O rozhodování v informační asymetrii
V nejsvízelnější situaci se ocitnou dva lidé, kteří rozhodují o určitém problému a mají nesymetrické informace. Za analýzu tohoto rozhodování v informační asymetrii byla nedávno udělena dokonce Nobelova cena za ekonomii.
Právě vztah lékař a pacient bývá považován za velmi asymetrický. Lékař má odborné vzdělání a určuje diagnostické a léčebné postupy. Pacientovi často nezbývá než svému lékařovi důvěřovat. Tradiční medicína byla založena na důvěře pacienta v lékaře. Můj lékař mne chce vyléčit a dává mně dobrý lék. V moderní medicíně se snažíme pacientovi situaci vysvětlit a klíčová rozhodnutí by měl učinit informovaný pacient sám. Realita české a možná celé evropské medicíny je však jiná. Lékař někdy nerozhoduje jen podle odborných znalostí. Léčba má dnes obvykle více alternativ a pacient nemá tušení, že v rozhodování je někdy důležitý křupající sníh na ledovci nebo zážitek ze safari − jak již delší dobu opakovaně rozebírají naše média. To jsou jistě hlediska extrémní, častěji však hrají svou roli i další faktory.
Provize z prodeje je legitimní ve všech oborech lidské činnosti a medicína nemůže být výjimkou. Důležité jsou 3 věci: Musí být veřejná, nemůže být daňovým únikem a nesmí vést k informační asymetrii. Volbu vhodné léčby nemůže ovlivňovat, když jde o léky se shodným účinkem a když kontakt lékaře s příslušnou firmou je veřejný. Často se však provize skrývá za klinickou studií.
Postmarketingové studie mají nulovou vědeckou hodnotu. Lékař „náhodně“ vybere lék a o průběhu léčby vyplňuje čtverečky v dotazníku. Práce je spojena s odměnou a její výše je úměrná ceně léku a počtu „zkoumaných“ pacientů. Na rozdíl od klasických klinických studií, které jsou jasně definovaným vědeckým postupem, realizovaným se souhlasem pacienta, nemá postmarketingové sledování obvykle jasný výběr pacientů a nepřináší reprodukovatelné výsledky. V řadě zemí tyto studie nesmějí být prováděny.
Čím je menší trh, tím je větší snaha po zadávání postmarketingových studií. Malý počet firem si tržně více konkuruje a volí aktivnější postupy.
Je přitom zřejmé, že pokud by byl jeden lék prokazatelně lepší než stejný lék od jiného výrobce, nepochybně by byl celosvětově používán právě on.
Samozřejmě existují i další, pacientovi neznámé příčiny asymetrie v rozhodování. Například paušály na léčbu, kdy pacient nemá tušení, že jeho nárok vyčerpal jiný pacient. Rovněž celý trh potravinových doplňků a reklama na ně jsou příkladem, kdy jsou pacientovi často podávány nevěrohodné informace. V očích pacienta vědecká a důvěryhodná instituce, jakou je lékárna, ho láká na potravinové doplňky k redukci hmotnosti, k poklesu glykémií a k dosažení dalších pro pacienta lákavých cílů.
Je vůbec z této pasti v naší medicíně cesta ven? Přísný zákon nebo policejní stát by jistě dokázal tyto nešvary uhlídat. Pravděpodobně by to již nebylo rozhodování v informační asymetrii, ale nebylo by to vůbec žádné rozhodování. Šlo by o důsledné respektování a kontrolování guidelines a marketing by byl cílen na ty, kdo o nich rozhodují.
Asymetrii vztahu lékař a pacient určitě ovlivňují i ti, kdo se soustavně v tisku vyjadřují proti kontaktu lékařů s farmaceutickými firmami. Významná role farmaceutických firem ve vzdělávání zdravotníků je totiž nezpochybnitelná a naopak žádoucí.
Existuje však i jiná cesta, a to informovaný pacient a informovaná veřejnost. Na jedné straně aktivní novinář, který dokáže věci odhalovat a napravovat, a na druhé straně pacient, jenž je zorientován a oslovován nejen reklamou na neúčinné potravinové doplňky, ale i reklamou na léky na předpis podobně, jako je tomu v zámoří.
Pacient se dozví, že nový lék existuje, může se na něj aktivně ptát a může si informace ověřovat. Informovaný pacient je schopen vyvést rozhodování z asymetrie a rozetnout ten začarovaný kruh, který začíná u akcesorních pohnutek v indikacích léků a končí v lepším případě zbytečnou publikací postmarketingové studie ve zbytečném českém časopisu nebo v horším případě zbytečnými převody z jednoho léku na druhý lék.
Škoda, že neumíme měřit nějaký index rozhodovací asymetrie v lékařském rozhodování. Možná by šel vypočítat na datech o spotřebě léků, možná analýzou článků v časopisech, možná sledováním zápisů jednání některých odborných společností, možná monitorováním haly letiště v Ruzyni, ale to by byl zase policejní stát. Není lepší ten vzdělaný a dobře informovaný pacient?
Zdroj: