Přeskočit na obsah

Fórum: Měl by být ministr zdravotnictví lékař?

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Vedení resortu zdravotnictví bylo po roce 1989 téměř výhradně v rukou lékařů, jen výjimečně bylo svěřeno jiné profesi, jako ekonomu Stráskému, historiku Špidlovi, elektrotechniku Škromachovi, právníku a inženýru Ludvíkovi a do ustavení nového kabinetu dosluhoval právník Vojtěch. Za zmínku stojí fakt, že mezi více než dvěma desítkami šéfů resortu bylo pouze pět žen, zdravotní sestra Jurásková, architektka Filipiová a lékařky Roithová, Součková a Emmerová. Mezi kandidáty na post ministra jsou zmiňována čtyři jména, všichni profesí lékaři, a tradičně žádná žena. Nového ministra čeká personální stabilizace MZ, řešení financování, boj s covidem či české předsednictví EU v příštím roce. Jeho úspěch bude záviset také na tom, koho si přivede do týmu nejbližších spolupracovníků. Zeptali jsme se zdravotnické veřejnosti: Měl by být ministr zdravotnictví lékař?

MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Domnívám se, že je lépe, když je ministr zdravotnictví lékař. Nicméně lékařské vzdělání je jen vhodným předpokladem. Jde o to, aby nejen rozuměl medicíně, a to v širokém multioborovém kontextu. Měl by či musí také znát prostředí českého zdravotního systému a jeho, mírně řečeno, zvláštnosti. Každopádně, a především musí znát jednotlivé vlivové skupiny, finanční i nefinanční, jejich pohnutky a záměry. Měl by a musí být schopen tyto vlivy vyvažovat, korigovat, omezovat. Tím by neměl být napojený na žádnou z nich. Nutný je globální a systémový pohled na zdravotnický systém, nejen pohledem z Prahy či Brna, ale také regionů ČR. Bude také důležité, jakou bude mít podporu vlády či premiéra. Jakou prioritu zdravotnictví vláda dá. Zejména při řešení sporů s oněmi vlivovými skupinami. Nicméně musí být schopen o potřebě zdravotní politiky a jejím směru přesvědčit vládu, zdravotníky, občany.

MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Osobně si myslím, že lékařem být nemusí, musí ale dobře znát prostředí, být erudován v organizaci zdravotnictví, znát podmínky práce jednotlivých segmentů zdravotní péče a nejlépe být také již známý mezi představiteli těchto segmentů. Výhodou jistě je, pokud takový člověk má již nějakou historii, tj. je možné odhadovat, co udělá podle toho, co již udělal. Samozřejmě ideální by bylo, pokud by to, co dříve udělal, mělo ve zdravotnické veřejnosti kladnou odezvu. V takovém případě by totiž šlo nejen o odborníka, ale hlavně o osobu s kvalitním koaličním potenciálem, což je v případě ministra jistě velmi potřebné.

PhDr. Martina Šochmanová, MBA,

náměstkyně ředitele pro ošetřovatelskou péči a kvalitu IKEM, prezidentka ČAS

Ministr zdravotnictví by měl být především dobrý manažer. Měl by znát svět zdravotnictví, umět ho řídit a přijímat správná rozhodnutí ve správný čas. Být lékařem a zastávat post ministra zdravotnictví je bezesporu velkou výhodou, přesto si myslím, že by to nemělo být podmínkou. To, že není lékař, může být zároveň také výhodou – někdy oproštění od „svého zdravotnického oboru“ dává ministrovi větší rozhled a šanci řídit resort komplexněji, s větším nadhledem. V takovém případě je ale nutností obklopit se náměstky, kteří mu budou svou erudicí a znalostmi v medicíně oporou. To, že tento model může velmi dobře fungovat, denně vidím v řízení například svého domovského zdravotnického zařízení. Institut klinické a experimentální medicíny již třetím rokem vede ředitel, který je ekonom. IKEM tak stále rozvíjí medicínské programy, staví nové pavilony, je ekonomicky stabilní. A to vše pod ředitelem, který není lékař, ale po poradě se svými poradními orgány dokáže prosazovat nové směry v českém zdravotnictví a řídit IKEM efektivně a s pozitivními výsledky.

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

rektor Univerzity Karlovy

V odborné veřejnosti je řada lidí, kteří nejsou lékaři a věnují se zdravotnictví. Na postu ministra především musí být dobrý manažer. Zdravotnictví je o struktuře a síti zařízení, zákonech, finančních tocích, zdravotním pojištění i o prevenci. To jsou také oblasti, které může řešit ekonom či právník, samozřejmě ve spolupráci s lékaři, s odbornými společnostmi. Ten systém je skutečně komplexní. Je samozřejmě výhodou, když je ministrem zdravotnictví lékař, který se ve zdravotnictví pohybuje a ví, jak fungují nemocnice, zdravotní pojišťovny, lékařské fakulty, a je dobrým manažerem. To je ideální stav.

MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Ano, ministrem či ministryní zdravotnictví by měl být lékař nebo lékařka, a to již z toho důvodu, aby tento člen vlády hájící zájmy našeho zdravotnictví měl potřebnou autoritu jak u laické veřejnosti, tak u lékařů a ostatních zdravotníků.

Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

V ideálním světě nikoli! Je to ministr naj­mě pacientů. Úlohou ministerstva v civilizované zemi je hlavně legislativa. Klíčové je tedy právní vzdělání a legislativní zkušenost. Lékaři jsou dnes atomizováni a jsem jeden z nemnoha „univerzálů“, který je zná celé a uvědomuje si, že je diskuse mezi segmenty těžká, až nemožná. Lékař je vždy lobbistou jedné skupiny. Je to pořád ta samé. Tedy zřídil bych Úřad na řízení státních poskytovatelů zdravotní péče jako jakési generální ředitelství pro jednoho vlastníka. A ministerstvo zdravotnictví se dávno mělo spojit s tím úřadem, který nikoli náhodou stojí hned vedle. Pacientům by to pomohlo a o ně ve finále jde. Nebo by mělo jít.

MUDr. Pavel Vepřek,

iniciativa Zdravotnictví 2.0

Kvalita práce ministra zdravotnictví záleží na jeho schopnosti identifikovat hlavní problémy, vůli je řešit, síle osobnosti a schopnosti řídit a komunikovat. Pokud je toto všechno splněno, pak jsou lékařské kořeny výhodou. Pokud tomu tak není, tak to lékařský titul nezachrání. Ministrova práce není v léčení lidí, ale v politickém prosazování systému, který by jejich kvalitní a efektivní léčení zajišťoval. Hlavní slabinou současného systému je způsob hospodaření s prostředky, které jím protékají, a dlouhodobá neudržitelnost jeho financování. Budoucí ministr se bude muset popasovat s pokračující pandemií, což je ten jednodušší problém, a prosadit změny, které zdravotnictví finančně stabilizují. Na jeho příjmové straně to znamená navázání výše platby za státní pojištěnce na nějakou reálnou veličinu, dvousložkové pojistné, připojištění (po definování rozsahu nárokové péče), přesměrování části spotřební daně z alkoholu a tabáku do veřejného zdravotního pojištění. V oblasti správy prostředků je nutná změna ve fungování zdravotních pojišťoven tak, aby jednaly pouze ve prospěch svých pojištěnců. Na výdajové straně to znamená monitorování kvality péče a využití finančních a smluvních nástrojů k jejímu zvyšování, postupné narovnání výše úhrad v ambulantní a lůžkové sféře, integraci péče, růst podílu jednodenní péče, racionalizaci struktury a organizaci lůžkové péče atd. Odhaduji, že budoucí ministr má dva roky na to, aby se připravil na zvládnutí havárie, která nastane při kolizi současného finančně přehřátého zdravotnictví s realitou předluženého státního rozpočtu. Tak mu držme palce.

Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

exministr zdravotnictví

Ministrem zdravotnictví nemusí být lékař. Je to podobné jako u otázky, jaké by mělo být profesní zázemí ředitele nemocnice. Podobný problém řeší i kraje, když mají volit radního či náměstka hejtmana pro zdravotnictví. Ve všech takových případech by však měl uchazeč o funkci dobře znát nejen uspořádání celého zdravotnického systému, ale i mentalitu a etiku zdravotníků, nebo mít alespoň důvěryhodného lékaře s širokým nadhledem ve svém užším pracovním týmu. Bohužel pro manažery a politiky ve zdravotnictví stále platí, že zde není k dispozici širší postgraduální vzdělávání typu Master of Public Health nebo Master of Health Administration, které je v ČR úzkoprofilové, zejména po období, kdy byla na čas nešťastně zrušena nástavbová atestace Veřejné zdravotnictví.

JUDr. Ing. Miloslav Ludvík, MBA,

ředitel FN v Motole a exministr zdravotnictví

Je to to samé jako s ředitelem nemocnice. Není to podmínka a záleží vždy na konkrétním člověku, protože samozřejmě je velmi důležité, aby měl jako ředitel nemocnice i manažerské dovednosti a byl schopen rozhodovat, a u ministra je velmi důležité, aby měl nějakou politickou zkušenost, protože ta funkce je částečně odborná a částečně politická.

Mgr. Jakub Dvořáček, MHA, LL.M.,

výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

Domnívám se, že nejdůležitějšími předpoklady pro výkon funkce ministra zdravotnictví jsou: detailní znalost zdravotnického systému v celé jeho komplexitě a šíři, tj. jeho fungování, financování, souvisejícího legislativního ukotvení atp. A zároveň schopnost vnímat celou problematiku z nadhledu. Dobrým ministrem potom může být lékař, právník, ekonom či jiný odborník, ve kterém se oba předpoklady snoubí.

Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

Vedení resortu zdravotnictví předpokládá obsáhnutí a zvládnutí velmi široké problematiky zahrnující aspekty medicínské, legislativní, organizační atd. Je jasné, že v plném rozsahu je to nad kapacitními možnostmi jednoho člověka. Méně podstatné je, jakým způsobem je expertiza mezi vedoucími představiteli ministerstva distribuována. Důležité ale je, aby ministr byl dobrý manažer a jeho tým zahrnoval kvalitní odborníky, kteří nechápou svou pozici jen jako pouhou cestu ke zviditelnění a naplnění osobních kariérních ambicí.

Na vaši otázku nemám úplně jasně vyhraněnou odpověď. Medicínské vzdělání však ministrovi pomůže k racionálnímu rozhodování a při stanovování priorit a přinese větší respekt mezi zdravotníky, takže je určitou výhodou.

MUDr. Bc. Tomáš Fiala, MBA,

senátor, ředitel Nemocnice Strakonice, a. s.

Osobní zkušenost mám takovou, že nejdříve jsem byl 20 let nemocniční lékař – pediatr, pak 19 let až dosud ředitel. Ekonomiku jsem si vystudoval tedy až ve „zralém“ věku, hodilo se mi to, a že jsem doktor, mi v ředitelování pořád pomáhá! V poslední době jako senátor vidím poněkud i do politiky, i tam mi moje vzdělání a zkušenosti pomáhají.

Takže odpověď: z praxe – ANO!

Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR

Ministr zdravotnictví nemusí být lékař. Připomínám, že jsme měli ministryni, která byla profesí všeobecná sestra a vše zvládla. Nejdůležitějším předpokladem je, aby ministr měl alespoň základní znalosti o fungování jednotlivých systémů, a to jak veřejného zdravotního pojištění, tak zdravotnických zařízení. S politickou rétorikou si dlouho nevystačíte. Výhodou pro budoucího ministra by byla praxe ve zdravotnictví a v řízení kolektivů. Nikdo neví všechno. Velmi důležitý bude také jeho tým a poradci. Nový ministr toho má před sebou hodně. Epidemická situace stále není dobrá, ale ještě horší je situace personální. Nedostatek lékařů, sester, sanitářů a také jiných pracovníků limituje provozuschopnost zdravotnických zařízení a potažmo dostupnost a kvalitu zdravotní péče. Výzev je hodně. Velmi bych si přála, aby nový ministr řešil problémy odborně, pragmaticky, na základě podkladů a doložitelných skutečností. Aby mu záleželo na lidech, a to jak na pacientech, tak i na zaměstnancích ve zdravotnictví.

Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Nevím. Ale pokusím se přesto odpovědět, a najít argumenty pro i proti.

Osobně, ryze subjektivně si myslím, že je lépe, když je ministr zdravotnictví lékař. Přece jen je výhodou, když se dotyčný v daném prostředí pohyboval, zná nějaké problémy, které prostě vycházejí ze samotné podstaty medicíny, jejích cílů a úkolů. Poskytne mu/jí to možnost většího nadhledu, a nakonec i vlastní zkušenost a znalost prostředí může přinášet další výhody. Vím, že to není rozhodující, ale lékaři a zdravotníci budou ministra lékaře snadněji akceptovat a snad i podporovat, což může facilitovat řešení různých krizových situací. Tvrdý manažer s ekonomickým zaměřením může být pro některé už od počátku „nepřítelem“. Samozřejmě záleží na tom, zda se dotyčný/á skutečně ve zdravotnictví pohyboval po nějakou rozumnou dobu (třeba nejméně deset let) a vyvíjel zdravotnickou činnost. Nositel titulu MUDr., který v životě neléčil žádného pacienta, ani se nevěnoval jiné zdravotnické činnosti, tedy v daném případě není lékař. A trochu záleží i na oboru a lokalitě, kde svou medicínskou praxi ministr lékař vykonával. Nechci se nikoho dotknout, ale je prostě rozdíl mezi manažerskou zkušeností v ambulantní praxi v periferním regionu a mnoha léty primářování ve stotisícovém městě. Roli hraje i obor. Obory, které někdy nazýváme jako „velké“, nebo obory, které už ze své podstaty musejí spolupracovat s kolegy z nejrůznějších specializací, poskytnou jistě širší rozhled.

Když je ministrem zdravotnictví nelékař, manažer, může přinést nové přístupy zejména v oblasti řízení, logistiky a samozřejmě i ekonomiky. Na druhé straně to nesmí být „tvrdý krizový manažer“ (opravdu nemyslím, že jsme v krizi – tedy v kontextu celosvětové situace s pandemií i dalšími společnými problémy). Cílem zdravotnictví jistě není primárně co nejvyšší zisk. Empatie by měla být imperativem.

Ministr zdravotnictví je ministrem s velmi širokým záběrem. Je ministrem všech: pacientů (tedy celé populace?), poskytovatelů péče (lékařů a dalších zdravotníků) i plátců (pojišťoven). Bez snahy o maximální pochopení se neobejde v žádném případě.

Nezapomínejme, že ministr nevykonává svou funkci sám. To je samozřejmě klíčové. Ministr lékař se musí obklopit skvělými manažery, a naopak ministr nelékař se neobejde bez poradců s velmi dobrou znalostí medicínského života.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP,

Kancelář Ombudsmana pro zdraví

Na tuto otázku existují různé studie. To, co dokazují, je, že pokud je ministr zdravotnictví lékař, tak bráno v celku to má dva dopady: větší výdaje ve zdravotnictví převážně nemocnicím a větší „spokojenost“ lékařů, hlavně těch v nemocnicích. Uvedené rozdíly nejsou spojené s lepší péčí či lepšími výsledky v parametrech týkajících se zdraví (léčba chronických nemocí, kratší hospitalizace, spokojenost pacientů apod.).

Odpověď na otázku záleží i na kontextu dané země: prvním faktorem je vztah mezi lékaři a Českou lékařskou komorou (ČLK) a spolupráce ČLK s Ministerstvem zdravotnictví (MZ) ČR. V případě, že jsou tyto vztahy v ČR na mizerné úrovni, ČLK, která profesionálně reprezentuje lékaře vč. statusu profese, může (měla by) být pozitivním mostem mezi lékaři a MZ, ať je ministrem lékař či ne. V ČR je ČLK stavovskou organizací, ve které jsou lékaři nuceni být členy za trest. Tím druhým faktorem je politické postavení MZ jako takové. Ve vyspělých demokraciích má ministr zdravotnictví mnohem větší respekt i autonomii. Není zvykem, aby ho podkopával premiér či mu do všeho mluvil (příklad vztah Babiš–Vojtěch). Zároveň má MZ mnohem odbornější přístup k řešení problematik (příklad konzistentní zrušení vyhlášek MZ k situaci COVID‑19 všemi různými soudy).

Závěrem je, že při výběru ministra mají zmíněné faktory mnohem větší dopad než to, zda je ministrem lékař či ne. Snad nejhorší (zatím nedořešený) je finanční průšvih v polistopadových dějinách (kauza Diag Human), kterou zavinil lékař ministr Martin Bojar, zatímco nejchaotičtější řešení zdravotnické krize se odehrála (odehrává) pod vedením nelékaře ministra Vojtěcha.

Doposud se ani jednomu z našich 21 polistopadových ministrů nedařilo vytvořit transparentní a smysluplný systém zdravotní péče. Na druhé straně to těžko očekávat, když vůči politickým machinacím průměrná doba úřadování ministra zdravotnictví nedosáhne ani dva roky.

Optimálním řešením je, že ideální ministr zdravotnictví by měl mít širokou zkušenost v mezinárodním zdravotnictví s prokazatelnou schopností komunikovat složité problematiky s veřejností i s politickou garniturou. A to vše ve státě, který tyto schopnosti ocení a vytvoří pro ně dostačující podmínky vedoucí k úspěchu. To zatím v ČR neplatí.

Sdílejte článek

Doporučené