Brouci v hlavě

Nevelká pracovna šéfa neurochirurgické kliniky ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích připomíná spíš kancelář advokáta. Stylovost prvorepublikového nábytku narušuje jen gauč z konce padesátých let. Jedinou volnou stěnu zdobí fotografie, diplomy a uznání odrážející kariéru profesora Vladimíra Beneše. Nechybí tam ani obrázek jeho otce, který v nemocnici pracoval v šedesátých letech.

"Táta určitě sedával i u kulatého stolu jako teď vy, když se s profesorem Zdeňkem Kuncem, průkopníkem československé neurochirurgie, radili, jak budou společně operovat," glosuje přednosta kliniky. Pak se na chvíli zamyslí a vyhrkne: "Dáte si kafe?" Sešli jsme se krátce po jeho návratu ze Spojených států, Moskvy a Istanbulu, je neděle ráno a doktor Beneš má před sebou službu ve špitále.

S očima přilepenýma k mikroskopu bude Beneš, který šéfuje řadě neurochirurgických institucí v Česku i Evropě, hodiny soustředěně hledat a napravovat chyby v jednom z nejkomplikovanějších a nejméně probádaných lidských orgánů: lidském mozku. Každá Benešova chyba může pacientovi způsobit nenávratné škody, a přitom mu na operačním sále vyhrávají Beatles.

Míváte strach, když začínáte operovat?
Strach? Ne! Máme ale respekt. Ale pokud je opatrnost projevem strachu, také nějaký mám. Přece jen se pohybujeme v příliš důležitých a delikátních sférách. Ostatně i pilot letadla musí mít určitou hladinu strachu, jinak by nemohl bezpečně létat. A jestli tvrdí, že ho nemá, nevěřte mu, lže. Nebo je to cvok, se kterým bych letět nechtěl.

Proč přirovnáváte neurochirurga právě k pilotovi?
Protože ve chvíli, kdy něco zaskřípe, je pilot povinen letadlo obrátit a přistát - je odpovědný za stovky cestujících. Nemůže se chovat jako pilot bombardéru, který musí svrhnout bomby na cíl za každou cenu. V medicíně to je špatně! Pravda, my máme na sále jen jednoho pacienta, ale princip je stejný jako u civilního aeroplánu.

Jeden z vašich předchůdců tady ve vojenské nemocnici profesor Zdeněk Kunc zase přirovnával lidský mozek k soukromému vesmíru. Platí to stále?
To sedí, protože i mozek není zatím poznaný podobně jako vesmír.

Jste člověkem, který do něj podniká odvážné výpravy. Je to pro vás dobrodružství?
Dobrodružství a plány kdy, kam a jak se vydáme, se musí odehrát před operací. Je nutné si všechno dobře rozmyslet a říci si, co ano a co ne, jaká vyšetření je nutné ještě udělat. Operace sama, nebo jak říkáte výprava, ta už by neměla být dobrodružná. Na sále neexistují zlaté ruce, ty má u nás kde kdo, ale zlatý mozek, to znamená, že chirurgovi to musí myslet jako matematikovi, který řeší složitou úlohu ne s jednou, ale hned s několika neznámými. Kdybych tohle nedokázal, nemohl bych jít na sál, protože operace samotná nesmí být bezbřehou diskusí nad otevřenou lebkou, ale rutinní akcí. Slavný Edmund Hillary si také určitě dobře rozmyslel každou výpravu do hor, aby ji bez problémů zvládl. A na vrcholu měl pak nepochybně podobné pocity, jako má chirurg po složité operaci.

Můžete chybovat?
Když někdo říká, že nikdy neudělal chybu, tak lže. Nebo, a to je ještě horší, si toho není vědom. V každém případě se od něj nenechte operovat, je to takový doktor Cvach. Pravděpodobnost, že bude chybovat, je vysoká. Pramení ze sebejistoty a arogance vůči nejcennější hmotě, kterou známe. Chybu udělá každý. Pokud jsou časté a je jich hodně, měl by jít dělat něco jiného. A v neurochirurgii, na rozdíl od ostatních chirurgických disciplín, nelze chybu napravit, protože nervová tkáň neregeneruje. Co pokazím, případně co poškodí onemocnění, to je navždy neopravitelné. Rád proto říkám, že neurochirurgie je v podstatě preventivní obor - v zásadě se snažíme operovat předtím, než se nemoc výrazněji projeví. Nevýhoda tkví pak v tom, že vcelku zdravým nemocným nabízíme relativně riskantní operaci.

Od jakých problémů nebo možných komplikací pomáháte lidem svými zásahy?
Představte si postižení, která vás děsí a se kterými byste nechtěl žít... Dobře, abyste dlouho nepřemýšlel, pomůžu vám: může to být například ochrnutí na všechny čtyři končetiny, slepota, neschopnost mluvit, rozumět, slyšet, neztišitelná bolest, epilepsie... Pro všechny je společným jmenovatelem postižení nervového systému. Tomu všemu se neurochirurgie snaží předcházet.

Jak se pozná dobrý neurochirurg?
Třeba tím, že operuje doktory. Nakonec to platí v každém oboru medicíny. Zdravotníci moc dobře vědí, kam a na koho se obrátit. Řeknou si to mezi sebou. Dobrý neurochirurg se pozná i podle toho, že přizná chybu, poslechne si jiný názor, publikuje v cizině, kontroluje svoji práci, má hodně pacientů, nepředvádí se a má obyčejný zdravý rozum.

Dá se říci, že váš obor je královskou disciplínou medicíny?
To je bez debat. Kdybych si to nemyslel, jdu dělat něco jiného. Když to přeženu, my jsme jediní, kdo léčí člověka. Tělo je jen nosič a podpůrný aparát pro mozek. Nohy máte proto, aby mozek donesly tam, kam chce, oči slouží k tomu, aby dodaly mozku informace, ruce, aby udělaly, co si mozek přeje. Mozek vše zpracovává a řídí, včetně hormonů či imunity. Navíc je jako jediný zodpovědný za veškeré projevy lidství. Smrt se rovná smrti mozku. A všechno kromě mozku lze nahradit transplantací. Mozek ne.

Vybíráte si pacienty, anebo se nekoukáte do papírů, kdo je kdo?
Pro mě není podstatné, kdo co dělá. Zní to jako klišé, ale je to tak. Operuji bez rozdílu funkce a postavení. Pro mě je podstatná složitost, ale také, proč bych lhal, zajímavost operace. Ale samozřejmě existují protekce, neodmítnu kolegu, který má nemocnou manželku či dítě. Také však platí, že čím více protekce, tím více komplikací. Nejlepší pooperační průběhy mají osamělí pastevci z hor.

Předpokládám, že jako přednosta kliniky se věnujete pacientům s nejkomplikovanějšími diagnózami.
Riskantní a komplikované operace patří k povinnostem šéfa. Já jsem na sále čtyřikrát až pětkrát týdně, ale to neznamená, že bych tam byl po celou dobu a že bych všechny zákroky dělal sám. Také je třeba dbát na výchovu mladších lékařů. A hlavně, musím mít celkový přehled, abych umožnil zavádění nových technik a kultivoval spektrum oboru. Ze všech sil jsem například podporoval zavedení všech endovaskulárních technik, při kterých se k poškozeným cévám v mozku dostáváme zevnitř, aniž bychom otevřeli hlavu - přes cévu ve stehně. Provádění těchto technik je však v rukou radiologů a pro mě to například znamenalo ohromný úbytek operací mozkových výdutí. A ty jsem dělal opravdu rád. Ovšem, je to ku prospěchu nemocných. Nebo operace nádorů podvěsku mozkového. Dnes je provádíme čistě endoskopicky a výsledky jsou vynikající. Dělají je vesměs mladší kolegové, já se už techniku neučil.

Co dovedete vy, a nedokáže nikdo jiný?
To se tak nedá říci. Co dovedu lépe, je dáno spíš tím, že něco dělám častěji než moji kolegové, a to s sebou samozřejmě nese zkušenost, jistotu a bezpečí. Sám se soustřeďuji na operace v anatomickém středu mozku, na míšní nádory a na arteriovenózní malformace, což jsou patologické shluky cév, které ohrožují nemocného mozkovým krvácením, jež může být smrtelné.

Poznáte ve chvíli, kdy otevřete lebku, zda mozek patří člověku, který ho velmi intenzivně používá, nebo naopak?
Mozky se liší jen minimálně velikostí, jinak nepoznáte, zda operujete bezdomovce, VIP osobnost nebo generálního ředitele banky. Co se ale liší, je cíl operace. Nikdy třeba nenajdete dva stejné nádory, dvě stejné cévní výdutě, dva stejné výhřezy ploténky. Tady máme velký prostor pro improvizaci a kreativitu. Ale jen pro tu profesionální, velmi dobře rozmyšlenou. Nakonec tato pestrost je na neurochirurgii asi to nejkrásnější.

Na operačním sále prý posloucháte hudbu. Proč?
To je otázka! Proč si člověk pouští muziku...? Třeba se chci povznést, navodit si dobrou náladu... Dělají to zedníci na stavbě nebo automechanici v servisní dílně, tak proč bych ji nemohl poslouchat já na operačním sále? Víte, v dávných časech byla chirurgie věcí lidové zábavy na tržištích. Když se objevily bacily, byli chirurgové zahnáni do strohých operačních sálů, které vzdáleně připomínaly gotické chrámy. V čase, kdy se v nich objevily nejrůznější mašinky a přístroje, to byly s nadsázkou barokní kostely. A dnes? Naše sály nabité monitory, navigačními zařízeními, operačním mikroskopem, ultrazvukovým drtičem nádorů, magnetickou rezonancí i dalšími naprosto nepochopitelnými věcmi za desítky milionů korun, to vše řízeno počítači, tak to je už surrealismus nebo dokonce dada. A k tomu muzika patří.

Co posloucháte nejraději?
Především rockovou muziku šedesátých a sedmdesátých let.

Takže je to tak, že řeknete kolegovi krátce před operací: Dej mi tam Beatles...?
Přesně tak to funguje. Vážnou hudbu nemusím, nemám hudební sluch a já potřebuji, aby melodie byly rytmické. Hraje-li se něco pomalého a tklivého, je i operace delší.

Když stojíte u operačního stolu, třeba šest a více hodin, hraje celou dobu hudba?
Popravdě, já tam tak dlouho nestojím a hned řeknu proč. Chirurgie je deset hodin nudy a deset vteřin děsu. Týká se to především mozkových aneurysmat, což jsou výdutě na mozkových tepnách. Když pracujeme na jejich odstranění, příprava a preparace trvá relativně dlouho. Nejdůležitější je okamžik, kdy po několika hodinách rutinní práce na krček výdutě dáváte svorku. To je těch deset vteřin děsu. Možná vás napadne, že někdo musí v tu chvíli vypnout hudbu. Ale to není nutné. Jsem totiž natolik soustředěný, že nevnímám nic kolem sebe. Náš mozek je tak dokonale hierarchicky uspořádán, že rozhodující fázi umí odhadnout a ve chvíli, kdy to potřebuje, vypne se sám, i kdyby kolem padaly trakaře. Takže Beatles můžou hrát celou dobu. Ale nepředstavujte si Matějskou pouť.

Stíháte vůbec někdy zajít také na živý koncert?
Když je tady nějaká dobrá skupina, tak nelením a jdu. Nedávno jsem byl na Jethro Tull a předtím ještě na Tině Turner. Byla fantastická, i když ji museli občas odvléct do zákulisí a dát jí tam kyslík, aby mohla zpátky na pódium.

Kolikátá štace ve vaší kariéře je vojenská nemocnice?
Druhá. Po promoci jsem nastoupil do krajské nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsem to po téměř dvaceti letech dotáhl až na primáře neurochirurgie. Před dvanácti lety, to mi bylo necelých pětačtyřicet, jsem vyhrál konkurz v "úvéence" na přednostu kliniky. A stěhoval se zpět do Prahy.

Musel jste se stát vojákem?
Jo, musel, i když jsem antimilitarista. Jestli si dobře vzpomínám, tak naposledy jsem si vystřelil jako prezenčák.

Antimilitarista - a má hodnost plukovníka... Je vám ta hodnost k něčemu, nebo ji musíte mít proto, že to předepisuje vojenský řád, tedy že člověk, který je na určité funkci, musí mít i hodnost?
Je to tak, jak říkáte, přednosta kliniky ve vojenské nemocnici musí být voják. Ale dnes jsem na to docela pyšný, protože současná armáda je jiná než ta před dvaceti lety.

Stala se vám nemocnice osudnou tím, že jste se tady narodil, anebo že jste pozoroval to, co dělá táta, a chtěl jste dělat to samé?
Táta takovou prosbu ani přání nikdy neměl, ani mi nevnucoval, čím bych měl být. Asi největší vliv na mě mělo opravdu to, že jsem se tady narodil a v prostředí neurochirurgie vyrůstal. Nemocnice je pro mě místo, kde se cítím jako doma. Spolu s ní to je i okolí Střešovic - Ořechovka, Petřiny, Bílá Hora a obora Hvězda. Prožil jsem tady prvních dvacet klukovských let, a i po té době se tady cítím nejlíp.

Z vaší funkce i postavení v čele řady mezinárodních institucí vyplývá nutnost jezdit na kongresy, sympozia a lékařské sjezdy po celém světě. Nevadí vám, že vás služební cesty zdržují od pacientů, kteří čekají na vaši pomoc?
Nic s tím nenadělám. Své si odpřednáším, poslechnu si kolegy, oni zase mě, popovídám s kamarády. Obvykle si tak něco nehmotného, leč užitečného přivezu. K tomu stihnu jednu dvě nejdůležitější pamětihodnosti, které jsou obvykle zařazeny ve společenském programu. Ty dva tři měsíce, které jsem v součtu ročně mimo republiku, jsou hodně. A to jezdím jen na ty nejnutnější kongresy. Jsou to obvykle čtyř- až šestidenní cesty. Za tu dobu se skladba pacientů v nemocnici zase tolik nezmění a neakutní operace většinou plánujeme v horizontu spíše týdnů než dnů. Neodkladné případy samozřejmě řeší klinika kdykoliv. Na druhou stranu, díky cestování vím, jaké jsou trendy v oboru, kam se vydat, kde jsou nové možnosti, zda máme výsledky srovnatelné s těmi, jichž si vážím a kteří udávají trend. Tím našim pacientům prospěji více, než kdybych seděl doma.

Když jste byl na stážích na neurochirurgických pracovištích v Evropě i Spojených státech, nepřemlouvali vás kolegové, abyste tam zůstal a nějakou dobu u nich pracoval?
První nabídku zůstat ve Spojených státech jsem dostal rok před listopadem 1989. Mně se ale nechtělo žít a pracovat jinde než v Čechách. Mám tu rodinu, spolužáky, kamarády, jsem tu doma. Proto jsem o tom ani moc neuvažoval. Nakonec z toho vyšla jen roční stáž u Roberta Spetzlera, což je dosud jeden z nejlepších neurochirurgů na světě. Od něj jsem pochytil, že náš obor není jen o operování, ale i věda a peníze, public relations a také hodně cestování, slušnost, tolerance, invence, zdravá dravost a ctižádost.

Významný český fyzioterapeut Pavel Kolář z motolské nemocnice přiznal, že v posledních letech dostal lákavé nabídky na angažmá v USA, které se pohybovaly v milionech dolarů. On ale odmítl. Jak je to s vámi, dostal jste v dalších letech podobnou příležitost?
Lhal bych, kdybych řekl, že nedostal. Ale co bych dělal s tolika penězi. Můžu jezdit v jednom autě, bydlet v jednom domě, víc času než jet jednou za rok na dovolenou stejně nemám, no a víc peněz nepotřebuji. Nakonec - ty, co si vydělám, mi na můj životní styl bohatě stačí.

Oslovila vás někdy cizí klinika s prosbou, abyste přijel operovat jejich pacienta?
Občas se to stává, ale já se tomu vyhýbám. Víte, to je jako ve fotbale nebo hokeji. Na domácím hřišti podáte vždycky lepší výkon než venku. Pro pacienta, který má podstoupit velkou složitou operaci, je lepší, když přijede nebo přiletí za chirurgem.

Máte zahraniční pacienty?
Máme, ale není jich mnoho. Není to proto, že by neměli důvěru, ale že spoustu věcí děláme dráž než kolegové například v Německu nebo Velké Británii. U nás se objeví jen ti, kteří jdou především za pracovištěm a jménem neurochirurga.

Vy máte zvláštního koníčka - entomologii, sbíráte střevlíky. Jak jste se k nim dostal?
Jako sedmi- nebo osmiletý kluk jsem šel s dědečkem v Plzni na procházku do přírody a cestou jsem našel brouka. Co to bylo, nevím. Pamatuji si ale, že jsem ho schoval do krabičky od zápalek, a když jsme přišli domů, propíchl jsem ho obyčejným špendlíkem. V rodině neměl k mé zálibě nikdo vztah. Mě to ale chytilo a nepustilo. Pak mi kdosi koupil malou encyklopedii o broucích, a já obdiv k nim vzal vážně. Postupně jsem se zaměřil na střevlíky, což jsou nelétaví draví brouci. Mimochodem, věnoval se jim i politik Zdeněk Mlynář, když byl uklizený po roce 1968 na detašovaném pracovišti botanického ústavu Akademie věd v Průhonicích. A víte, že byl docela dobrý...

Kde střevlíky lovíte nebo kam za nimi jezdíte?
Začínal jsem u nás, kde jich žije asi jen třicet druhů a nějaké poddruhy. Dnes pro ně jezdím většinou za hranice do velmi odlehlých oblastí. To proto, abych našel ty, kteří mi ještě chybí. Střevlíci mají čtyři hlavní oblasti výskytu. Jednak je to Evropa kolem Alp, pak je to Kavkaz, střední Asie v horách kolem Tchien-šanu. Posledním místem jsou hornaté oblasti čínské provincie Sečuan, kde bylo loni ohromné zemětřesení. Bohužel zničilo místa i cesty, po kterých jsem tam jezdil do hor na okraji Tibetu. Rád se vydávám do neznámých míst, protože doufám, že tam najdu něco, co mi chybí, nebo nejlépe nový druh. Ony to jsou nepochybně projevy genů od prapředků lovců. Připadá mi to i poctivější a sportovnější než pálit z posedu na jeleny. Dnes mám doma ve sbírce asi osm tisíc střevlíků.

Kolik jste ochoten jim věnovat času?
Čtyři pět týdnů v roce, tedy během dovolené. Jindy už na ně moc času nemám. Čas mi nezbývá ani na jejich preparování, to mi dělá kamarád.

Dovedete při nich vypnout natolik, že zapomenete na špitál?
Určitě, nakonec mi nic jiného nezbývá. Už když vylezu třeba v Pekingu z letadla, mám najednou úplně jiné starosti: Nikdo mi nerozumí, stejně jako já nerozumím jedinému nápisu. Když pak nastoupím do autobusu a jedu dvanáct hodin, prožívám děsné dilema, jestli cestuji správným směrem. Protože se nedomluvím, ani nevím, jestli jsem dojel opravdu do místa, kam jsem chtěl. Ale to nebývá zdaleka konec. S dvacetikilovým batohem na zádech si musím sehnat další dopravu směrem do hor a taky ubytování. Když se mi to nepodaří, musím stavět stan a najíst se v místní hospodě. Tam jdu přímo do kuchyně a ukazuji, co chci. Pokaždé nesmím zapomenout, abych si cenu za jídlo dohodl předem. Když to neudělám, zaplatím pěti- až desetinásobek toho, co domorodci.
Prostě moje cesty za střevlíky jsou jeden velký čundr a dobrodružství. V Kazachstánu jsem byl dvakrát sám, v Číně třikrát. Většinou se ale snažím jet s někým společně, jako letos na čtyři týdny do Mexika. Je to nádherná země, přírody a památek je tam na několik cest.

Na jedné ze stěn vaší pracovny visí malá vitrína s motýly. Ty sbíráte taky?
Dejte pokoj, i když... Tyhle otakárky jsem si chytil - už nevím kde - v Arizoně. Ale jinak je nesbírám, tohle je spíš dekorace. To je ten zmíněný lov a sběr. Tím žádný entomolog přírodu neničí. Když seberu pět brouků, kde jich jsou desetitisíce, nejde o tragédii. Tohle omezovat a trestat je pitomost. Pak tam místní ochránci přírody povolí vjet bagrům a je vymalováno.

Máte u nás místo, kde zapomenete na špitál podobně jako při sběru střevlíků?
Nemám, snad občas doma v Řeporyjích, i když manželka by s tím asi potichu nesouhlasila. Je však neuvěřitelně tolerantní, tak by tohle moje tvrzení asi podpořila. Moje celá rodina je z Plzně, rodiče tam mají ještě chalupu. Jedeme tam jednou za rok a to mi úplně stačí. Když mám čas, opravdu nejraději zůstanu doma. Povedlo se nám to letos o Velikonocích, další volný víkend mi vychází v říjnu.
-
Profesor Vladimír Beneš, DrSc. (*1953)
l 1997 - vyhrál konkurz na přednostu neurochirurgické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích
- 2002 - jmenován profesorem Univerzity Karlovy
- Mimo jiné předseda České neurochirurgické společnosti, prezident Evropské společnosti chirurgie báze lební, předseda Training Committee Evropské asociace neurochirurgických společností, člen redakčních rad prestižních časopisů, autor 220 odborných publikací. Přednesl víc než 400 přednášek doma i v zahraničí.
- Výukový program neurochirurgické kliniky v ÚVN má akreditaci Evropské unie.
- Nadšený cestovatel a entomolog, jeho sbírka střevlíků obsahuje osm tisíc exemplářů.
- Ženatý, otec syna Vladimíra, který je rovněž neurochirurgem.

HN, Petr Melničuk

Zdroj: HN