Julínek: Sester je málo, lékařů dost
Pořádné sousto to určitě je a celé úsilí bezpochyby narazí na problémy zemí, ve kterých funguje systém národní zdravotní služby – Velké Británie nebo Španělska. Ty mají s přijímáním pacientů ze zahraničí největší problém a potvrzuje se, jak jsou v otázce tvorby nějakých rozvojových plánů nepružné. Británie dokonce donedávna nebyla schopna České republice v rámci reciprocity ani vyčíslit náklady na jednotlivé výkony, to znamená, že tam sami neznají ceny služeb, které poskytují.
Cílovým stavem by tedy byl právo podstoupit léčbu v kterémkoli státu EU bez tzv. preautorizace zdravotní pojišťovnou mateřské země?
Myslím si, že pojišťovny budou muset mít i nadále nárok na nějaké předběžné schválení čerpání péče, kterou budou následně proplácet. Je to i otázka sdílení informací o kvalitě poskytovatelů v jednotlivých zemích. Ani tím však výčet problémů, které bude nutno při schvalování nové směrnice vyřešit, nekončí. Zatím se ztěžka rodí třeba pouhá mezinárodní terminologie, dokonce mezi jednotlivými členskými státy EU není ujasněno ani to, co který z nich označuje pojmem nemocniční péče. Osobně předpokládám, že výsledná směrnice může ČR přinést prospěch. Vzhledem k volným kapacitám jsou zdravotnická zařízení schopna přijmout určité množství pacientů ze zahraničí a zároveň náš systém veřejného zdravotního pojištění umožňuje individualizovat přístup ke klientům a zahraniční léčbu jim v případě potřeby zajistit. Nepředpokládám masový odchod za péčí, která je v cizině zpravidla dražší, a navíc zde hraje roli i jazyková bariéra.
Dá se předpokládat, že směrnice bude přijata nejpozději v červnu příštího roku, kdy naše půlroční předsednictví EU končí?
Nezdá se, že by Francouzi, kteří EU předsedají nyní, s problémem nějak výrazně hnuli. Nezapomínejme, že čtení prvního návrhu směrnice v odborných komisích Evropského parlamentu je někde u článku tři – a celkem jich je několik desítek. ČR je připravena tuto diskusi moderovat, ale nepředpokládáme, že by směrnice byla během našeho předsednictví přijata. Možná by mohla v parlamentu projít prvním čtením, i to by byl úspěch.
Otázkou je, zda se v ČR za pár let o pacienty tuzemské i zahraniční bude mít kdo starat. Minulý týden zazněla hned dvě varování – na úbytek lékařů upozornil prezident komory M. Kubek, o kritickém nedostatku zdravotních sester se zase hovořilo na Kadaňských sesterských dnech. Nevymstil se nám teď způsob implementace evropských norem do našeho systému vzdělávání v ošetřovatelství?
Možná se to i tak dá říci. Minulý týden jsem jednal s rakouskou ministryní zdravotnictví, která potvrdila, že řeší ten samý problém – ze škol jim vycházejí sestry s vyšší kvalifikací a není, kdo by se v nemocnicích věnoval běžné ošetřovatelské péči. Myslím si, že změna systému nebyla v EU dobře připravena a navíc nebyla v ČR ani dobře aplikována, protože se např. podcenilo přechodné období. Že letos nastane problém, jsem předpokládal už v roce 2004, ale přiznám se, že i já byl překvapen, kolik maturantů letos do zdravotnictví nenastoupilo. Jistě je to i tím – a potvrdila mi to prezidentka České asociace sester – že řada vyšších zdravotnických škol i vysokých škol se zdravotnickými obory má pro přijetí poměrně benevolentní podmínky, často berou studenty i bez přijímacích zkoušek. Je to jeden z bodů, které jsme si s paní prezidentkou definovali jako vhodné k řešení. Nejde o to omezovat přístup k dalšímu vzdělávání, ale taková měkká pravidla přijímacího řízení jsou v rozporu s kvalitou, která musí být na další studium kladena. Nízko nastavená laťka slouží jen zájmům samotných škol, které počtem studentů zdůvodňují svoji vlastní existenci – a není určitě náhodou, že ve vedení těchto škol často vídám tytéž lidi, kteří kdysi na ministerstvu nová pravidla vzdělávání připravovali.
Ředitelé nemocnic si stěžují, že by situaci mohli alespoň částečně řešit náborem vyššího počtu pomocného ošetřovatelského zdravotnického personálu. Jenže pak jim budou zdravotní pojišťovny platit méně…
Myslím, že je to jen jejich výmluva. Proti tomu bych mohl vznést argument, že když už dnes máme ošetřovatelský personál s dosaženým alespoň bakalářským vzděláním, měli se včas zamyslet nad tím, jak jeho kvalifikace lépe využít v podobě vyšších kompetencí. To by ovšem museli začít současně uvažovat i o potřebě množství zaměstnaných lékařů – a tím se dostávám k námitkám České lékařské komory. Jejich oborové i regionální rozložení nepochybně není dobré. Proto jsme také připravili program podpory vzdělávání, abychom mohli vytvořením rezidenčních míst právě tuto oborovou strukturu posílit. Ale jinak problém v nedostatku lékařů na rozdíl od M. Kubka nevidím. Šestnáct let se pohybuji v managementu zdravotnictví a vždycky mi v nějaké nemocnici chyběl kvalifikovaný lékař – mimo jiné i proto, že tam byla zbytečně udržována některá oddělení. Navíc ve státních nemocnicích je určitá přezaměstnanost – lékaři, kteří v nich de facto přebývají, by se mohli věnovat své odborné práci ve prospěch pacientů v okresech.
Zní vám rozumně návrh prezidenta ČLK, aby soukromí lékaři vypomáhali nemocnicím tím, že do nich budou docházet ošetřovat své pacienty – a naopak aby si nemocniční lékaři zakládali své soukromé praxe?
Pokud toto pan prezident chce, pak mu nezbývá, než podpořit náš návrh zákona o zdravotních službách, protože v něm je zakotven princip svobodného výkonu povolání lékaře. Ten právě umožní, aby si nemocnice najímaly lékaře pro řešení vyšší poptávky po určitých specializacích. Pokud jde o soukromé praxe nemocničních lékařů, je to otázka managementu. Nicméně někdy to může být na úkor kvality, třeba ve fakultních nemocnicích má soukromé praxe řada lékařů – a ne vždy je provozují korektně vůči svému zaměstnavateli. Zaznamenali jsme případy přetahování pacientů, přeúčtovávání péče apod. Ale to je věc kontroly, osobně proti takové praxi, pokud bude korektní, nic nemám a určitě ji zakazovat nebudu. Naopak – nové zákony pro ni lékařům vytvářejí ještě lepší podmínky.
Zdroj: