Místo pemetrexedu v terapii karcinomu plic
Zhoubné nádory plic patřily ještě počátkem dvacátého století k vzácným onemocněním, která patřila do kategorie raritních kasuistik patologů, nikoli do statistických přehledů nejčastějších příčin úmrtí. Jejich incidence se začala zvyšovat od padesátých let a mezi lety 1950 až 1970 se hovořilo o epidemii bronchogenního karcinomu. V současnosti se incidence již nezvyšuje a dokonce mírně klesá jeho mortalita. Přesto však karcinomy plic tvoří 8 % všech příčin úmrtí u mužů a 3 % u žen. Podle prof. MUDr. Petra Zatloukala, CSc. (Klinika pneumologie a hrudní chirurgie FN Na Bulovce, Praha), jsou téměř tři čtvrtiny karcinomů plic diagnostikovány v lokálně pokročilém stadiu (III) nebo ve stadiu se vzdálenými metastázami (IV). Avšak i při záchytu ve stadiu IA nepřežívá pět let téměř 40 % nemocných. Klinický význam mají dva typy plicních karcinomů: malobuněčný, který je svou povahou agresivnější, ale lépe reaguje na léčbu, a nemalobuněčný (NSCLC, Non Small Cell Lung Cancer), který tvoří 80 % plicních karcinomů. Ten roste pomaleji, ale vykazuje určitou terapeutickou rezistenci. Základ léčby 1. linie NSCLC tvoří derivát platiny v kombinaci s dalším chemoterapeutikem (paclitaxel, docetaxel, vinorelbin, gemcitabin). Přístup k terapii 2. linie ještě koncem minulého století vyjadřovalo oficiální stanovisko formulované na výročním kongresu Americké společnosti pro klinickou onkologii (ASCO) 1997: „V současnosti neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval nebo vyvracel fakt, že chemoterapie 2. linie zlepšuje přežití u pacientů s pokročilým NSCLC bez odpovědi na léčbu nebo s progresí.“ V současné době však existuje několik terapeutických kandidátů, kteří by si mohli troufnout toto tvrzení popřít.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2006, strana 7
Zdroj: