Fyzikové v bílých pláštích
Julius Robert Mayer (1814–1878) po promoci zvolil „na zkušenou“ riskantní praxi lékaře na lodi plující na Jávu. Tam jednoho z námořníků postihla horečka. Když mu pouštěl žilou, lekl se, že poranil tepnu – tak světlou měl krev. Brzy zjistil, že v tropech mají světlejší krev všichni. Mladému doktůrkovi tato metabolická „anomálie“ nešla z hlavy. Venózní krev se podobá tepenné proto, že obsahuje více kyslíku, o tom nemůže být pochyb. Ve vzduchu je ho ovšem v každé zeměpisné šířce stejně. To znamená, že tady se ho – z nevysvětlitelných důvodů – v tkáních spotřebuje méně. Lodní lékař tehdy rozhodně netrpěl nedostatkem času k úvahám. Jen kdyby ho pořád nerozptylovalo to strašné vedro… Ano, to je ono! Prostředí mírného a tropického pásma se sice neliší obsahem kyslíku ve vzduchu, zato teplotou, a jak! Pokud ale vyšší teplota skutečně sníží spotřebu kyslíku (nutného ke „spalování“ potravy v těle), sníží tím pádem i spotřebu tělesné energie. Teplo, práce a energie z potravy tedy musejí mít společnou podstatu! Málokterý objev přišel na svět tak nečekaně, bez jakéhokoli předběžného výzkumu či studia: energie je pouze jedna, nedá se vyrobit, ani zničit, podléhá jen koloběhu, při němž může měnit formu… Takhle se roku 1840 zrodila jedna z nejdůležitějších teorií celé přírodovědy – zákon zachování energie. Mayer 16. června 1841 posílá článek do časopisu „Annalen der Physik und Chemie“. Redaktor, významný fyzik Johann Poggendorf, odmítne příspěvek otisknout jako příliš spekulativní. V květnu 1842 otiskne práci v „Annalen der Chemie“ jejich zakladatel Justus von Liebig. V roce 1845 Mayer své úvahy rozšířil a přidal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Reakcí je článek, v němž je Mayer vykreslen jako politováníhodný amatér, navíc podobné myšlenky brzy publikují jiní (o něco později a nezávisle na Mayerovi zákon zachování energie formulují James Joule a Hermann Helmholtz). Po jedné noci probdělé v depresi (v květnu 1850) se Mayer vrhl z okna. Na to, že bylo devět metrů nad zemí, měl štěstí – „jen“ si těžce pochroumal nohu. Potom šel dobrovolně do nervového sanatoria. To pak na čísi radu vyměnil za ústav, kde s ním zacházeli tak, jak se tehdy ještě převážně zacházelo s blázny – svěrací židle, skotské střiky, krutá dieta. Pustili ho po třinácti měsících. Po čase se Mayer znovu ujímá své lékařské praxe a s pomocí věhlasného britského fyzika Johna Tyndalla se v průběhu 60. let 19. století i domůže priority.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2006, strana 21
Zdroj: