Houdek: Na výjezdu nejsem ředitel, ale jen kolega a lékař

Kladno - Současný ředitel středočeské záchranné služby Martin Houdek má za sebou více než dvacet let praxe v záchranářském oboru, který stále aktivně vykonává.

Ve funkci ředitele středočeské záchranné služby jste přes rok, jaké je šéfování tak velké záchrance?

Práce záchranářů obecně je sama o sobě náročná a z toho vyplývá, že i řízení tak velké záchranky, jako je středočeská, není nic jednoduchého. Středočeský kraj je nejrozlehlejší v republice a máme největší počet výjezdových stanovišť. V současné době jich je 36 a denně je v provozu přes 60 sanitních vozů. Jen pro srovnání: jiné záchranné služby u nás mají třeba jen 11 nebo 16 výjezdových míst.

Před tím, než jste nastoupil do současné funkce, jste pracoval jako náměstek léčebně preventivní péče a lékař v Nemocnici Na Bulovce. Čím se podle vás nejvíce liší vaše nynější práce od té v nemocnici z pohledu ředitele a z pohledu lékaře?

Řízení nemocnice a záchranné služby se od sebe moc neliší, ale práce lékaře na záchrance a v nemocnici je zásadní rozdíl.
Jako lékař v nemocnici máte čas a pohodlí a po ruce tým lidí, kompletní nejmodernější vybavení, které pacienta pomohou vyšetřit, ošetřit a případně i léčit. Byť jsou sanitky v současné době vybaveny velmi dobře, oproti tomu, jak vypadaly před dvaceti lety, stále jsou jejich možnosti omezené.

Nemáte tam rentgen, CT ani laboratoř a navíc pracujete ve stísněných podmínkách, časovém presu a je třeba rychlé rozhodování, abyste pacienta co nejdříve dopravili do nemocnice. Mnohdy pracujete v mrazu, blátě nebo špíně a často je třeba i improvizovat. I v těch nejtěžších situacích se můžete spolehnout jen na sebe a svou posádku.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ z vaší praxe?

Takovou alfou a omegou je napíchnout pacientovi žílu, abychom mu mohli dát infuzi a léky. Jsou situace a lidé, u kterých se vám nedaří žílu zajistit, i když se už z toho pomalu stavíte na hlavu. V nemocnici zavoláte dalších deset kolegů, aby to zkusili místo vás, ale v sanitce je na to člověk sám a vzhledem k tomu, že mnohdy jde o život, tak to prostě zvládnout musíte. Nebo když je u pacienta s poraněním hrudníku podezření na přítomnost vzduchu v hrudním koši, nebo je místo vzduchu přítomna v hrudníku krev. Lékař se pouze na základě fyzikálního vyšetření, protože, jak už jsem zmínil, v sanitce není rentgen, musí rozhodnout, zda tomu člověku napíchne hrudník a provede takzvanou drenáž nebo ne, což může být život zachraňující výkon.

Už dřív jste jezdil jako výjezdový lékař záchranné služby, jak je to dlouho?

Na záchrance jsem tak začal pracovat v roce 1986 ještě jako medik, kdy jsem v Praze pracoval jako saniťák v převozových sanitních vozech. Později, po třech letech medicíny, jsem začal jezdit na rychlé zdravotnické záchranné službě jako záchranář. Po vystudování medicíny a první atestaci jsem začal pracovat konečně jako lékař kladenské záchranné služby, kde jsem zůstal dalších sedmnáct let.

Jako ředitel jste se vlastně vrátil do míst, kde jste dříve pracoval.

Přesně tak. Na svou sedmnáctiletou praxi lékaře kladenské záchranky nikdy nezapomenu.

Bylo to krásné období, mám na to hezké vzpomínky.

Takže jsem se na záchranku vracel moc rád a její prostředí mi nebylo cizí.

Pracujete i nyní jako výjezdový lékař záchranné služby, i když jste její ředitel?

Ano, krátce po svém nástupu jsem se rozhodl, že začnu na záchrance opět jezdit, protože mi ta práce dost chyběla.

Ovšem tak obvyklé to není, aby ředitel záchranné služby zároveň pracoval i jako její lékař.

Já jsem za toto rozhodnutí rád, protože mě jezdit se záchrankou baví. Nikdy nevíte, co vás ten den ve službě může čekat. Je to však práce velice náročná, protože jsme jako záchranáři vystaveni každodenním stresům, které vyplývají z povahy naší práce.

Každý den se setkáváme s těžkými zdravotními stavy, s tragickými lidskými osudy a také se smrtí. O to cennější jsou pro nás zásahy s dobrým koncem. Velmi náročné jsou také případy, při kterých se setkáváme s agresí pacientů a jejich okolí. V drtivé většině je přitom útočník pod vlivem alkoholu.

Vám se osobně někdy stalo, že na vás pacient zaútočil?

