Jak to tenkrát všechno bylo…

Je tomu něco málo přes deset let, kdy jsem se nedlouho po získání funkce místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dala do řeči s jedním z právě přítomných náměstků tehdejšího ministra zdravotnictví J. Stráského a jen tak mimochodem, abych nanesla společné téma rozhovoru, jsem se ho zeptala na další pokračování výstavby plzeňské fakultní nemocnice na Lochotíně. Byl do té chvíle velmi vstřícný a ochotný, takže jsem počítala takřka automaticky s pozitivní odpovědí. Jak jsem se však mýlila! Pan náměstek mi bez okolků sdělil, že rozestavěná budova v areálu na Lochotíně vedle vrátnice, která měla původně sloužit jako poliklinika, posléze jako součást nemocnice coby lůžkové zázemí různých oborů, bude zakonzervovaná. S pokračováním výstavby se počítalo až někdy po roce 2000. To mě vyděsilo! Tak tedy ohromná budova, která již byla v hrubé stavbě dokončena, kde se již rýsovaly místnosti, chodby, operační sály, kde byly zabudovány výtahy, instalována nerezová sanitární keramika s míchacími bateriemi, bude „zakonzervovaná“? Moje myšlenky se dál ubíraly asi v tomto pořadí:

Pokud by nebyla zakonzervována tak jako „čínské vepřové“, pak bude spíše rozkradena a posléze snad i určena k demolici… (viz například hotel Diplomat v Sadech 5. května v Plzni).

Copak vedení ministerstva zdravotnictví neví, že Západočeský kraj je s počtem a vybavením lůžkových zařízení v tomto resortu v nejhorší situaci z celé České republiky?

Copak toto vedení neví, že nemáme v Plzni ani dostatek operačních sálů, že je mnoho budov v dosavadním sídle FN na Borech v havarijním stavu a k jejich opravě se nepřistupuje s odůvodněním, že se staví nový areál na Lochotíně?

Jak je možné, že tehdejší vedení FN v Plzni nedokázalo prosazovat spravedlivý požadavek na dostavbu Lochotínského areálu? Argumentů přece existovalo mnoho, ale ty přišly ke slovu až s novým vedením FN Plzeň v roce 1997…

Cožpak Západočeský kraj neměl v té době v parlamentu žádného poslance, který by mohl informaci na ministerstvo účinně protlačit anebo pozvat pana ministra na návštěvu do Plzně, aby se o kritické situaci přesvědčil sám?

Lobbing oficiální cestou

Po těchto bleskových úvahách jsem důrazně spustila, že to tedy není možné a že udělám všechno, co mi pan náměstek na tomto místě poradí, abych takovému postupu zabránila. Následovala jeho stručná odpověď, která se nesla v duchu Leninova „učit se, učit se, učit se“ – „lobbovat, lobbovat, lobbovat“. Od té doby to slovo nenávidím, ale jeho obsah chápu, i když mi aktivity za ním v zákrytu usazené tak nějak nesedí…

Dala jsem se tedy do lobbování po svém – přímo a oficiálně. Podala jsem písemnou interpelaci na ministra Stráského, která se, pokud není poslanec spokojen s písemnou reakcí osloveného ministra, vždy probírá před plénem ve sněmovně. Při projednávání v plénu jsem uvedla naši situaci v Plzni a v kraji, v bývalé „pevné hrázi socialismu a míru“, a připomněla jsem, že základní kámen nemocnice na Lochotíně byl položen v roce 1979…

Pan ministr argumentoval tím, že je málo financí, že v Plzni vyrůstá druhý Motol a provoz fakultních nemocnic je prodražován probíhající výukou studentů medicíny! To mě rozpálilo ještě víc a podle toho vyzněla i moje závěrečná řeč před hlasováním celé sněmovny o tom, kdo z nás má pravdu. Hlasování pro souhlas se mnou vyznělo jednoznačně pozitivně, a tak jsem tehdy zvítězila nejen já, ale hlavně občané našeho kraje a především spravedlnost.

Spravedlivý požadavek

Podobně se vyvíjel požadavek na výstavbu gynekologicko-porodnické kliniky. Vždyť v její nevyhovující budově na Slovanech jsem se narodila na konci druhé světové války i já, byla jsem svědkem řešení mnoha havárií za dob svého studia medicíny, zažila jsem nucená provizoria v době narození své dcery v roce 1979, zkrátka měla jsem souvislý přehled o neudržitelné situaci.

Proto moje argumentace na nejrůznějších úrovních v parlamentu a konečně i na ministerstvu zdravotnictví byly velmi fundované. Jako první vše pochopil pan ministr B. Fišer, ale po parlamentních volbách v roce 2002 se toto rozhodnutí na úrovni ministerstva zdravotnictví a ministerstva financí stále oddalovalo. Nejohroženější bylo v době, kdy jsem začala bojovat za připojení plzeňské vojenské nemocnice k fakultní. Hned se objevil argument, že nám spadnou do klína další budovy, tak proč stavět něco nového? Lidé nezasvěcení však neuvažovali o tom, že výstavbou nové kliniky na Lochotíně dojde ke kompletaci celé FN v jednom areálu spolu s dalšími chirurgickými obory, vybavením komplementu atd. Také nebrali v úvahu, že se opět nebudou matky a novorozenci převážet přes město do jiné části fakultní nemocnice jako dosud a že si to snad Plzeň zaslouží, i s přihlédnutím k tomu, že Plzeňský kraj nemá v pěti ze sedmi okresů vůbec zajištěnu lůžkovou zdravotní péči, tj. ani porodnici!

Stačí, že mi lidé děkují…

Všem těmto váháním byla učiněna přítrž, když jsem se v srpnu 2004 stala ministryní zdravotnictví. I tento plzeňský, resp. krajský problém byl jedním z klíčových důvodů, proč jsem tuto nevděčnou funkci přijímala, ač jsem dobře znala od svých předchůdců, jaké útrapy, nepochopení, obstrukce, ale i války s různými aktéry zapojenými do zdravotnictví mě mohou potkat. Tato neblahá očekávání se naplnila, dokonce pohár hořkosti často přetékal… A kdyby se mě někdo zeptal, jakého se mi dostalo z vyšších míst uznání, musela bych odpovědět způsobem, který rovněž nemám v oblibě, ale nicméně je výmluvný: „No comment.“ Ale těší mě, že ti „dole“ o tom všem bezpečně vědí, zastavují mě na ulici a děkují mi. V mé dlouhé medicínské i politické kariéře bylo a je prosté uznání to nejcennější a důležité je i to, že žiji s čistým svědomím a prožívám velkou radost spolu se všemi soudnými lidmi. Raduji se, že se ve FN Plzeň podařilo mnohé dluhy minulosti napravit a prosadit spravedlivé nároky občanů Plzeňského kraje ve vztahu k největšímu zdravotnickému zařízení v Plzni.

Nové gynekologicko-porodnické klinice přeji, aby občas „praskala ve švech“ díky zvýšenému zájmu nastávajících maminek a aby propouštěla ze svých bran jen a jen šťastné rodiče s jejich nejmladšími potomky. A kolegům-lékařům z tohoto pavilonu přeji nadále vděk, chválu a hlavně úspěchy, realizované v důstojných podmínkách.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 26/2007, strana A5

Zdroj: