Klinický obraz rilmenidinu
SOUHRN
Rilmenidin je antihypertenzivum ze skupiny agonistů imidazolinových receptorů. Podstatou jeho mechanismu účinku je výrazné snížení kardiální a renální sympatické barorefl exní odpovědi na úrovni imidazolinových receptorů I1 s následným snížením aktivity sympatického nervového systému. Účinnost a snášenlivost rilmenidinu byly prokázány v randomizovaných srovnávacích studiích u starších pacientů, hypertoniků s diabetem a metabolickým syndromem i u pacientů s renálním selháním. Indikací pro podávání rilmenidinu je léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů všech věkových kategorií. Doporučená dávka je 1 mg denně (ráno). (Kap Kardiol 2011; 3: 126–130)
KLÍČOVÁ SLOVA
sympatický nervový systém receptory I1 esenciální hypertenze rilmenidin
Mechanismus účinku rilmenidinu
ákladním mechanismem účinku rilmenidinu je výrazné snížení kardiální a renální sympatické barorefl exní odpovědi na úrovni imidazolinových receptorů I1 uložených v nucleus reticularis lateralis a v ledvinách. Výsledkem toho je fyziologické snížení aktivity sympatického nervového systému ovlivňující řadu cílových orgánů a systémů zapojených do regulace krevního tlaku. Snížení aktivity sympatiku ovlivňuje příznivě nejen kardiovaskulární systém, ale i metabolické rizikové faktory, a tím snižuje kardiovaskulární riziko léčených pacientů. Rilmenidin zasahuje do okamžité (neurální) i pomalé (renální) regulace krevního tlaku, bez nepříznivého vlivu na další funkce organismu.
Zatímco většina antihypertenziv ovlivňuje pouze jeden z orgánů či systémů regulujících krevní tlak, rilmenidin působí současně ve dvou hlavních orgánech regulace krevního tlaku – v mozkovém kmeni i v ledvinách. Okamžitý účinek je zprostředkován přes imidazolinové receptory I1 v mozkovém kmeni (snížením zvýšené aktivity sympatiku) a je zesilován postupným a dlouhodobým účinkem v ledvinách (omezením retence vody a Na+).
Centrálním snížením tonu sympatického nervového systému v oblasti nucleus reticularis lateralis (v mozkovém kmeni) rilmenidinem dochází zároveň ke:
snížení periferní cévní rezistence,
snížení reabsorpce Na+,
úpravě barorefl exní senzitivity,
regulaci tepové frekvence,
snížení plazmatické sekrece reninu.
Na rozdíl od agonistů α2-adrenergních receptorů má rilmenidin nejen spolehlivý antihypertenzní účinek, ale především výbornou snášenlivost bez centrálních nežádoucích účinků (obr. 1)
Farmakodynamické vlastnosti
Selektivita vazby rilmenidinu k imidazolinovým receptorům I1 byla ověřována ve vazebných studiích na různých typech látek, které se vážou na membránové receptory. Selektivita byla určena stanovením poměru jeho afi nity k imidazolinovým receptorům I1 a k α2-adrenergním receptorům (obr. 2) a dále porovnáním této hodnoty s odpovídajícím poměrem clonidinu a guanfacinu. Rilmenidin ukázal 2,5krát selektivnější vazbu než clonidin a 3,5krát než guanfacin.
Účinek léčby rilmenidinem na funkce endotelu a destiček sledovala slovenská studie.3 Bylo pozorováno snížení plazmatické koncentrace von Willebrandova faktoru (p < 0,05), snížení agregace destiček bylo evidentní již po týdnu léčby, zejména však po jednom a třech měsících podávání rilmenidinu.
Farmakokinetické vlastnosti
Po perorálním podání se rilmenidin rychle a téměř úplně vstřebává. Biologická dostupnost je 100% a není ovlivněna potravou. Antihypertenzní účinek nastupuje také poměrně rychle, byl pozorován jednu hodinu po perorální aplikaci jednorázové dávky 1 mg. Tento účinek přetrvává 10–12 hodin po dávce 1 mg, 14–17 hodin po dávce 2 mg a 17–20 hodin po 3 mg rilmenidinu.
Rilmenidin se velmi slabě váže na plazmatické bílkoviny (< 11 %; 7,5 % na albumin a 3,5 % na kyselý α1-glykoprotein). Distribuční objem činí 5–7 l/kg. V organismu rilmenidin nepodléhá fi rst-pass metabolismu, v játrech se biotransformuje pouze asi 5 % podané dávky na neúčinné metabolity (hydrolýzou a/nebo oxidací oxazolinového jádra).
Rilmenidin je primárně eliminován v nezměněné formě močí, 52–93 % dávky je vyloučeno renálně. Renální clearance se pohybuje v rozmezí 297–330 ml/min, celková clearance je vyšší (450–475 ml/min). Méně než 1 % dávky rilmenidinu je vylučováno do stolice. Biologický poločas eliminace rilmenidinu dosahuje 8,5 hodiny. Rilmenidin je z organismu odstranitelný dialýzou.
U pacientů se závažným poškozením renálních funkcí dochází k prodloužení biologického poločasu eliminace a snížení renální clearance. Není známo, zda rilmenidin přechází do mateřského mléka.
Klinické zkušenosti
Klinické zkušenosti v léčbě hypertenze
Rilmenidin byl zkoumán v rámci mnoha studií u pacientů s mírnou a středně těžkou esenciální hypertenzí. K prokázání jeho antihypertenzní účinnosti bylo provedeno několik dvojitě slepých studií porovnávajících jeho účinek s placebem.
U mírné až středně těžké hypertenze prokázal rilmenidin schopnost normalizovat krevní tlak u více než 60 % hypertoniků. Pro většinu hypertenzních pacientů se ukázala být dostatečně účinná dávka 1 mg/den. V rámci randomizované studie bylo 126 hypertoniků rozděleno do dvou skupin podle hodnoty diastolického krevního tlaku: mírná hypertenze (95–104 mm Hg) a středně závažná hypertenze (105–115 mm Hg). U obou skupin pacientů snížil rilmenidin v porovnání s placebem významně systolický i diastolický krevní tlak. Počet responderů a pacientů s normalizovanou hodnotou krevního tlaku byl oproti placebu v obou skupinách významně vyšší. Všechny dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie s rilmenidinem prokázaly významné snížení jak systolického (sTK), tak diastolického (dTK) krevního tlaku.
Účinky rilmenidinu byly rovněž ověřeny v podmínkách běžné klinické praxe ve studii zahrnující více než 18 000 pacientů s hypertenzí. V rámci této farmakoepidemiologické studie normalizoval rilmenidin krevní tlak u 83 % pacientů. Bylo prokázáno, že rilmenidin je účinný bez ohledu na pacientův zdravotní profi l a věk. Pokles hodnot systolického a diastolického krevního tlaku činil u mladých i starších hypertoniků 28 mm Hg, resp. 19 mm Hg.
Řada studií prokázala, že účinnost rilmenidinu je z hlediska normalizace krevního tlaku srovnatelná s referenčními antihypertenzivy ze skupiny diuretik, beta- -blokátorů, inhibitorů ACE či blokátorů kalciových kanálů. Účinnost a snášenlivost rilmenidinu v dávce 1–2 mg/den v porovnání s hydrochlorothiazidem v dávce 25–50 mg/den byly vyhodnoceny v kontrolované, dvojitě zaslepené studii u pacientů s mírnou a středně těžkou esenciální hypertenzí. Antihypertenzní účinnost byla v obou skupinách srovnatelná, avšak na rozdíl od pacientů užívajících hydrochlorothiazid se ve skupině léčené rilmenidinem neobjevily změny v sérových hodnotách iontů. U 90 pacientů s mírnou a středně těžkou esenciální hypertenzí byla provedena multicentrická dvojitě zaslepená studie s dobou sledování osm týdnů. Byl porovnán účinek rilmenidinu v dávce 1–2 mg/den a atenololu 50–100 mg/den. Po osmi týdnech terapie byl počet normalizovaných pacientů 66 %, resp. 65 %. Tepová frekvence zůstala při léčbě rilmenidinem stabilní, zatímco u atenololu došlo k jejímu signifi kantnímu snížení. Účinnost a snášenlivost byla rovněž porovnána s inhibitorem ACE captoprilem. V průběhu osmitýdenní randomizované dvojitě zaslepené studie došlo při podávání rilmenidinu v dávce 1–2 mg/den a captoprilu v dávce 50–100 mg/den k významnému a srovnatelnému snížení krevního tlaku. Tyto závěry potvrzuje také šestiměsíční studie, která porovnávala účinnost rilmenidinu a captoprilu u diabetiků 2. typu. Ve čtyřměsíční dvojitě zaslepené, randomizované studii s paralelními skupinami zahrnujícími 52 hypertoniků s mírnou a středně těžkou esenciální hypertenzí a metabolickým syndromem byla u rilmenidinu v dávce 1–2 mg/den prokázána účinnost srovnatelná s amlodipinem v dávce 5–10 mg/den ve smyslu jak snížení krevního tlaku, tak i jeho normalizace.
Dlouhodobá antihypertenzní účinnost rilmenidinu
Za účelem prokázání dlouhodobé účinnosti rilmenidinu byla provedena celá řada klinických studií. Bylo zjištěno, že jde o antihypertenzivum poskytující dlouhodobou kontrolu hypertenze a nedochází u něj k poklesu účinnosti. Rilmenidin užívalo po dobu 12 měsíců 317 hypertoniků, 69 % s mírnou a 31 % se středně těžkou hypertenzí. V průběhu 12 měsíců významně poklesly hodnoty sTK i dTK měřené vleže i vstoje o 25 mm Hg, resp. o 17 mm Hg. Normotenze byla během šesti měsíců léčby dosažena celkem u 80 % pacientů, a po 12 měsících léčby dokonce u 84 % pacientů. Asi 60 % z 227 normotenzních pacientů užívalo ve 12. měsíci léčby rilmenidin v dávce 1 mg/den. Bylo zjištěno, že podávání rilmenidinu poskytuje dlouhodobou kontrolu hypertenze a nedochází u něj k poklesu účinnosti.
Klinické zkušenosti v léčbě hypertrofi e levé komory srdeční
Při léčbě rilmenidinem dochází k významné redukci hmotnosti levé komory, která se statisticky nijak neliší od redukce dosažené pomocí ostatních antihypertenziv. Navíc bylo u pacientů s počáteční diastolickou dysfunkcí zaznamenáno zlepšení funkce levé komory. První studie s rilmenidinem u hypertoniků s hypertrofi í levé komory přinesla velmi zajímavé výsledky ve smyslu snížení indexu hmotnosti levé komory. Po jednom roce léčby došlo k významnému poklesu tohoto indexu o 14 %. Regrese hypertrofi e levé komory byla doprovázena současným zlepšením kontroly krevního tlaku, diastolické funkce i arteriální compliance. Pokles indexu hmotnosti levé komory byl rovněž potvrzen kontrolovanou, dvojitě zaslepenou studií s nifedipinem. Ve studii zahrnující 219 hypertoniků potvrdil rilmenidin svou schopnost redukovat hypertrofi i levé komory. Cílem studie bylo vyhodnotit účinek monoterapie rilmenidinem (1–2 mg/den) na hypertrofi i levé komory u 219 pacientů s mírnou až středně těžkou hypertenzí, analyzovat vztah mezi změnou krevního tlaku a redukcí hypertrofi e levé komory a zhodnotit účinek rilmenidinu na diastolickou funkci. Léčba rilmenidinem signifi kantně zredukovala hypertrofi i levé komory o 16,4 % a signifi kantně zlepšila diastolickou funkci srdeční komory. Obdobný účinek byl pozorován ve studii VERITAS, která ukázala, že rilmenidin v průměrné dávce 1,42 mg významně snížil krevní tlak i po dvou letech léčby (z výchozího 163 ± 10/100 ± 5 mm Hg na 136 ± 10/84 ± 7 mm Hg). U 188 pacientů s hypertrofi í levé komory při vstupu do studie došlo zároveň k významnému snížení indexu hmotnosti levé komory (p < 0,001).
Klinické zkušenosti u pacientů s hypertenzí a diabetes mellitus
Rilmenidin díky snižování nadměrné aktivity sympatiku nabízí hypertonikům s diabetem 2. typu antihypertenzní účinnost s řadou dalších příznivých účinků. U hypertoniků s diabetem 2. typu normalizuje systolický a diastolický krevní tlak ve stejném rozsahu jako captopril. Léčba rilmenidinem a captoprilem významně snižovala systolický i diastolický krevní tlak. Snížení hodnot se mezi skupinami statisticky nelišilo. U pacientů nebyly zaznamenány žádné změny laboratorních hodnot. V obou sledovaných skupinách došlo navíc ke snížení mikroalbuminurie. Snížení mikroalbuminurie při léčbě rilmenidinem je srovnatelné jako při léčbě captoprilem.
Retrospektivní analýza 2 738 pacientů s hypertenzí a diabetes mellitus potvrdila u těchto pacientů spolehlivou antihypertenzní účinnost rilmenidinu. V průběhu 12měsíční léčby rilmenidinem došlo rovněž k příznivému ovlivnění glykémie nalačno (z výchozích 7,2 ± 1,8 mmol/l na 6,8 ± 1,7 mmol/l na konci sledování) a plazmatických koncentrací triglyceridů (z 1,76 ± 0,82 mmol/l na 1,63 ± 0,72 mmol/l).
Klinické zkušenosti u pacientů s hypertenzí a dyslipidémií
Rilmenidin je ve vztahu k lipidovému metabolismu neutrální nebo má v porovnání s ostatními antihypertenzivy na metabolismus lipidů naznačený pozitivní vliv. V kontrolované studii proti atenololu vykázal rilmenidin pozitivní vliv na parametry lipidového metabolismu. Hodnoty lipidů na začátku a po osmi týdnech léčby se vzájemně liší. Koncentrace celkového cholesterolu se při podávání rilmenidinu statisticky nevýznamně snížila. Lipo proteinové frakce se v každé skupině chovaly odlišně: ve skupině atenololu poklesla koncentrace HDL cholesterolu (p < 0,01), zatímco ve skupině léčené rilmenidinem poklesla koncentrace LDL cholesterolu (p < 0,03).
Klinické zkušenosti v léčbě metabolického syndromu
Snižování nadměrné aktivity sympatiku přináší výhody i v léčbě pacientů s metabolickým syndromem. Randomizovaná, dvojitě zaslepená, kontrolovaná studie s rilmenidinem a amlodipinem byla zaměřena kromě účinků rilmenidinu na krevní tlak i na inzulinovou rezistenci a parametry trombogeneze. Do sledované skupiny bylo na období čtyř měsíců zařazeno 47 obézních hypertoniků s hypertriglyceridémií (≥ 2,3 mmol/l) a sníženou glukózovou tolerancí. Po čtyřech měsících léčby byla ve skupině s rilmenidinem v porovnání s amlodipinovou skupinou po zátěži glukózou ve 120. minutě orálního glukózového tolerančního testu výrazně snížena glykémie (o 0,81 mmol/l). Ve skupině léčené rilmenidinem došlo ve srovnání se skupinou léčenou amlodipinem k většímu poklesu PAI-1 (o 25 % vs. 3 %), přičemž aktivita anti genu PAI-1 byla snížena jen ve skupině s rilmenidinem. Ke snížení hodnot fi brinogenu a antigenu t-PA došlo statisticky nevýznamně v obou skupinách. Účinek rilmenidinu na funkci endotelu a trombocytů hodnotila rovněž studie u dosud neléčených pacientů s esenciální hypertenzí. Po třech měsících léčby byl prokázán významný pokles plazmatické koncentrace von Willebrandova faktoru (p < 0,05) – ukazatele zlepšení funkce endotelu, snížení spontánní agregability destiček (p < 0,05) a plazmatických koncentrací β-tromboglobulinu – ukazatele snížení aktivace destiček.
V České republice a Slovenské republice proběhla studie, která sledovala účinek rilmenidinu na krevní tlak u pacientů s metabolickým syndromem ve srovnání s isradipinem. Celkem 42 pacientů bylo léčeno rilmenidinem, 42 pacientů isradipinem. Pokles systolického i diastolického krevního tlaku byl signifi kantní v obou skupinách (sTK o 16,0 ± 17,2 mm Hg a 15,0 ± 13,0 mm Hg; dTK o 9,0 ± 9,4 mm Hg a 9,0 ± 8,7 mm Hg). Léčba neovlivnila hodnoty lipidového spektra ani glukózy, včetně inzulinové senzitivity. Studie prokázala, že léčba hypertenze rilmenidinem u pacientů s metabolickým syndromem je srovnatelná s isradipinem, je metabolicky neutrální a je dobře tolerována.
Klinické zkušenosti u pacientů s porušenou renální funkcí
Při podávání rilmenidinu nedochází k jeho akumulaci v organismu. Může být proto předepisován i pacientům s renálním selháním, pokud je clearance kreatininu > 15 ml/min. Rilmenidin se z organismu primárně vylučuje močí. Jeho eliminace tak přímo souvisí se stupněm selhání ledvin. Prodloužení biologického poločasu eliminace u těchto pacientů sice zvyšuje plateau plazmatické koncentrace, farmakokinetický rovnovážný stav však není narušen. Nejsou proto k dispozici důkazy o akumulaci léčiva v organismu nebo projevech nesnášenlivosti léčby.
Rebound fenomén
Rilmenidin se selektivně váže na imidazolinové receptory I1 a jen minimálně na α2-adrenergní receptory. Díky této preferenční vazbě se rilmenidin vyznačuje vysokou bezpečností i absencí rebound fenoménu. Ve dvou kontrolovaných studiích byly po ukončení léčby rilmenidinem sledovány kardiovaskulární parametry: jedna ze studií srovnávala rilmenidin s atenololem, druhá rilmenidin s clonidinem. Ani v jedné z těchto studií se průměrné hodnoty krevního tlaku a tepové frekvence po ukončení léčby rilmenidinem významně nelišily od hodnot naměřených v referenčním období před zahájením léčby.
Snášenlivost a nežádoucí účinky
Díky selektivní vazbě na imidazolinové receptory I1 nabízí rilmenidin dobrou snášenlivost léčby vyjádřenou mnohem nižším výskytem centrálních nežádoucích účinků pozorovaných u starší generace centrálních antihypertenziv. Výskyt ospalosti a pocitu sucha v ústech se u rilmenidinu neliší od placeba a je v porovnání s clonidinem významně nižší. Z více než 18 000 pacientů léčených rilmenidinem přerušilo léčbu během jednoho roku pouze 0,7 % pacientů, a to kvůli ospalosti nebo pocitu sucha v ústech. Je zajímavé, že tyto dva nejčastěji se vyskytující nežádoucí účinky nahlásilo ve skupině s monoterapií 5,2 % (únava) a 5,4 % (pocit sucha v ústech) pacientů a ve skupině s kombinovanou terapií 8,3 % (únava) a 6,8 % (pocit sucha v ústech) pacientů.