Mnohokrát. Vždy to byla nepříjemná zkušenost. Ve všech případech se jednalo o podnapilé lidi. Vzpomínám si, že jsme jednou vyjížděli k dopravní nehodě u Kladna. Bylo to v noci a všichni tři účastnící kolize nám začali nadávat a strkat do nás, že jsme přijeli pozdě. Přitom jsme tam byli v několika minutách. Tenkrát naštěstí včas přijela policie, takže k ničemu dalšímu už nedošlo.

Na kterých stanovištích jako lékař pracujete, kde všude se tak s vámi pacienti mohou setkat?

Nejvíce pracuji na stanovišti v Rakovníku, odkud sanitní vozy zajišťují celé Rakovnicko, ale v případě potřeby sloužím i v jiných okresech, například v Kladně.

Co na to vaši zaměstnanci, nejsou nervózní z toho, že pracují v jedné sanitce se svým šéfem?

Mnoho lidí, kteří pracují na středočeské záchrance, mě zná, protože jsme spolu sloužili už dříve jako kolegové. Ti mladší měli zpočátku respekt a ti nervóznější si dokonce měnili služby, aby se mnou nemuseli sloužit (směje se).

Ale když pochopili, že jsem úplně normální a v pohodě, tak se uklidnili.

Troufám si tvrdit, že naše pracovní vztahy jsou teď dobré.

Když jsem s nimi na výjezdu, nejsem jejich ředitel, ale jen kolega a lékař a snažím se, aby tomu tak bylo i nadále.

Na jaký výjezd nikdy nezapomenete?

Je to asi devět let, ale dodnes si pamatuji, že to bylo pondělí. Vyjížděli jsme brzy ráno kousek od stanoviště v Kladně k mladé osmatřicetileté ženě, která byla doma ve stadiu klinické smrti. Nedýchala a byla v hlubokém bezvědomí. Okamžitě jsme zahájili resuscitaci a prováděli ji téměř hodinu. Opakovaně se nám podařilo obnovit srdeční akci, ale vždy vzápětí opět došlo k zástavě.

Proto jsme se rozhodli k transportu do nemocnice za neustávajícího oživování. Vzhledem k tomu, že paní bydlela v paneláku a my jsme se s nosítky nevešli do výtahu, museli jsme ji snášet dolů sedm pater. Dva členové posádky nesli nosítka s pacientkou a já po celou dobu šel vedle nich a prováděl srdeční masáž.

Resuscitovali jsme i po celou dobu převozu v sanitce do kladenské nemocnice. Tam jsme ji předali na koronární jednotku, kde dál pokračovali naši kolegové. Asi za čtrnáct dní se u nás na stanovišti ozval zvonek a tam stála celá rodina s kytkou, včetně té ženy, která byla už v pořádku a všichni nám moc děkovali. Na tohle nikdy nezapomenu. Byla to moc dojemná chvíle.

Stál jste také u vzniku Call centra, kam mohou lidé z celé republiky volat kvůli zdravotnické radě po telefonu či otevíracím hodinám zdravotnických zařízení. Osvědčil se jeho provoz? Využívají lidé tuto linku?

Provoz Call centra se nám osvědčil. Z počátku jsme netušili jestli o tuto linku bude zájem. Je první svého druhu v republice. Při jejím zřizování jsme se snažili napodobit zahraniční model Call centra, které úspěšně již několik let funguje v Anglii.

Naše linka 800 888 155 je oficiálně pro celý Středočeský kraj, ale volají k nám v podstatě lidé z celé republiky a počet hovorů za den se stále zvyšuje.

Nejčastěji se ptají na otevírací hodiny zdravotnických zařízení. Nebo chtějí například poradit, jak srazit horečku či co dělat v případě nevolnosti. Zaznamenali jsme i dost hovorů týkajících sociálních problémů nebo domácího násilí.

Jak linka vlastně funguje? Je stále zdarma, neplánujete její zpoplatnění?

Linka je stále zdarma a její zpoplatnění neplánujeme. Lidem je k dispozici 24 hodin denně. Dispečerka má v databázi seznam adres, telefonních čísel a otevíracích hodin všech zdravotnických zařízení v kraji. Pokud tedy někdo potřebuje vědět do kolika hodin ordinuje v pátek jeho praktický lékař, nebo bude chtít vědět, která nejbližší lékárna má v sobotu otevřeno, na Call centru se to dozví.

V případě zdravotních obtíží také dispečerka, jež má zdravotnické vzdělání, poradí, co může volající dělat a na které zdravotnické zařízení se obrátit. V případech domácího násilí či psychosociálních problémů telefonujícím doporučí další linky, jež se specializují na tato témata.

Regionální deníky, ZUZANA VLKOVÁ

MARTIN HOUDEK

Lékař Martin Houdek v minulých letech pracoval jako anesteziolog na anesteziologicko-resuscitačním oddělení v Kladně a později v letech 2002 - 2004 jako náměstek LPP v kladenské nemocnici. Od roku 2006 působil jako náměstek LPP ve Fakultní nemocnici na Bulovce.

Zdroj: Regionální deníky