Pravidelné cvičení snižuje inzulinorezistenci
Z praktického hlediska je podstatné si uvědomit obrovskou šíři pohybové preskripce; adekvátní zátěží pro dobře kompenzovaného dvacetiletého diabetika 1. typu může být (po řadě měsíců trpělivé práce s kompenzací glykémie) i závodní sport na profesionální úrovni. Pro diabetika 2. typu o dvě generace staršího může být naopak optimální pomalá chůze – a to v některých případech až po redukci nadváhy za pomoci farmakoterapie a po patřičných změnách doprovodné medikace. Vhodně zvolená zátěž zlepšuje základní problém pacienta – dlouho přetrvávající postprandiální hyperglykémii. Je prokázáno, že nedostatečný pohyb má obecně za následek snížení citlivosti inzulinových receptorů o třetinu až polovinu. Naopak obecně také platí, že delší kontinuální zátěž střední intenzity tuto citlivost zvyšuje až o polovinu. Proto lze u diabetiků, u nichž je v časné fázi jejich nemoci citlivost receptorů snížená nejčastěji o 35 až 40 % proti zdravé populaci, jejich inzulinorezistenci pravidelným cvičením prakticky zcela eliminovat a zrychlit tak clearance glukózy v kritické postprandiální periodě. Na rozdíl od nediabetiků, u kterých pozorujeme zvýšenou citlivost inzulinových receptorů po cvičení jeden až dva dny, nevydrží však tato vyšší citlivost receptorů u nemocných s porušeným metabolismem glukózy déle než 20 hodin. Proto v tomto případě doporučení zní: cvičit denně. V minulosti existovala představa, že geneticky danou citlivost nelze dlouhodobě zlepšit. Dnes se ukazuje, že u lidí, kteří pravidelně cvičili a poté z různých důvodů přestali, citlivost jejich receptorů pro inzulin neklesla až k výchozí hodnotě před cvičením, ale zůstala na úrovni vyšší. Cvičení neovlivňuje pouze citlivost inzulinových receptorů. Počet inzulinových receptorů na objemovou jednotku svalu je pravděpodobně daný geneticky a je jiný u různých typů svalových vláken. Pravidelným cvičením dosáhneme celkového zvětšení objemu svalové hmoty a tím i nárůstu počtu receptorů, což opět vede ke zlepšení kompenzace diabetu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2006, strana 16
Zdroj: