Dvacet let krásných zážitků
Z mé začínající dospělosti se mi často vracejí tři zážitky: Jako devatenáctiletý jsem se připravoval na maturitu na gymnáziu pojmenovaném podle historického obyvatele (Jana Keplera) a také podle tehdejšího šéfa - Knor je vůl. Každá třída měla dva zástupce v komisi pro doporučování na vysokou školu, jedno jméno se před námi neprobíralo, rozhodnuto bylo ve stylu "o nás bez nás", že naše spolužačka nemůže mít doporučení na žádnou vysokou školu (její máma měla nějaké osobní neshody s komunistkou ve vchodě). Stojím na schodech a rozhoduji se, že nezorganizuji stávku - poprvé zlomen.
Po studiích nastupuji do Krajské nemocnice v Ostravě, přijímá mne ředitel nemocnice, oznamuje plat, o třetinu nižší, než kolik jsem v té době vydělával jako sanitář (po sedmi letech práce ve zdravotnictví), a prý jestli je ti to málo, běž - poprvé vidím jasně, kde je moje místo. Za rok chápu, kde bude celý aktivní život, vše je nalinkováno až do konce, ta jistota neměnnosti je smutná.
Po čtyřech letech se vracím do Prahy a nastupuji na Neurochirurgickou kliniku ÚVN, kde zažívám úplný průnik vysoké odbornosti, vysoké inteligence a poddajnosti - esenci schizofrenie osmdesátých let. Každé páteční ráno vizita, diskuse o nemocných, politická dvacetiminutovka s referátem profesora neurochirurgie na téma MDŽ či imperialismu a pak přestávka, během níž přednosta vybírá v pracovně úplatky a všichni ostatní včetně komunistů nadávají ztlumeným hlasem v předsálí při kávě na režim; a pak všichni zpět k párkům a pivu, k oslavě konce týdne a útěku do soukromí chat a chalup.
A pak to přišlo - je tomu dvacet let, kdy začal život plný krásných zážitků. Francoise Mayerová se snaží ve své právě vydané knize Češi a jejich komunismus popsat, co zůstalo v paměti národa a jaká je jeho politická identita. Zapomínáme na tu beznaděj z nemožnosti úniku, na beznaděj nemožnosti změny osudu, na beznaděj schizofrenního myšlení, kde všichni jsou pro a všichni proti.
Bilancujeme, co se stalo za dvacet let, zdá se nám, že se toho podařilo málo a možná špatně, zmítají námi blbé nálady, stesk, osamění, obavy, hledáme jistoty, ale nejdůležitější by měl být pocit při srovnání, jak je to krásné, že když chceš - můžeš, a když nechceš - nemusíš. Když chceš něco dokázat a nezapomeneš na pár zákonů tržní ekonomiky a demokracie (výnosy musejí střednědobě převažovat nad náklady, úcta k životu a okolí se vyplácí, krást a lhát se nemá), dokážeš, co si přeješ. Až jde z té volnosti hlava kolem.
A pak to přišlo - můžeš jet, kam chceš, můžeš poznávat, co chceš, můžeš přinášet nápady, zavádět nové postupy. A nejšťastnější jsou ti nad sedmdesát, že se to přece jen vrátilo, a ti pod třicet, co že nás to všechno čeká. Je ti dvaatřicet, takto je štěstí napořád. Už nestojíš na kongresu v rohu nevěda, jak se připlést do diskuse, už za tebou přijdou a ptají se na výsledky tvé odborné práce a za dva roky - nemůžeme u vás udělat evropský kongres? - zázrak, radost, že už patříme k nim.
Před několika měsíci jsem připravoval s kolegy ve Spojených státech novou náplň MBA studia ve zdravotnictví a tehdy mne ten pocit zasáhl nejvíce - před osmnácti lety jsem j ako mladý fellow při pozvání na večeři projedl polovinu svého měsíčního platu, nyní jsem na pozvání čtyř kolegů vynaložil jednu pětinu průměrného platu u nás. Ale to není jistě to podstatné, podstatné je, že byla uvolněna stavidla tvořivosti a nápaditosti, tak typická pro tuto zemi. Výsledek se dostavil spolu se štěstím, že můžeme být při výjimečné dějinné události -žádní mrtví, žádní popravení a nakonec ani žádné procesy (tedy ne víc jak dvacet, a to ještě pro hlouposti) a všechny změny k lepšímu (že se dají i zneužít, je jasné).
Každý z nás má příběh lemovaný zážitky, které otevřela možnost realizovat své představy a sny. Procházím vzpomínky a vybavují se mi záblesky spokojenosti a radosti:
I Otevření hranic v krátkém okamžiku umožnilo přesun znalostí a napojení na týmy v zahraničí. Funkční a stereo-taktická chirurgie tak dohnala během dvou let zaostalost desetiletí; přichází chirurgie epilepsie, implantace stimulátorů i tkání, technologické novinky završené radiochirurgií s pomocí gama nože; z pracoviště v malé postkomunistické zemi, známého dědictvím pocházejícím od Charty 77, se během pěti let stává vůdčí evropské a posléze světové pracoviště.
I Moderně postavené diagnostické sanatorium osmdesátých let pro vyvolené hledá své místo v systému veřejného zdravotnictví. První vize - špičkové a potřebné pracoviště komplexně zajišťující léčbu kardiovaskulárních chorob a zaměřující se na oblast neurovědy - se během pěti let stává skutečností a nakonec nerealizované pokusy o jeho privatizaci přinášejí do Čech zajímavé manažerské postupy a zkušenosti, které se šíří mezi ostatní. Následná meta zařadit se mezi vůdčí evropská pracoviště se realizuje nyní a komplexnost metodik pro diagnostiku a léčení je dnes v Nemocnici Na Homolce v evropském kontextu jedinečná.
I Do třetice téma bývalého Sanopzu, v roce 1989 nadbytečné instituce, a již zmíněná možnost kreativity a samostatnosti v prostředí, jež má cíl, realizuje ojedinělé projekty. Mladý lékař z malého neuniverzitního oddělení nukleární medicíny realizuje vysoce kvalitní a v evropě nejaktivnější centrum pozitronové tomografie, nakonec vydává první atlas této metodiky. Mladý mikrobiolog vytváří systém sledování rezistencí v nemocničním prostředí, který je nakonec jedním z hlavních příspěvků českého zdravotnictví během našeho předsednictví EU.
Tým cévních chirurgů pražského IKEM rozvíjí nedoceněné metodiky a vytváří vysoce moderní a největší oddělení cévní chirurgie ve střední Evropě. A další a další - rozšíření endovaskulárních technik, naváděcích systémů, robotických operačních metod -vše jen díky cílevědomosti a svobodě kreativity.
Všechny tyto příklady a nakonec i zkušenost ze soukromého zdravotnictví a podnikání vedou k radosti, že můžeme být při tom. Možnost organizovat nezávislé akreditační procesy, nezávislé vzdělávací aktivity, realizovat projekty posunující využití informací a informatiky pro zvýšení kvality a efektivnosti léčby znamenají potvrzení idejí, na nichž stojí moderní společnost. Tak proč je někdy cítit pachuť a radost z krásných zážitků je omezena zklamáním z marnosti počínání, třeba snahy o reformy veřejného zdravotnictví či o zlepšení kvality a rychlejší zavádění nových často levnějších metod léčby? Mnohdy chybí cíl nebo je nejasný a někdy není dost svobody pro tvůrčí snahy. Ale to jen někdy, jinak je to čas krásných zážitků.
Zdroj: Medical Tribune