Zkušenosti mladého lékaře z českého zdravotnictví. Reportáž o pěti letech po promoci
Život je příliš krátký na to, abychom mrhali svým časem a energií vloženou do něčeho, co pro nás nemá smysl. Pokud se jedná o profesní rozvoj lékaře po promoci směrem ke specializované způsobilosti (faktické i formální), mělo by to platit tuplem.
Snažím se neremcat, ale vše nevyhovující ve svém životě změnit. Jenže jsem narazila na problém, kdy se ve snaze o pozitivní změnu v mé lékařské praxi problémy pouze změnily, nikoli vyřešily. Fandím proto Mladým lékařům a nabízím své zkušenosti k publikaci, abych podpořila jejich aktivity, vedoucí snad ke zlepšení předatestačního vzdělávání lékařů. Píši anonymně, protože jsem srab (a nemám atestaci), snad zaměstnavatelé ocení trochu loajality, když je nepopisuji jmenovitě.
Problém, který mne jako mladou lékařku sužuje, není náročnost povolání nebo náročnost vzdělávání jako takového. Problémem je fakt, že vzdělávání na lokální úrovni je a bylo na obou internách, na kterých jsem dosud pracovala, zcela nefunkční, spíše neexistující. Po půl roce v prvním zaměstnání jsem začala obcházet různá jiná pracoviště, trvalo mi skoro rok, než jsem zaměstnání změnila, protože všude byl zásadní háček – všude se nabídky jevily jako z bláta do louže. Pokud někde byla alespoň ústně nabízena garance vzdělávání, nebyl k tomu nabízen akceptovatelný úvazek. To z mého pohledu neznamená pouze nižší příjmy, ale navíc nenárokovatelnost vzdělání z formálního hlediska (započítání praxe), proto tyto nabídky automaticky považuji za bezpředmětné.
V první nemocnici, do které jsem nastoupila, jsem se setkala se záškodnictvím zástupkyně primáře, která sama nebyla atestovaná – nikdo lepší na pracovišti nebyl. Každý mladý lékař s potenciálem zůstat a rozvíjet se byl pro ni konkurencí, tak je celkem úspěšně likvidovala, nejen metodou zavalení prací a restrikcí stážování. A to ještě nikoho nenabádám, aby řešil fakt, že se na pracovišti vykazovaly pojišťovnám hospitalizace, které ve skutečnosti hospitalizacemi nebyly, mladí lékaři k nim museli psát propouštěčky; nebo se pacienti virtuálně překládali z oddělení na oddělení podle toho, kde bylo finančně výhodnější pacienta mít, což mátlo i nás lékaře, když jsme si chtěli něco o pacientovi zjistit z počítače. Na mladého lékaře byly kladeny požadavky, jako by byl atestovaný (samostatnost), po nočních službách se nechodilo domů. Atestovaného lékaře nikdo vychovávat nechtěl, protože nejlevnějším lékařem je právě absolvent. Zhruba po třech letech ti nejstatečnější lékaři dokončovali kmen a odcházeli na jiná pracoviště. Měla jsem necelých 18 000 hrubého, po roce byl platový výměr stále stejný. Služby nad rámec zákoníku práce se promítaly finančně do položky pohyblivá složka, s pěti službami jsem se dostala na cca 23–25 000 korun na účet.
Ve druhém zaměstnání je problém se zajištěním služeb. Vzhledem k jejich náročnosti se alespoň dbá na to, aby lékaři chodili po službě domů, zákoník práce se obchází celkem legální cestou (DPČ). Platově jsem si polepšila – s pěti službami, po kterých následuje náhradní volno, jsem se dostala asi na 28–30 000 korun na účet, což považuji za relativně slušné a nemám potřebu chtít víc. Potíží je tentokrát fakt, že cítím nejistotu a vydírání – primář má ve zvyku dát svému lékaři dobrozdání k atestaci, až když se mu zdá, že si to již dostatečně vysloužil. Opakovaně operuje výhrůžkami, že nepodepíše praxi, když lékař např. nechce sloužit, případně nechce sloužit tolik. Na stáže se vysílá pouze tehdy, když se poštěstí, že je na oddělení více lékařů, tedy nikoli když někdo potřebuje pokročit ve vzdělávání. Zpravidla se stážuje kratší dobu, než je předepsáno, někdy se nestážuje vůbec a pouze se sežene příslušné razítko. Výkony předepsané logbookem se běžně neplní, ale pouze razítkují. Co však považuji za nejsmutnější, je fakt, že se očekává vděčnost právě za ta razítka – jinými slovy, rozumějte, nejvděčnější máme být za to, když na žádné stáže nemusíme a razítko dostaneme jen tak! V neposlední řadě si primáře nemohu vážit jako osoby, když vidím, jak vydírá mé kolegy nebo vede úplatnou spolupráci s jiným zařízením. Též filosofie, že si lidé nejsou ve společnosti rovni, je pro mne signálem, abych šla o dům dál. Ale kam?
Domnívám se, že uvedené postupy jsou běžné více či méně všude. V současnosti je předepsáno nesplnitelné množství úkolů a jejich „plnění“ je závislé na nejistém dobrozdání zaměstnavatele/ primáře. Ve snaze udržet si zaučeného lékaře co nejdéle se připomíná fakt, že pět let je minimální délka předatestační přípravy, nikoli že má lékař po pěti letech atestovat. Pro ženy‑lékařky, které svou předatestační přípravu musejí skloubit s mateřstvím, je dost zásadní, aby na sobě pracovaly intenzivně, nikoli aby šaškovaly po nočních. Pokud si uvědomíme, že v nemocnicích po celé republice chybějí lékaři a přibývá práce, bude se nám výše popsané pojetí předatestační přípravy jevit jako logický následek. Mladí lékaři jsou proto zklamaní. Nejlépe udělá ten, kdo se co nejdřív s realitou smíří, naučí se podvádět a faktické vzdělávání neočekává. Ti méně šťastní se trápí nesplnitelností předatestačního vzdělávání, poslouchají od okolí, že si vybrali blbou nemocnici s nedostatečným zázemím nebo blbý obor, dehonestují sebe i celý svůj cech, když o své předatestační přípravě vyprávějí svým nelékařským kamarádům, kteří pak ztrácejí důvěru v celé zdravotnictví.
Jak zajistit mladým lékařům po škole perspektivu faktického rozvoje odbornosti? Především je nutné nastavit splnitelné požadavky, přesně definovat, jak se plní, kdo mladé lékaře na kolečku platí (!), a nakonec funkčnost systému kontrolovat. Možností je přispívat nemocnicím na náklady na výchovu mladých lékařů (a kontrolovat využití peněz) nebo svěřit finance a časovou dotaci do rukou samotných mladých lékařů (kontroly by byly výrazně jednodušší a lékař by byl svobodnější, tedy tuto variantu bych upřednostnila). Není dobrým řešením, avšak také to v praxi běžně vídám, aby si mladý lékař platil stáže sám a bral si na ně dovolenou nebo náhradní volno – jde v současnosti o řádově jednu či dvě desítky měsíců stáží mimo běžné domovské pracoviště. Věřím, že by se investované finance státu brzy vrátily, neboť skutečně vzdělaný lékař pracuje efektivněji než neuměl – mohla bych opět napsat román o tom, jaké blbosti dělají mladí, ale i starší a staří lékaři – s dopady na zdraví, ale i jen ekonomickými.
Přála bych si, aby vzdělávání po promoci nebylo výukou podvádění (v praxi vidím, že kdo se toto nenaučí, ten neodatestuje), ale aby to byl program, který si mladí lékaři skutečně v pozitivním slova smyslu užijí a který jim přinese skutečně odborný rozvoj. Produktivní diskusi k tématu vítám.
Reakce čtenářů
- Ani za totality nebyly tak strašná podmínky, jako mají mladí lékaři dnes
- Tento stav maximálně vyhovuje všem, kromě mladých lékařů
Zdroj: MT