některých případech (např. vliv prodělaného onemocnění u vakcinovaných základní dávkou) a logicky nevíme vůbec nic o úloze vakcinace u nových mutací. Z medicínského hlediska je proto plošné rozhodnutí nelogické a odporuje moderním trendům směřujícím k individualizaci poskytované péče.

Současná společnost nemá jasně nastavenou hranici mezi zodpovědností jedince vůči celku a jeho právem na ochranu vlastních zájmů, navíc se obávám, že jasno v tom nemají ani soudci v případě právních sporů. Řada jedinců se touží vymezovat vůči okolí z nejrůznějších důvodů včetně pocitu vlastní významnosti, což vede k militantním postojům jednotlivých táborů. Jsem proto přesvědčen, že povinnost prodělat vakcinaci by stejně nebyla všemi respektována, byla by obtížně vymahatelná, a nevedla by tak ke kýženým výsledkům.

No, a poslední faktor je zcela nevědecký. Stejně jako většina mých vrstevníků mám hluboce zakořeněnou nedůvěru v cokoliv povinného. Velmi často to v historii nic dobrého nepřineslo.

Proto tedy nejsem příznivcem povinné vakcinace, považuji rozhodnutí vlády za správné a souhlasím s ním.

  • Mgr. Dita Svobodová, Ph.D., MHA,

náměstkyně pro nelékařská zdravotnická povolání VFN

Neshledávám zásadní důvody pro povinné očkování zdravotníků a zaměstnanců v sociálních službách. Rozhodnutí vlády považuji za správný krok. V naší nemocnici máme naočkováno téměř 90 procent zaměstnanců. Zbývajících deset procent má své důvody, kvůli kterým se očkovat odmítá. Většinově se ale jedná o názor, že nejsou patrné středně‑ či dlouhodobé důsledky, které vakcíny mohou na organismus mít. Samozřejmě ti, kteří se očkovat nechtějí, jsou za rozhodnutí vlády velmi rádi a lze se i domnívat, že takové rozhodnutí pravděpodobně snížilo jakýsi vytvořený příkop mezi skupinami lidí. Jsme v současné době svědkem toho, že zaměstnanci onemocní i po třetí vakcíně, i když samozřejmě dopad nemoci je prokazatelně méně závažný. Domnívám se, že je v tomto případě namístě svoboda výběru.

Sdílejte článek

Doporučené

Ruce vzhůru, gatě dolů…

17. 4. 2024

Ne, od zájmu o fungující české zdravotnictví ruce pryč dávat nebudeme. Nemocničním lékařům oprávněně vadí, že ostatní lékaři nejsou ochotni se…