O zdravotnictví vážně i nevážně: O různých povelech šedé kůry mozkové

Na rozdíl od Německa je v Česku příliš mnoho ambulantních lékařů, napsal tuhle jeden z českých deníků a hned připojil úvahu o tom, že tady je zakopán pes zadlužení českého zdravotnictví. V průměru chodí každý Čech několikanásobně častěji k lékaři než jiní Evropané, čteme zase jinde – a opět se dozvídáme, že proto je české zdravotnictví v dluzích. Léky jsou příliš drahé a zisky jejich výrobců příliš vysoké a odtud pramení problémy s financováním českého zdravotnictví, čteme zase jinde. Stát platí za „svoje“ pojištěnce příliš málo, stačí tyto platby zvednout a je po starostech, můžeme se dozvědět jinde. Když zpřísníme postihy pro neplatiče pojistného a vybereme to, co se vybrat má, české zdravotnictví je finančně zachráněno, zní další úvaha. Všechno špatně: kdysi dávno jsem četl moudrou větu, že zdravotnictví nás stojí přesně tolik, kolik je konečná hranice „dojitelnosti systému“, tedy jinak řečeno, systém utratí veškeré peníze, které lze ze systému získat, a ucpe-li se nějakým nařízením díra jedna, tečou peníze vesele a rychleji dírou jinou – opět až do maximálního „vydojení“.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2006, strana 19

Zdroj: