Komentáře, glosy, eseje: Sociální mozek

Od necelých čtyř let svého věku na rozdíl od autistů víme, že naši bližní nejsou věci, že mají svá přání, myšlenky, pocity. Umíme v nich do jisté míry „číst“. Tomu se říká mentalizace. Plně rozvinutá mentalizace je výlučně lidská vlastnost, kterou velkolepě zneužíváme inteligencí, jíž se říkalo machiaveliánská: odečíst záměry svých bližních, vlastní utajit, případně vytvořit koalici – a s laskavým úsměvem ve tváři ve jménu nějakého zisku udeřit. Nejlépe opět utajeně. Nejenže dokážeme v různé míře mentalizovat, sami v sobě umíme modelovat, co druzí lidé cítí, prožívají, co je bolí, z čeho jsou šťastní. Čemuž se říká empatie. Jestliže by se mentalizace dala popsat slovy „vím, že víš, že vím“, empatii by mohla odpovídat věta „vím, jak ti je, protože si to v sobě dokážu také udělat.“ Podkladem mentalizace je činnost poněkud jiné neuronální sítě, než je systém, jenž dokáže empatizovat. Samozřejmě, že si oba systémy povídají se sebeuvědomováním, neboli jástvím, neboť bez pocitu jáství, čili Self, by mentalizace ani empatie neměly smysl. Za sebeuvědomování odpovídá činnost opět jiné sítě. Aktivuje ji mentální rozlišování mezi „já“, „ten druhý“ (ve dvou pokusech byli „těmi druhými“ dánská královna a prezident Bush).
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 30/2006, strana 30

Zdroj: