Přeskočit na obsah

O lidech a slonech

Před časem jsem paní redaktorce z Lidových novin zodpověděl pár otázek o obezitě. To, co se pak odehrálo, zcela přesně vystihuje situaci v české společnosti a v českém zdravotnictví. V jedné odpovědi jsem říkal, že některé vážně nemocné obézní pacienty nelze vyšetřit zobrazovacími metodami, protože se do přístrojů nevejdou, a že někteří pacienti byli dokonce vyšetřeni v ZOO. Skutečně jsme se s tím v anamnézách pacientů opakovaně setkali. Noviny vyšly ráno a už v devět hodin mne volal Státní úřad pro jadernou bezpečnost, jak je to možné, že to musí vyšetřit. Když jsem paní úřednici řekl, že se to odehrálo v Mnichově, oddechla si, zapsala, že to bylo v zahraničí, a říkala: „To jsem ráda, já to tady zapíšu a nemusíme to vyšetřovat.“ Je vidět, že nejen ve zdravotnictví jde především o to, aby bylo administrativně všechno v pořádku, a až pak o život nemocných.

Kasuistiky extrémně obézních jsou přitom neuvěřitelné. Krutá je realita, že nejlépe je těmto nemocným jen v sanitce, ty speciální řadu z nich uvezou. Jeden asi 250kilový právník, který později proslul v privatizačních aférách, mne jednou v 80. letech potkal u benzínové pumpy a volal: „Pane doktore, pojďte se podívat, jak to mám u mého žiguli vyřešeno.“ Měl na podvozku přivařené trubky, které zesilovaly karoserii. Technicky se tedy věc vyřešit dá. Těžké bezvládné tělo je obrovský problém, nejde jen o zobrazovací metody, ale i o zvedáky, lůžka, operační stoly a další pomůcky potřebné zejména pro práci sester a sanitářů. Bohužel žádné české zdravotnické zařízení toto vybavení nemá. Zdravotnictví se bez výpomoci hasičů neobejde. I k nám mnohokrát pacienta přivezli či pomáhali při převozu na vyšetření.

Podrobně sepsaný návrh řešení podávala Obezitologická společnost na ministerstvo naposledy asi před pěti lety. Pak se začalo hovořit o centrech XXL. To je mediálně atraktivní téma. Asi by stačilo jedno takové centrum v Čechách a jedno na Moravě. Možná jedno na celou republiku. Zrovna minulý pátek volali až z Vysočiny, že hasiči rozbíjejí zeď, protože nemohou pacienta v těžkém stavu vyndat dveřmi z bytu, a povezou ho do nemocnice. Lékař se ptal, zda by ho nemohli převézt rovnou k nám. V posledních letech tyto pacienty odmítáme, protože z technického hlediska pro ně opravdu nemůžeme udělat více než v okresní nemocnici. Asi před rokem dokonce nabízeli z jedné české nemocnice pacienta, kterého měli na oddělení na gauči, se kterým ho z domova hasiči přivezli. Ještě že to nevěděl nějaký úředník, protože to je určitě zakázané. U nás zemřel jeden takový pacient před několika lety na náhlou příhodu břišní s peritonitidou. Jak to tak bývá, ultrazvuk ho neprosvítil, jeho klinické příznaky byly minimální, do žádného zobrazovacího přístroje se nevešel, a pak už bylo pozdě. To, že nemocní s BMI nad 50 či 60 na něco v relativně mladém věku umřít musejí, je na první pohled jasné. A to známe i pacienty s BMI hodně přes 100. Jasné je ale i to, že to tak být nemusí. Takových kasuistik je ještě více. Nedávno jsem potkal u nás na klinice jednoho pacienta, který byl původně v těžkém stavu asi měsíc ventilován a vážil kolem 250 kg; po komplexní několikaleté péči jsem ho nepoznal, vážil kolem 80 kg, vypadal zcela zdravě a šel ke kolegovi na ambulantní kontrolu. Jedna pacientka z východních Čech byla resuscitovaná pro závažnou arytmii a také dlouho ventilovaná s hmotností přes 200 kg. Dnes je schopna plně pracovat a dokonce dojíždí z bydliště, kde je to se zaměstnáním špatné, denně přes 50 km autobusem do práce. Nedávno volala jedna lékařka z pražského kardiocentra: „Byl u mne váš kdysi extrémně obézní pacient na kontrole po dvou letech, já jsem myslela, že už dávno nežije, měl zcela minimální ejekční frakci. Mohla bych vám tyhle pacienty posílat?“ Taková léčba dá skutečně hodně práce, vyžaduje přípravu a správné načasování bariatrického výkonu, pak komplexní pohybovou rehabilitaci kardiovaskulární ve specializovaném centru, a počty pacientů, kterým se až zázračně zlepšily kardiální funkce, jsou pak neuvěřitelné. To vše chce ale dobrou péči na začátku, a to v Čechách z technických příčin stále chybí. On pak nemocný, který málem umřel, je i motivován k další spolupráci v léčbě. Je paradoxní, že se dobrá léčba pacienta často nelíbí ani rodině. Jedna z nejtěžších a nejvíce nemocných pacientek se dostala asi po dvou měsících u nás do tak dobrého stavu, že chodila po oddělení a i s minimální domácí péčí byla schopna být doma. Rodina si na nás stěžovala na ministerstvu i u lékařské komory, jak se opovažujeme předávat tak obézní nemocnou do domácí péče. Prostředí kolem obézních pacientů je často velmi psychologicky komplikované.

Problematika extrémně obézních je novinářsky zajímavé téma. I v dalších dnech po tom rozhovoru nás atakovali novináři, jeden kolega pak v televizi dokonce hovořil o tom, že to je opravdu jako vyšetřování a léčení slona. Myslím, že zoologickou zahradu, kde by neuměli zvednout slona a nevěděli, kam ho poslat na rentgen, by asi zakázali nebo by jí alespoň zakázali chovat slony. České zdravotnictví, které není schopné se postarat o své pacienty, ale nikdo zakázat nemůže. Je paradoxní, že novináři o této situaci dobře vědí a mají ji zmapovánu. Po dvou dnech mně volala ještě jednou paní novinářka z Lidových novin a rafinovaně se mě ptala: „Myslíte, že to pracoviště, které nejvíc mluví o centrech XXL, by takovým centrem mohlo být?“ Nezbývalo než říci: „Pracoviště, které několikrát do roka musí pacienta v těžkém stavu přeložit jinam, to být nemůže. Musí to být komplex chirurgického, anesteziologického, interního, rehabilitačního a radiologického pracoviště, které už opravdu nemá kam pacienta dále přeložit.“

České prostředí a možná i celé evropské je výrazně antiliberální. Zákony a úředníky máme skoro na všechno. Nesmyslných zákonů by se našlo mnoho, ale možná nejhezčím příkladem byl návrh speciálního zákona o zoologických zahradách, ten, pokud si vzpomenete, zarazil až velký liberál Václav Klaus. Možná to byla chyba. To, že se nějaké přílepky do zákonů u nás často propašují, je známo. Kdyby se bylo do toho zákona dostalo něco o péči o extrémně obézní pacienty za pomoci zoologických zahrad, možná bychom dnes měli úředníky, kteří by to sledovali, a mohla být věc již vyřešená.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Kolibříci šíří osvětu o alopecii

24. 1. 2023

V České republice vznikla relativně nedávno organizace, která usiluje o osvětu široké veřejnosti o alopecii. Snaží se tak podpořit tisíce lidí, kteří…