Léčba pohybem u diabetika 2. typu
Přínos pravidelného cvičení je pro diabetika nesporný. Ze zkušeností víme, že při správně nastavené a dobře prováděné pohybové terapii se kompenzace diabetu podstatně zlepšuje již po čtyřech až šesti týdnech. Většina pacientů má však tendenci zpočátku pohybovou terapii a priori odmítat, a proto velmi záleží na osobním přístupu lékaře. Dlouhodobou stabilizaci zdravotního stavu totiž přináší pouze trvalá změna životního stylu, která spojuje lehkou kalorickou restrikci s racionální dietou a systematickou pohybovou aktivitou. Pokud je pacient dostatečně motivovaný, měl by se lékař snažit stanovit mu pohybovou terapii individuálně podle jeho zdravotního stavu a tělesné zdatnosti. Jednotná pohybová instruktáž ve formě brožurky je vhodná spíše pro pacienty odmítající jinou zátěž než procházky. Při stanovování individuálního pohybového plánu musíme nejprve ovšem vyloučit možné kontraindikace. V tabulce 1 jsou uvedeny absolutní kontraindikace, dodržování zásad uvedených v závorkách však pro zkušeného specialistu kontraindikace relativizuje. Za relativní kontraindikace pohybové terapie lze považovat ještě diabetickou nefropatii ve stadiu závažného renálního selhání a těžké recidivující hypoglykémie v anamnéze (vyžadují změnu farmakoterapie, např. analoga inzulinu, poté zátěž možná). Absolutní kontraindikace pohybové aktivity je proto vždy potřeba posuzovat individuálně vzhledem k druhu cvičení či sportu a zdravotnímu stavu nemocného. Například diabetik s retinopatií by jistě neměl skákat na trampolíně nebo provozovat sjezdové lyžování, ale pokud si pořídí psa a stráví při jeho venčení denně dvě až tři hodiny, významně tím zvýší citlivost svých inzulinových receptorů. Po vyloučení kontraindikací musíme ještě zvážit kompenzaci vlastního diabetu a jeho komplikací. Poté bychom na základě zátěžového testu měli rozhodnout, zda nemocný nemá patologické známky, které by nás nutily zatěžovat pacienta déle a s menší intenzitou. Důležité je také vědět, jakou má nemocný tepovou frekvenci (může být patologicky nízká účinkem farmakoterapie, ale také v důsledku chronotropní inkompetence sinoatriálního uzlu) a maximální aerobní kapacitu, popř. jestli nemá přidružené choroby pohybového aparátu. Pokud nalezneme patologické hodnoty při zátěžovém testu, je nutné zvážit, zda pouze limitovat intenzitu zátěže (viz tabulku 2) a snížit účinek pohybové terapie, nebo zda změnit farmakoterapii.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2006, strana 10
Zdroj: