Česká sestra bývala ve světě pojem - a zdrávka jí stačila

Jak se během vašeho pracovního života změnila příprava sester na to, co je v praxi čeká? Vzdělávání sester bylo u nás ještě před dvaceti lety jedno z nejlepších. Když zamířily české sestřičky za hranice, vždy byly žádané. Česká sestra byla ve světě pojem, byla vždy zárukou kvality, což bylo dáno především kvalitním vzděláním. Čtyřletou zdravotní školu jsme si měli uhájit, navzdory všem změnám; příliš snadno jsme se fungujícího vzdělávacího systému vzdali. Ve chvílích, kdy v něm docházelo ke změnám, měla nastoupit Česká asociace sester a toto kvalitní vzdělávaní bránit. Dnes se kvůli novému vzdělávání nelékařských pracovníků sesterský profil rozdrolil na sestru s dohledem, bez dohledu, ale ve finále nevíte, kdo je vlastně kdo. Stejně svou práci děláme všichni stejně kvalitně a dobře. A to nemluvím o úrovni dnešního vzdělávání.

V čem hlavně se dnešní vzdělání oproti minulosti zhoršilo?

Osnovy nejsou dostačující, imperativ šetření stav ještě zhoršuje, řeší se to zaváděním soukromých škol, ale ne všechny jsou kvalitní. Celou dobu se ukazuje, že systém, v němž celou sesterskou kvalifikaci pokryly čtyři roky „zdrávky“, byl více než vyhovující.  Kdo měl na víc a chtěl, šel dál na vysokou školu, kdo ne, šel do praxe. Ta ukázala, kdo se kam kterým směrem a za kterým oborem bude ubírat. Dle toho směrovala a podporovala jeho kroky organizace, v níž byl zaměstnán. Dnes vzdělávání připomíná běžící pás, všichni musí mít vysokou školu, jenže u vysokoškoláka často zjistíte, že umí vyplňovat papíry, ale postavit se k lůžku už neumí, protože základ ze školy nemá a ošetřovatelská jiskra mu také chybí. Kvalitní ošetřovatelské osnovy se někam zvrtly, z praktické se vrhly na administrativní stránku, jíž se nakonec naučí každý, ale jak se postavit k pacientovi, jak s ním komunikovat, jak ho uchopit, co je pro pacienta priorita, to už se neučí. Když tyhle základy sestru nenaučí škola, o to více leží tato povinnost na nás, zkušených sestrách, kdy si mladé kolegyně musíme doslova vypiplat.

V čem jsou dnešní adepti sesterského povolání jiní, než byla vaše generace?

Dnešní absolventi jsou po vysoké škole velice sebevědomí, myslí si, že umí všechno, jenže ve finále kolikrát neumějí s prominutím ani pozdravit. Chybí jim komunikační dovednosti, preciznost, ošetřovatelské dovednosti, ale i odborné znalosti. Pro náš tým si vybírám sestry z Vyšší zdravotnické školy Medea, které k nám již několik let chodí na odbornou praxi. Při jejich působení na našem oddělení si s kolegy vytypujeme tu „naši“, tu, která by mohla mít ten náš „sesterský grunt“. Ten je totiž potřebný pro start, pro co nejrychlejší zaškolení v oboru. Není jednoduché najít sestru šikulku. Nenastane-li ve vzdělávání změna, budeme mít do pěti let nouzi o kvalitní mladé a schopné sestřičky, z nichž si vychováme střídající generaci naši, nás pre-seniorek a budoucích seniorek.

Co je na požadavku, aby sestra měla vysokoškolské vzdělání špatně?

Nic, vzdělávání sester podporuji, ale nejsem přesvědčena o tom, že všechny sestry u lůžka musí být vysokoškolsky vzdělané. Jak už jsem zmínila, vítala bych čtyři roky studia a pak šup do praxe; pokud bude mít sestřička zájem, ať studuje dál i s podporu zaměstnavatele. Každý není studijní typ, nemusí mít vysokou školu, a přitom je ve svém oboru skvělý. Víte, podle mne by měl pečovat o pacienty takový funkční kruh složený z kvalitních „článků“. Jeden by měl být tvořen sestrou s VŠ nebo specialistkou, navazoval by druhý článek - sestra ošetřovatelka - a třetím článkem by měl být sanitář. Posledním „zámečkem“ v kruhu musí být lékař. Tak si představuji dokonalý kruh s dokonalou péčí.

Co pohnulo ke studiu vysoké školy vás? Dělala jste sociologii, nemýlím-li se.

Vystudovala jsem andragogiku. Původně jsem podala přihlášku na VŠ ošetřovatelství, nicméně díky tomu, že jsem externě vyučovala ošetřovatelství na vyšší zdravotní škole, rozhodla jsem se na radu její ředitelky nakonec pro andragogiku. Nápad se líbil i tehdejšímu personalistovi NNH, a tak jsme jako první vlaštovky s kolegyní z cévní chirurgie na tento obor prošlapaly cestičku ostatním kolegyním z nemocnice. Udělala jsem dobře. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale samotné studium mě posunulo zase o kousek dál. Po celou dobu studia jsem se seznamovala s vědami, jako je právě třeba sociologie, psychologie, filosofie, řízení lidských zdrojů či vzdělávání dospělých. Vzhledem k tomu, že ve funkci staniční či vrchní sestry musíte umět zvládat více rolí, střípky z těchto oblastí poznání, jsem několikrát zúročila. Chvilku jste zdravotní sestrou, chvilku trenér či kouč a za hodinu jste poradcem pro praxi a podílíte se na rozvoji organizace a managementu. Zkrátka jste během dne „terapeutem“, který odstraňuje blokády jedince i týmu, nebo fungujete jako „zedˇ nářků “, jindy jste za mámu, jindy za …čarodějnici.  Ale vždy jsem ráda jedna z nich a s nimi.

Před časem jsem od vás slyšel, že návrat sester na vaše oddělení po mateřské dovolené nebývá vždy bezproblémovou záležitostí.

Když přijde sestřička po mateřské dovolené a řekne, že se chce vrátit zpátky na JIP neurochirurgického oddělení, protože se jí zde dobře pracuje, je to pro nás vždy příjemné sdělení i pochvala. V těchto chvílích jsem ale nucena vždy popřemýšlet o vizích oddělení do budoucna. Musím velmi dobře zvažovat, zda bude sestřička stále stejným přínosem a oporou pro tým, jako byla před mateřskou dovolenou. Mnohá děvčata s námi začínala hned po dostudování zdravotní školy, bylo jim osmnáct devatenáct, byla plná energie, elánu, učila se od základů všemu snadno a s chutí. Práce byla pro mnohé z nich druhým domovem. Většina  děvčat nechávala u lůžka pacienta velkou část své energie. Nové síly snadno a rychle nabírala ve svém volném čase, kterého měly jako svobodné a bez závazků dostatek. Díky trendu dnešní společnosti se většina děvčat rozhoduje, pro roli matky a manželky kolem třicítky, v některých případech i po třicítce. I to je důležité zvažovat při návratu na původní oddělení.

Proč?

Děvčatům přibude zákonitě další role: matky, manželky, snachy… Ne všechna mají dokonalé zázemí pro hlídání vytoužených ratolestí. Energie už není tolik, starostí je někdy více, než člověk očekává. Psychická i fyzická zdatnost je proto i u zkušené sestry - matky a manželky - logicky více zatěžována. Všechny už nejsou stejně odolné stresu jako dříve. Zkušenosti ukazují, že jejich výkon už není stále stoprocentní jako dříve. V žádném případě to nemyslím zle, jen sděluji své zkušenosti z praxe. Je potřeba přiznat a říci nahlas, že některé ze sestřiček ve službě už opravdu udělají jen to, co je nutné, a pokud nemusí, neudělají nic navíc. Ne všechny u lůžka pacienta nechávají kus sebe jako dříve. Ne proto, že to neumí nebo neznají, ale proto, že energie už není tolik jako v minulosti.

Je to jediný důvod, proč jste ohledně jejich znovupřijetí na vážkách?

Dalším důvodem je i skutečnost, že za dobu jejich nepřítomnosti se oddělení vyvíjelo a změnilo, kdy došlo k technickým změnám, změnám v postupu ošetřovatelské i léčebné péče. Díky tomu oddělení dosahuje velmi dobrých výsledků. Troufám si také říci, že naší společnou vizí je, vychovat další, novou generaci šikovných jipových neurochirurgických sestřiček. To je také důvod, proč se snažím náš tým věkově vyvážit. Nedělám to pro sebe, ale pro obor, pro neurochirurgii, aby další, mladá generace lékařů, která přichází budovat špičkovou neurochirurgii, měla k dispozici funkční, kvalitní sesterský tým, který se dnes vše potřebné naučí od „staré party“.

V čem to spočívá?

Výchova mladých kolegyň spočívá ve skloubení jejich vědomostí, dovedností s léčebně- ošetřovatelskými postupy, s tradicemi oboru, s chodem oddělení i s organizací nemocnice. Výchova však není jednoduchá, na čemž nese vinu i nedostatečná příprava ze školy. Dnešní vzdělávací systém pro nelékařské pracovníky se zbytečně protahuje a kvalitní příprava sester vázne. U nás pak musí téměř ve všem začínat od základů. Na druhé straně nám to určitým způsobem vyhovuje, protože si nepřinášejí žádné nešvary a zkušené kolegyně mohou vše potřebné  do děvčat „nahustit“ podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přicházejí-li děvčata už z jiného oddělení, vždy jim říkám: „Umíte-li něco, o čem si myslíte, že by se zde dalo využít a použít, sem s tím.“

Pavel Taněv

Zdroj: www.tribune.cz