Přeskočit na obsah

Řekli o Českém onkologickém institutu

Není důvod, proč by něco takového v Praze nemělo být

Osobně si myslím, že tak obrovský a bohatý region, jako je Praha a Středočeský kraj – bavíme se o aglomeraci 3,5 milionu lidí – si zaslouží jedno až dvě moderní onkologická centra, jaká vídáme v západních zemích. Není důvod, proč by tu něco takového být nemělo. Ve výsledku by to pomohlo celé české onkologii. Byli bychom silnějším partnerem pro mezinárodní odbornou komunitu i pro zadavatele klinických studií. Kvalitní onkologickou péči lze poskytovat jak v rámci pracovišť, která jsou součástí velkých fakultních nebo krajských nemocnic, tak v samostatných onkologických ústavech. V samostatné instituci toho ale lze dosáhnout snadněji a rychleji, neboť všichni mají jeden zájem, a to zhoubné onemocnění. Můžeme si nastavit priority, efektivně sdílet vyšetřovací postupy a metody, lépe zorganizovat multioborové týmy, zkoncentrovat personál a finanční prostředky jen na diagnostiku a léčbu onkologických onemocnění. Tuto integraci, toto souznění, poznají nejen zdravotníci, ale i pacienti. Není náhodou, že v žebříčku nejlepších onkologických pracovišť, který publikoval nedávno časopis Newsweek, obsadily sedm z prvních deseti míst specializované onkologické ústavy. Tím ale neříkám, že by plánovaný Český onkologický institut měl být zcela bez vazby na stávající zdravotnická zařízení. Určitě by měl být v úzkém vztahu k některé velké nemocnici, aby byla udržena návaznost na vše, co moderní medicína nabízí.

Prof. MUDr. Marek Svoboda, Ph.D.,

ředitel Masarykova onkologického ústavu Brno

 

I při organizaci onkologie potřebujeme optimismus

Optimismus, sklon očekávat příznivou budoucnost, pokud možno lepší než současnost a minulost, a považovat nepříznivé události v budoucnosti za méně pravděpodobné, je jedna z nejpodivuhodnějších lidských vlastností. Optimistické předpovědi bývají často nerealistické právě z toho důvodu. Přílišný optimismus je riskantní, podceňuje rizika, výsledkem je chybné plánování. Na druhé straně však umírněné optimistické iluze motivují adaptivní chování vzhledem k budoucnosti a mají vztah jak k tělesnému, tak duševnímu zdraví (Koukolík, Češi. Proč jsme kdo jsme – a jak dál? 2015). Optimističtí lidé pracují víc a ve vztahu k práci přepokládají delší životní dráhu. Nejrealističtěji odhadují pravděpodobnost budoucích událostí lidé s mírnou depresivní symptomatologií (Strunk, Behav Res Ther 2006). Optimismus sám o sobě nemusí být nutně adaptivní, na druhé straně může být adaptivní chování hnací silou (Sharot, A tour of irrationaly positive brain 2011).

Bez „onkologického“ optimismu by nemohla vzniknout vize onkologické léčby budoucnosti:

  • plná vyléčitelnost časných stadií onemocnění,
  • léčitelnost diseminovaného onemocnění („rakovina jako chronické onemocnění“).

Klinická implementace personalizované a precizní onkologie patří mezi klíčové pokroky v onkologii, je cestou k naplnění vize (pozn.: předmětem úvahy není onkologická prevence). Základem onkologické péče zůstává síť páteřních onkologických center, kterým bude při akceleraci personalizované a precizní onkologie prospěšná spolupráce s vysoce specializovaným centrem/centry vybudovaným(i) na akademické půdě, kde je možno používat bez časového prodlení inovativní léčebné přístupy v těsné návaznosti na vlastní výzkumné aktivity včetně aktivit edukačních. Měl jsem možnost aktivně navštívit vysoce specializovaná onkologická centra v Bruselu (Institut Julese Bordeta) a v USA (MDA Cancer Centre) a tento pobyt byl pro mě mimořádně inspirující. Myšlenku začlenit centra obdobné struktury do stávající sítě jsem vyjádřil v době nyní již minulé. Cesta k „precizní“ onkologii je v efektivním mezioborovém propojení a zejména ve vzájemné inteligentní meziinstitucionální spolupráci (Collective Wisdom). „To go fast, go alone. To go far, go together.“ (Petruželka, Editorial PragueOnco 2010). Závěrem připomenutí Ezopovy bajky o lišákovi a hroznech: Když lišák na lákavé hrozny nedosáhl, řekl si: „A stejně jsou kyselé.“

Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.,

Onkologická klinika 1. LF UK, VFN a ÚVN, ÚRO NNB, IPVZ Praha

 


Potřebujeme partnera pro pokračování v základním a translačním výzkumu

Úvodem bych chtěl řici, že se na projekt Českého onkologického institutu dívám jako na skvělou možnost propojení komplexní onkologické péče se základním a translačním výzkumem.

Jistě je možné a zároveň pochopitelné se inspirovat strukturou Masarykova onkologického ústavu (MOÚ) v Brně. To je v rámci České republiky unikátní instituce, která kombinuje onkologickou léčbu s výzkumem na vysoké úrovni, kdy výzkum je realizován především v části MOÚ zvané RECAMO (Regionální centrum aplikované molekulární onkologie). Takovéto centrum je v České republice jediné a lze je charakterizovat jako regionální centrum (což má ostatně RECAMO v názvu). Centrum tohoto typu v české části České republiky chybí, takže se nabízí jako logické řešení jeho realizace v hlavním městě.

Naše skupina se zabývá základním výzkumem v oblasti nádorové biologie se zaměřením na roli mitochondrií v rozvoji nádorových onemocnění a jako nového cíle protirakovinné léčby. Náš výzkum má i translační povahu, neboť cílem našeho snažení je vedle špičkového základního výzkumu vývoj a testování nových protirakovinných látek. Hlavním komplikujícím faktorem našich snah je velká vzdálenost od klinického centra, jehož blízkost je zapotřebí k účinnému vývoji protirakovinných látek a k jejich translaci do klinické praxe.

Stěžejním důvodem je skutečnost, že potřebujeme analyzovat biopsie nádorů a jiné pacientské vzorky v čerstvém stavu, což lze v současné době realizovat jen velmi obtížně. Právě soustředění komplexní onkologické péče a výzkumu v rámci biologie nádorových onemocnění „pod jednou střechou“ umožní unikátní propojení výzkumu a jeho translačního využití. Nehledě k tomu, že též dojde k intenzivnější realizaci klinického testování nových léčebných postupů, nejen v návaznosti na „přidružený výzkum“. S tím máme ostatně vlastní zkušenost. Naše nová protirakovinná látka, MitoTam, je nyní v klinickém hodnocení, kdy došlo v počátcích k určité časové ztrátě v důsledku hledání spolupracujícího klinického pracoviště.

Osobně považuji vybudování ČOI za počin veskrze vizionářský, který naplní to, po čem volá mnoho předních odborníků v klinické i výzkumné praxi. Jeho umístění v areálu jedné z pražských nemocnic, kdy se uvažuje o Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, je mimořádně důležité. V případě výše zmíněného MOÚ je problematickým bodem skutečnost, že tato prestižní instituce je poměrně izolovaná a v řadě případů je za účelem určitých zákroků nutný převoz pacientů jinam, většinou do několik km vzdálené Fakultní nemocnice Bohunice.

Kritika vybudování ČOI mi připadá zcela nepodložená. Někdy je to dáno obavou z nového, progresivního, někdy je to kritika účelová, kdy existuje konkurenční zájem či snaha o využití alokovaných prostředků pro vlastní účely. Pokud se podíváme do minulosti, najdeme celou řadu vizionářských projektů, které byly velmi kritizovány, nicméně dnes jsou nedílnou součástí našich životů. Podobně je třeba přistupovat i k plánovanému ČOI, jehož význam bude nepochybně přesahovat hranice České republiky. Bez pohledu dopředu, inovací a realizací odvážných plánů není pokroku… a v tomto případě jde především o onkologické pacienty, kteří tvoří jednu z nejohroženějších složek naší společnosti a kde je naší povinností (či přímo posláním) udělat maximum pro rozvoj jejich účinné léčby. A tato jedinečná možnost se nyní nabízí. Je na nás, zda ji využijeme ku prospěchu pacientů, či zda převáží osobní, partikulární zájmy.

Prof. Ing. Jiří Neužil, CSc.,

vedoucí Laboratoře molekulární terapie, Biotechnologický ústav, Akademie věd České republiky, Vestec u Prahy

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Ke Comirnaty pro děti se vyjádří EMA

23. 11. 2021

Vakcína proti COVID‑19 uzpůsobená dětem mezi pěti a jedenácti lety by mohla být brzy k dispozici i v Evropě. Každým dnem se očekává vyjádření…