Účinnost a snášenlivost rilmenidinu byly široce prokázány v randomizovaných srovnávacích studiích u starších pacientů, hypertoniků s diabetem a metabolickým syndromem i u pacientů s renálním selháním. Navíc byla výborná snášenlivost ve smyslu výskytu nežádoucích účinků i změn laboratorních parametrů potvrzena v rozsáhlé otevřené multicentrické studii, zahrnující více než 18 000 pacientů bez ohledu na přidružené rizikové faktory. V České republice a Slovenské republice byly s rilmenidinem provedeny dvě klinické studie IV. fáze. Do obou studií bylo zařazeno celkem 407 pacientů s mírnou až středně těžkou hypertenzí. V obou studiích došlo k významnému poklesu krevního tlaku, normálních hodnot (< 140/90 mm Hg) bylo dosaženo u 69 %, resp. 56 % pacientů. V obou studiích byl rovněž pozorován mírný, ale statisticky významný pokles tepové frekvence (ze 75, resp. 74 na 71 tepů/min; p < 0,05). Rovněž snášenlivost rilmenidinu byla v obou studiích velmi dobrá.
Při dávkování jedenkrát denně byla prokázána 24hodinová účinnost rilmenidinu v kontrole systolického i diastolického tlaku vleže i vstoje. Příjem potravy neovlivňuje biologickou dostupnost rilmenidinu, je možné jej užívat kdykoli, přičemž dosažená plazmatická koncentrace i účinnost jsou srovnatelné.
Byla prokázána srovnatelná účinnost s centrálně působícími antihypertenzivy první generace, ale bez výskytu typických nežádoucích účinků. Jeho účinnost je srovnatelná s ostatními antihypertenzivy první volby. Je možno jej s těmito antihypertenzivy kombinovat, nejvýhodnější kombinace se zdá s diuretiky a inhibitory ACE. Vzhledem k příznivé metabolické neutralitě je s výhodou využíván u hypertoniků s přidruženými chorobami. Další výhodou je dlouhodobý antihypertenzní účinek rilmenidinu. Z praktického hlediska je výhodou snadná titrace cílové dávky. Ve většině případu stačí ranní dávka 1 mg.
Indikace
Jasnou indikací podávání rilmenidinu je léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů všech věkových kategorií. Rilmenidin je možné používat nejen u nekomplikované hypertenze, ale vzhledem k jeho vlastnostem (metabolické neutralitě) a významnému antihypertenznímu účinku jej lze s výhodou použít u hypertenze s přidruženými onemocněními – s diabetes mellitus, metabolickým syndromem, dyslipidémií, hypertrofi í levé komory srdeční a u pacientů s renální insufi ciencí. Podle současných českých i evropských doporučení pro hypertenzi je vhodné podávat rilmenidin jako součást kombinační léčby.
Nežádoucí účinky
Jak je uvedeno výše, u rilmenidinu se prakticky nevyskytují nežádoucí účinky první generace centrálně působících antihypertenziv (sedace, sucho v ústech, rebound fenomén, zácpa). Příznivý profi l nežádoucích účinků byl ověřen ve farmakoepidemiologickém sledování, které zároveň potvrdilo, že rilmenidin neovlivňuje metabolické ani biochemické parametry.
V dávce 1 mg podávané jednou denně během kontrolovaných studií byl výskyt nežádoucích účinků srovnatelný s placebem. V dávce 2 mg rilmenidinu na den prokázaly srovnávací studie s clonidinem (0,15–0,30 mg/den) nebo α-methyldopou (500–1 000 mg/den), že výskyt nežádoucích účinků byl signifi kantně nižší u rilmenidinu než u clonidinu nebo α-methyldopy.
Nežádoucí účinky jsou při doporučeném dávkování vzácné, mírné a dočasné: astenie, palpitace, nespavost, ospalost, únava při námaze, epigastrická bolest, sucho v ústech, diarea, kožní vyrážka, ve výjimečných případech studené končetiny, ortostatická hypotenze, sexuální poruchy, úzkost, deprese, svědění, edém, křeče, nausea, obstipace a návaly horka.
Kontraindikace
Podávání rilmenidinu je kontraindikováno při přecitlivělosti na účinnou látku nebo pomocné látky obsažené v přípravku. Rilmenidin rovněž nesmějí užívat pacienti s těžkou depresí, těžkou ledvinnou nedostatečností s clearance kreatininu < 15 ml/min (vzhledem k nedostatku dostupných informací) a gravidní a kojící ženy.
Lékové interakce
Rilmenidin se nemá užívat současně s inhibitory monoaminoxidázy. Tricyklická antidepresiva by měla být užívána obezřetně, protože antihypertenzní účinek rilmenidinu může být částečně antagonizován.
Vzhledem k tomu, že nebyly pozorovány interakce s jinými léčivy, může být rilmenidin současně používán s perorálními antidiabetiky, inzulinem, hypourikemiky, hypolipidemiky, digoxinem, antiarytmiky, antikoagulancii, analgetiky, antifl ogistiky, jinými antihypertenzivy (zvláště diuretiky a dihydralazinem, ale i beta-blokátory, blokátory kalciových kanálů a inhibitory ACE).
Dávkování a způsob podávání
Doporučené dávkování je 1 mg denně (1 tableta) užitá ráno v jedné dávce. Je-li po jednom měsíci účinek léčby nedostačující, dávkování lze zvýšit na 2 mg denně rozdělené do dvou dávek (1 mg ráno a 1 mg večer) užitých na začátku jídla. Vzhledem k dobré snášenlivosti může být rilmenidin předepisován starším hypertonikům a hypertonikům s diabetes mellitus. V případě ledvinné nedostatečnosti, je-li clearance kreatininu > 15 ml/min, není nutná změna dávkování. Léčba by měla být dlouhodobá.
LITERATURA
1. Souček M, Vnoučková K. Rilmenidium. Remedia 2004;14:282–289.
2. Souček M. Pozice blokátorů imidazolinových receptorů v léčbě hypertenze. Remedia 2009;19:153–157.
3. Remková A, Kratochvíľová H. Eff ect of the new centrally acting antihypertensive agent rilmenidine on endothelial and platelet function in essential hypertension. J Hum Hypertens 2002;16:549–555
4. Widimský J, Sirotiaková. Effi cacy and tolerability of rilmenidine compared with isradipine in hypertensive patients with features of metabolic syndrome. Curr Med Res Opin 2006;22:1287–1294.
5. Widimský J. Zhodnocení účinnosti a snášenlivosti rilmenidinu u pacientů s mírnou až středně těžkou hypertenzí. Vnitř Lék 2002;8:724–729.
Prof. MUDr. Miroslav Souček, CSc.
Přednosta II. interní kliniky LF MU a FN u sv. Anny v Brně, vystudoval obor všeobecné lékařství na Univerzitě J. E. Purkyně v roce 1976. Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně je zaměstnán od roku 1977, nejprve jako odborný asistent na I. interní kardioangiologické klinice, od roku 1997 jako docent. Vedením II. interní kliniky LF MU a FN u sv. Anny byl pověřen v roce 2003. Založil hypertenzní poradnu pro pacienty s těžkou a komplikovanou hypertenzi, sleduje problematiku genetiky a sympatické aktivity u pacientů s esenciální hypertenzí, založil a podílel se na vybavení „Laboratoře pro řízení krevního oběhu“, která úzce spolupracuje na výzkumných projektech s Mayo Clinic, Rochester, USA. Publikoval přes 300 prací, je autorem monografi í „Klinická patofyziologie hypertenze“ a „Vnitřní lékařství pro stomatology“. Je řešitelem a spoluřešitelem celé řady grantů a lékových studií. Je členem výboru ČHS a členem výboru České internistické společnosti, členem redakční rady „Vnitřní lékařství“, předseda redakční rady časopisu „Interní medicína pro praxi“ a je předsedou organizačního výboru sjezdů České společnosti pro hypertenzi a sjezdů pořádaných Českou internistickou společností.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Prof. MUDr. Miroslav Souček, CSc. II. interní klinika FN u sv. Anny, Pekařská 53, 656 91 Brno, e-mail: miroslav.soucek@fnusa.cz
Zdroj: Kapitoly z kardiologie