Vědci se snaží pochopit zdravotní rizika mikroplastů

Od městského vzduchu po pitnou vodu se mikroplastům nelze vyhnout. Výzkumníci financovaní z programu Horizon EU nyní zkoumají, jak tyto drobné částice interagují s naším tělem, a hodnotí jejich dlouhodobý dopad na zdraví.

Návštěvníci utrechtského parku Wilhelmina v létě 2023 mohli narazit na neobvyklý pohled: dobrovolníci na rotopedech, kteří jezdí na kole pro vědu. Kola byla rozmístěna v různých částech parku – v jeho centru, u rušné silnice a na křižovatce, kde auta neustále zastavovala a startovala. Cílem bylo pozorovat, jak tělo reaguje na znečištění. Po vyjížďce vědci analyzovali krev cyklistů a hledali změny v bílých krvinkách spojené s vystavením drobným plastovým částicím ve vzduchu.

Nizozemská studie zjistila, že dýchání znečištěného vzduchu obsahujícího mikroplasty může dočasně ovlivnit imunitní systém. Protože dobrovolníci byli všichni zdraví, rychle se zotavili, ale zjištění vyvolává závažnější otázku: co se stane po letech opakované expozice?

„Víme, že lidé jsou neustále mikroplastům vystaveni. Co zatím nevíme, je, co to znamená dlouhodobě," uvádí Dr. Raymond Pieters, imunotoxikolog z Univerzity v Utrechtu, který vedl čtyřletou výzkumnou iniciativu financovanou EU s názvem POLYRISK, která byla ukončena v září 2025. Ve spolupráci se sítí evropských laboratoří se jeho tým snažil lépe pochopit, jak mikro- a nanoplasty (MNP) vstupují do těla, do jaké míry jsme jim vystaveni a zda a jak v průběhu času ovlivňují imunitní systém. Rozsah problému je znepokojující. Odhaduje se, že do životního prostředí se každoročně uvolní mikroplasty o objemu 200 až 600 olympijských bazénů. Byly detekovány v oceánech, pitné vodě, a dokonce i ve vzduchu, který dýcháme.

V reakci na to evropští tvůrci politik zintenzivňují úsilí řešit problém u jeho zdroje, zaměřují se jak na záměrně přidávané mikroplasty, tak na ty, které vznikají při rozkladu plastů. Cílem je snížit znečištění o 30 procent do roku 2030 jako součást širšího úsilí o ochranu zdraví a životního prostředí.

„I když zatím plně nechápeme, do jaké míry mohou MNP způsobovat zdravotní problémy, víme, že jsme jim neustále vystaveni. Jsme jim vystaveni prostřednictvím jídla, které jíme, vody, kterou pijeme, a vzduchu, který dýcháme. Ale stále není jasné, která cesta je nejškodlivější," uvedla dr. Alba Hernándezová, toxikologická výzkumnice z Autonomní univerzity v Barceloně ve Španělsku. Ta vedla paralelní evropský výzkum nazvaný PLASTICHEAL, který zkoumal dopad plastů v těle na lidské zdraví.

Vystavením buněk MNP a vývojem nových způsobů jejich detekce v lidských vzorcích její tým objevil rané známky zánětu, poškození DNA a dalších forem buněčného stresu. „Nejedná se sice o nemoci samy o sobě, ale o varovné signály. Podle jedné z teorií může opakované vystavení MNP vyvolat nízkoúrovňový zánět v těle. „Tyto ‚malé požáry‘ se časem hromadí a mohou přispět k chronickému onemocnění nebo se rozvinout např. v nádorové onemocnění. Zároveň detekce těch nejmenších částic zůstává stále velkou výzvou. Některé jsou více než stokrát tenčí než lidský vlas a běžným mikroskopem je nelze vidět, což ztěžuje jejich sledování jak v prostředí, tak v těle,“ vysvětlila dr. Hernándezová.

Efekt trojského koně

Mikroplasty mohou také představovat nepřímé riziko. S přibývajícím věkem se jejich povrchy stávají drsnějšími a náchylnějšími k zachytávání environmentálních toxinů, jako jsou znečišťující látky související s dopravou, těžké kovy, nebo dokonce bakterie a viry. „Jsou dobré v přitahování látek ze svého okolí. Když pak tyto částice např. vdechnete, přijímáte i všechny tyto další látky," varuje dr. Hernándezová.

Vědci tomu říkají efekt „trojského koně“. V tomto případě plastová částice působí jako nosič, který přenáší potenciálně škodlivé látky do těla. Jak významný tento efekt přesně je, zůstává nejasné. Výzkumníci zatím nevědí, kolik plastů lidé obvykle absorbují, které typy jsou nejškodlivější nebo jak různé kontaminanty interagují uvnitř těla.

Zároveň ale již zjistili, že jakmile se dostanou do těla, i ty nejmenší částice mohou být absorbovány imunitními buňkami známými jako makrofágy. Tyto buňky normálně pohlcují a rozkládají škodlivé látky, ale plasty nejsou snadno „stravitelné“. „Makrofágy je mohou přijmout, ale nemohou je rozložit. Částice mohou být také absorbovány a přenášeny po těle a nevíme, jaký to má dopad. Některé studie naznačují, že se mohou hromadit v tkáních, jako jsou játra, ledviny nebo tuk,“ uvedl dr. Pieters.

Odpovědi hledá hned několik spolupracujících týmů

K řešení těchto otázek financovala EU pět samostatných výzkumných iniciativ na pochopení zdravotních dopadů mikro- a nanoplastů (CUSP), které fungují paralelně a spolupracují v rámci Evropského výzkumného klastru. Každá iniciativa v rámci CUSP se zaměřuje na jinou fázi cesty. Dohromady nabízejí úplnější obraz – od expozice až po dopad – o tom, jak tyto neviditelné částice mohou v průběhu času ovlivňovat lidské zdraví.

Zatímco práce pod vedením dr. Hernándezové se zaměřovala na detekci plastů v těle a hodnocení jejich vlivu na zdraví, jiné týmy se zaměřují na konkrétnější zdravotní otázky. Jeden zkoumá, zda mikroplasty mohou hrát roli při alergických onemocněních, jiný, jak může jejich expozice během těhotenství a dětství ovlivnit vývoj.

Pod koordinací britské výzkumné konzultační společnosti Optimat spojil výzkumný tým PlasticsFatE celkem 28 partnerů z 11 evropských zemí, aby zkoumali, jak se plastové částice chovají uvnitř těla, sledovali, jak se pohybují orgány, co s sebou nesou a jak se mohou v průběhu času hromadit. Výzkumníci PlasticsFatE vyvinuli laboratorní modely, které napodobují lidské orgány, jako jsou plíce a střeva, což jim umožňuje studovat chování částic bez experimentů na lidech. „Vytvořili jsme tkáňové kultury, abychom napodobili, co by se stalo ve skutečném světě," řekl koordinátor výzkumu Mark Morrison.

Zjištění naznačují, že některé plastové částice mohou překročit střevní bariéru a vstoupit do krevního oběhu, potenciálně se dostat do jiných orgánů. U většiny zdravých dospělých současné důkazy naznačují, že nízká expozice pravděpodobně nezpůsobí okamžité škody. Vědci se však obávají dlouhodobých dopadů, zejména u zranitelnějších skupin. Lidé s onemocněními, jako je zánětlivé onemocnění střev, mohou být například náchylnější. U těchto jedinců je střevní bariéra méně účinná a může umožnit částicím snadněji pronikat do krevního oběhu.

Výzvy a jednání uprostřed nejistoty

Jednou z největších výzev je pochopit, jakému množství MNP jsme vystaveni. „Stále nemáme spolehlivé nástroje, které by měřily, co je v prostředí, v našem jídle nebo v našem těle. To velmi ztěžuje posouzení rizika,“ vysvětluje dr. Hernándezová s tím, že problém komplikuje i široká škála plastů. Různé typy, jako je polyetylen, polypropylen a polystyren, se chovají odlišně a přísady používané k barvení nebo zpevnění plastů mohou mít vlastní zdravotní dopady. Někteří výzkumníci se domnívají, že plastové částice mohou být méně škodlivé než látky, které obsahují. „Nejde jen o samotné částice, důležité je i to, co převážejí. Mohou fungovat jako dopravník pro jiné chemikálie,“ vysvětlil Morrison.

Zájem o tyto poznatky roste a současně pokračují i mezinárodní snahy o boj proti znečištění plastem. Jednání o globální plastové smlouvě uvízla v roce 2025 na mrtvém bodě, přestože například OSN nebo Lancet varovaly, že znečištění plasty se stává rostoucím zdravotním problémem.

Výzkumníci CUSP vypracovali plán pro další fázi publikovaný v roce 2025, který zdůrazňuje mezery ve znalostech – od množství plastu, kterému jsme vystaveni, až po chování nejmenších částic uvnitř těla – a stanovuje priority pro budoucí výzkum. Nejistota by neměla být důvodem k odkládání akcí. I bez úplných odpovědí vědci CUSP tvrdí, že snížení vystavení mikroplastům nyní by mohlo pomoci omezit potenciální rizika později. „Už máme dost informací k obavám. Neměli bychom čekat, až budeme mít všechny odpovědi. Měli bychom jednat hned,“ vyzývá dr. Hernándezová.