Ředitel nemocnice? Lékař!
Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,LF UK a VFN Praha
Mezi zázračné recepty na vyřešení problémů českého zdravonictví patří už od revoluce náhrada lékařů ve vedení nemocnic ekonomy. „Lékař léčí a ředitel řídí,“ zní zdánlivě velmi logická poučka. Nepřehlédnutelným faktem je, že lékařů v čele zdravotnických zařízení ubývá celosvětově. Například v USA, kde jsou v tomto trendu nejdále, řídili lékaři v roce 1935 stále ještě 35 % ze všech nemocnic. Dnes jsou to již jen 4 %, přesně 235 z 6 500. Trend je jasný a jako bych slyšel některé své přátele ekonomy, kteří říkají: „České zdravotnictví se posune, až ministrem konečně nebude lékař.“
Jaká jsou objektivní data? Doktorka Amanda H. Godallová z Bonnu (Německo) analyzovala 300 nejlépe hodnocených amerických nemocnic (ve specializacích kardiologie, onkologie, gastroenterologie), zda existuje vztah mezi řízením lékařem a výkonností nemocnic. Výsledky, které publikovala v časopisu Social Science & Medicine (červenec 2011), byly nemalým překvapením. Nemocnice vedené lékařem měly o 25 % lepší kvalitu péče, v onkologii dokonce o 33 procent. To vše při stejných či lepších ekonomických parametrech. Výzkumný tým byl zaskočen tím, o jak velký rozdíl se jedná. Důvod spatřují jednak v tom, že lékaři jsou lépe cvičeni volit priority, ale hlavně díky svému vzdělání dokáží lépe zvolit ekonomické kroky s minimalizací dopadu na pacienty. Logicky to vše asi platí o to více v podmínkách finanční krize.Moje osobní zkušenost z českého prostředí je stejná. Lékař se poměrně snadno naučí potřebné znalosti z ekonomie, má‑li motivaci. To, aby se ekonom ale stal partnerem a oponentem třeba onkologovi, je takřka vyloučené. Složitost medicínského managementu netkví v tom, dokázat objednat léky a třeba obvazy za nejnižší cenu, ale v tom, zvolit správné postupy, technologie a v neposlední řadě směřování instituce. Nemluvě o přirozené autoritě, kterou má lékař jako osobnost na klíčový majetek nemocnice – lékaře.
Cestou pro české zdravotnictví tedy asi nebude získat pro každou nemocnici majitele či ředitele z řad laiků, který „naučí doktory účetnictví a finance“. Spíše je potřeba přímo lékaře školit v managementu. V České republice se tyto schopnosti u řady lékařů chápou stále jako ztráta času a snad i něco, co je nedůstojné „bílých plášťů“. Přitom přednostové velkých klinik sami přiznávají, že většinu pracovního dne jsou spíše manažery, často učiteli a občas lékaři. Na lékařských fakultách se však management takřka nevyučuje a v postgraduálním studiu s odúmrtí atestací druhého stupně spíše ubývá. Osobně jsem byl u vzniku pregraduální výuky managementu privátní praxe (stomatologie), kterýžto předmět učím, a vím, jak zoufalé jsou ekonomické základy u lidí, kteří by měli vzápětí otvírat praxe, tj. činit rozhodnutí v řádu stovek tisíc korun s celoživotními důsledky. Pokud se takový člověk dostane do managementu nemocnice (byť jako primář) či do čela odborů, na problém je zaděláno. Nastává vzájemné překřikování se „hluchých a slepých“. Přitom sám vím, co udělá 15 hodin v jednom semestru s alespoň základní orientací a jak pomáhají manažerské kursy. Hlad lékařské veřejnosti je veliký. Osobně prostě nestíhám vůbec vypisovat kursy managementu či marketingu ve zdravotnictví.
Stejnou zkušenost mám i jako manažer a podnikatel – nejlépe fungují ta oddělení a nemocnice, kde se podařilo najít lékaře, který se do řízení „zakousl“, ideálně s ekonomem po boku.V souladu s vývody dr. Godallové tedy musíme zařadit management (každý lékař někoho řídí) do celé výuky (od pregraduál‑ní až do celoživotního vzdělávání) a hledat pro každou nemocnici schopné lékaře‑manažery. Jen s takovým „vybavením“ můžeme udělat skutečné reformy. Zatím však jdeme úplně opačným směrem.
Zdroj: Medical Tribune