Do Kanady čeští lékaři míří spíše výjimečně

Čeští lékaři hledají uplatnění v Kanadě spíše výjimečně. Podle informací České lékařské komory se dají počítat jen na desítky. Podle průzkumu HCI chce sice do ciziny po promoci odejít více než čtvrtina studentů pátého a šestého ročníku medicíny, z nich ale přes 60 procent do Německa, 11 procent do Švédska, po šesti procentech do Velké Británie a Švýcarska a jen tři procenta do Kanady. O své zkušenosti z kanadského medicínského výzkumu se v rozhovoru pro MT podělil MUDr. Pavel Chrobák.

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?
  Pracuji jako vědecký pracovník v Montrealském institutu pro výzkum rakoviny, který sdružuje přes dvacet výzkumných skupin zabývajících se základním, preklinickým a klinickým výzkumem nádorových onemocnění.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?
  Jako studentovi 5. ročníku lékařské fakulty v Hradci Králové se mi podařilo získat stáž na prestižní Mayo klinice v Rochesteru a díky této stáži a díky výborné úrovni poskytnutého vzdělání na hradecké fakultě jsem obstál v konkursu na postgraduální studium v biomedicínském výzkumu na National Institutes of Health v Bethesdě, kde jsem strávil celkem pět let. Po skončení postgraduálního studia jsme se s manželkou rozhodovali, zda se vrátit do Čech, nebo ne. O tom, že zůstaneme v Severní Americe, nakonec rozhodly otázky finančního zajištění, které speciálně pro vědecké pracovníky s rodinou nebyly v Čechách ideální.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jako dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?
  Musím říct, že díky tomu, že jsem měl zkušenost v USA jako student a odcházel jsem na pozici v postgraduálním studiu, jsem na velké administrativní překážky nenarazil. Druhá věc byla ale po skončení postgraduálního studia získat nutné imigrační povolení, abych mohl přijmout nabídku pro trvalé zaměstnání. Jako postgraduant totiž přicházíte do USA na takzvaném J1 vízu, jehož podmínkou je opustit USA na dva roky po skončení programu. Měl jsem nabídky práce v USA a v Kanadě, ale právě imigrační aspekty rozhodly, že jsme se s manželkou nakonec rozhodli přejít do kanadského Montrealu.

• Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?
  Na pracoviště v Montrealu jsem přišel do standardních podmínek, které jsou na univerzitních pracovištích v Severní Americe. Hlavní výhodou byl fakt, že systém organizace a financování vědy byl zde již zaveden, a je tedy stabilní, a také to, že člověk přišel do institutu s velkou koncentrací kvalitních vědeckých skupin, protože kvalitní vědecká práce je práce týmová. Bohužel nemám osobní zkušenosti z Čech, a tak nemůžu porovnávat

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?
  Když jsem přišel jako postdoktorand do amerického National Institutes of Health (NIH), překvapil mě fakt, jak velmi kompetitivní věda v USA je a že k úspěchu potřebujete nejen tvrdou práci, ale také štěstí. Byl jsem překvapen, že velmi slovutné vědce, skutečné kapacity světové vědy, bylo zvykem oslovovat křestním jménem a že jsem je kdykoli mohl zastavit na chodbě a mluvit s nimi o posledním experimentu. Také mě překvapil důraz na kvalitu vyprodukované práce, ta byla důležitější než počet publikovaných článků. Také bylo znát, kolik podpory tam má základní výzkum. Později jsem poznal, že mimo NIH to zas tak absolutně neplatí.

• Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?
  Především jsem měl možnost získat zkušenosti na špičkovém pracovišti a věnovat se teoretickému výzkumu.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?
  V Kanadě je velmi obtížné získat licenci pro klinickou práci, takže jsem nakonec možnost pracovat v klinice opustil a zůstal jsem u laboratorního výzkumu.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?
  S jazykem jsem problém neměl. Angličtinu jsem měl zvládnutou díky tomu, že jsem jako dítě žil několik let v Kuvajtu, kde pracoval můj otec. Montreal je sice frankofonní město, ale alespoň ze začátku s angličtinou člověk vystačí.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?
  K tomu se opravdu nemohu vyjádřit.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?
  Náš odchod měl velký dopad na profesní uplatnění manželky, která dva měsíce před naším odchodem dokončila farmaceutickou fakultu – uplatnění v oboru v Kanadě bylo pro ni obtížné. Znamenalo to, že naše děti považují přirozeně za svůj domov Severní Ameriku a že prarodiče měli a mají k vnoučatům daleko. Na druhou stranu v době Skypu jsme s rodinou v Čechách ve velmi blízkém kontaktu.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?
  K Čechám máme stále velmi vřelý vztah a před několika lety jsme velmi vážně přemýšleli o návratu; nakonec z mnoha důvodů, včetně otázky škol pro děti, jsme se rozhodli zůstat v Kanadě, minimálně do doby, než se děti osamostatní.

Zdroj: MT