Hrozí konflikt etiky a ekonomiky v české medicíně?

Odpověděl jsem si, že ano – snad mě k tomu i opravňuje moje více než třicetiletá praxe lékaře, který ve svých začátcích profesního života prošel jak ordinací obvodního lékaře, tak lékaře, který celý život věnuje interně, tedy oboru, který od nepaměti patří mezi základní kameny medicíny.

V době, kdy jsem začínal svoji medicínskou kariéru, jsem chtěl vykonávat svoje povolání proto, že jsem chtěl být prospěšný lidem, svým pacientům. Jistě mě jako mnoho mých kolegů nelze podezřívat, že jsem chtěl být lékařem kvůli penězům. Měl jsem to štěstí, že již v době svých studií jsem měl výborné učitele, a to jak na lékařské fakultě, tak v nemocnici, kam jsem po ukončení studia nastoupil a kde pracuji dodnes. Ti mě učili, jak se mám chovat k pacientovi, jak léčit podle tehdy platných doporučení. Primáři, kteří byli pro mne vzorem, ke kterým jsem já i moji kolegové vzhlíželi s úctou, a to i tehdy, když s postupující praxí jsme měli rozdílné názory, nás vždy vedli především k tomu, abychom léčili za každých okolností lege artis, abychom dodržovali tradice.

Po pro mne šťastném revolučním roce 1989 jsem vkládal (a jistě nejen já) velké naděje do dalšího vývoje československé medicíny, která měla velké tradice nejenom v naší zemi, ale i na mezinárodním poli. Byli jsme všichni nadšeni, že budeme mít k dispozici přístup k novým diagnostickým a léčebným metodám, že budeme pracovat s novými léky. Díky otevření hranic jsme měli možnost vycestovat do jiných zemí a seznámit se s tím, jak pracují jinde. Otevřela se nám i cesta k informacím, které dříve byly vyhrazeny jen pro univerzitní pracoviště. S rozvojem informačních technologií (internetu apod.) se tok informací ještě zvětšil a urychlil. A tak kdo chtěl studovat, mohl zcela bez omezení. Díky zlepšování jazykové gramotnosti lékařů již nebyl problém studovat ze zahraničních zdrojů, mohli jsme (většinou s přispěním sponzorů) navštívit i některé zahraniční kongresy ve svém oboru. Zdálo se tedy, že vše je v nejlepším pořádku a že pozitivní vývoj nic nemůže zastavit. Mnohé z našich představ se začaly naplňovat, a to i to, že povolání lékaře bylo finančně lépe ohodnoceno. Můj velký vzor a učitel mi v 90. letech říkal: „Měj v úctě svoji profesi, a především měj rád internu. Nikdy nesejdi z cesty a nedovol, aby ti někdo začal říkat, že léčit svého pacienta z nějakého důvodu nesmíš.“ Když jsem se připravoval na 2. atestaci z vnitřního lékařství, poprvé jsem slyšel při přednášce o veřejném zdravotnictví, že v dalším vývoji hrozí velké nebezpečí, že etika se dostane do významného konfliktu s ekonomikou, protože finanční zdroje budou omezené. Přednášející tehdy vyjádřil určitý optimismus, že tradice české medicíny jsou natolik silné, že se snad tomuto konfliktu ubráníme.

Bohužel vývoj v české medicíně dal tomuto přednášejícímu plně za pravdu, a to spíše v negativním smyslu. Byl zaveden systém hrazení péče, vznikly zdravotní pojišťovny, které začaly diktovat podmínky poskytovatelům péče, od základů byla rozvrácena organizační struktura našeho zdravotnictví. Systém vzdělávání byl neustále měněn, a tak i dnes mladí kolegové velmi těžko získávají zkušenosti a skládají atestace. Péče o vzdělávání a profesní růst na jejich mateřských pracovištích je velmi obtížná kvůli nedostatku zkušených lékařů, kteří raději odcházejí do privátních praxí (i když ani zde není situace ideální). Do čela zdravotnických zařízení se dostávají lidé, kteří odmítají dodržovat tradice a kteří pod tlakem politiků a zdravotních pojišťoven začínají realizovat politiku založenou na ekonomických ukazatelích, kteří hodnotí výkonnost na základě ukazatelů, které jsou používány v průmyslu, jako je rentabilita, návratnost investic, produktivita práce apod. Prioritní je hodnocení nákladů bez ohledu na úspory v jiných oblastech, používání tradičních účetních ukazatelů, které se ukazují pro využití ve zdravotnictví jako zcela nevhodné (v zahraničí to již vědí, v ČR to stále nechceme přijmout). Nedostatek finančních prostředků je v mnohých zařízeních řešen krátkozrakým uzavíráním lůžek, snižováním počtu personálu apod. To vše ve svém důsledku vede k nedostatku kvalifikovaných lékařů, frustraci mladých kolegů, nedostatku sester, nedostatku lůžek, přičemž počet lůžek zcela ignoruje nepříznivý demografický vývoj v naší zemi. To vše vede a povede ke zvyšujícímu se stresu lékařů i sester, a nakonec i k nespokojenosti našich pacientů.

Co však považuji za velmi nebezpečné, to je tendence, kdy léčení našich pacientů a oceňování naší práce je považováno za spojené nádoby, tedy kdy výše našich platů by měla být nepřímo úměrná nákladům na léčení našich pacientů. Co to znamená? Oceňování naší práce nebude vycházet z výsledků naší práce, tedy z úrovně mortality a morbidity, spokojenosti pacientů a úspor díky používání moderních metod a léků, dopadu moderní léčby do sociální sféry apod., ale pouze z hodnocení efektivity posuzované na základě nákladů. Tuto tendenci je dle mého soudu nutné odmítnout se vší rozhodností. Všichni chápeme, že obzvláště v ČR jsou finanční prostředky na zdravotnictví omezené. Prvořadým úkolem nás lékařů je pečovat o naše pacienty na úrovni současných znalostí, a nikoli zajišťování zdrojů těchto finančních prostředků. To jistě neznamená bezbřehé plýtvání – znamená to jen účelné a smysluplné využití moderních metod, léků a prostředků pro blaho našich pacientů v duchu instrukce Primum non nocere vždy a všude tam, kde je to nutné, a to bez ohledu na věk a typ onemocnění. Jedině tak dostojíme svým zásadám a etickým principům a tradicím, ke kterým jsme byli vedeni našimi učiteli. Jak říká papež František: „Služba lidem (tedy našim pacientům) by měla být nejvyšším zákonem.“ Já osobně se k těmto principům hlásím se vší rozhodností.

Názor, který jsem se snažil ve výše uvedeném textu lékařskému stavu předestřít, se jistě nebude líbit mnohým managementům zdravotnických zařízení ani plátcům péče a možná se stanu persona ingrata. Ale jak říká klasik: „Pokud zůstanu netečný k škodlivým a nebezpečným skutečnostem, podílím se na jejich realizaci.“ Já osobně však chci být stále optimistou a věřit ve zlepšující se situaci v našem zdravotnictví, které samo začíná být tak trochu nemocné.

Zdroj: MT