Iluze svobodné vůle
Neurofyziologové už to vědí dávno. Svobodná vůle definovaná jako schopnost vědomě rozhodovat o našem chování je iluze. Mozek – a ostatní tělo – si s námi dělá, co chce, a my můžeme jen bezmocně přihlížet. C. S. Soon (Nat Neurosci 2008;11(5):543–545) prokázal, že rozhodnutí činí mozek a my se o něm dozvíme až po sedmi sekundách. Nebyl první, kdo zpochybnil existenci svobodné vůle. D. M. Wegner vydal knihu pod titulem Iluze vědomé vůle (MIT Press, 2002) už před sedmi lety. ¨
Odpovídá tomu filosofický princip, že každá akce musí záviset na předcházející příčině, která tedy určuje, co se stane v budoucnu. Naopak v rozporu s tím je náš subjektivní pocit, že můžeme rozhodovat o tom, co se stane, zcela libovolně. Zda v příštím okamžiku zvednu nebo nezvednu ruku, přece rozhoduji jen já a vybírám jednu z těchto možností zcela svobodně.
Už zde je však jedna zvláštnost, kterou si lidé málo uvědomují. Příklad se zvednutím ruky ukazuje, že zdravý člověk nemá problém s ovládáním příčně pruhovaného svalstva. I zdravý člověk však mívá problém, chce‑li ovládat něco, co se jeví jako bližší našemu já než svaly. Je to psychika. Vzpomeňme na scénu s Janem Werichem, který měl kruté bolesti hlavy a dostal od Miroslava Horníčka zázračnou pilulku léčící všechny nemoci. Směl ji však užít jen s podmínkou, že nebude myslet na bobra. Bude‑li na něj při polykání myslet, umře. Podmíněný spoj (nebo, chcete‑li, asociace) mezi pilulkou a bobrem znemožnil, aby Werich zázračný lék užil. Nemůžeme si poručit na něco nemyslet a nemusí to být myšlenka obsedantní.
Dobře to vyjádřil americký psychiatr Norman Alexander Cameron, který se věnoval léčbě poruch paměti stárnoucích lidí. Uvedl, že daleko víc lidského utrpení vzniká následkem toho, že nemůžeme na něco zapomenout, než tím, že zapomínáme.
Není divu, že kolem zjištění, že člověk nemá svobodnou vůli, se chodí po špičkách a s prstem na rtech. Nemám‑li svobodnou vůli, nemohu být za své činy zodpovědný. Bez svobody není zodpovědnost.
Kde se v nás však bere svědomí? Jak víme, co je dobro a co zlo? Jak je důležité zbavit lidi zodpovědnosti, věděl dobře Adolf Hitler, když posílal vojáky dobývat Rusko. Vyzýval je k tvrdosti a krutosti, bil se při tom v prsa a řval: „Ich bin Ihr Gewissen!“ („Já jsem Vaše svědomí.“) Člověk bez svědomí se podobá lidem delegujícím svou zodpovědnost na kolektiv, který rozhoduje za ně. Kolektivní zodpovědnost je žádná zodpovědnost.
Proto také nemůžeme operovat s kolektivní vinou a trestat každého už jen proto, že je členem určitého kolektivu. Uznáme‑li, že svobodná vůle neexistuje, může se z toho vyvodit podobný důsledek jako v době, kdy se rodil ateismus.
Není‑li Bůh, všechno je dovoleno. Na to odpovídají ateističtí filosofové, jako např. Jean‑Paul Sartre, tak, že právě proto, že není Bůh, nemůže člověk svádět zodpovědnost za stav světa na Vševědoucího a Všemohoucího – člověk sám jako individuum dává svým chováním vzor všem ostatním lidem, jak se mají chovat. Abych však mohl být zodpovědný, musím být ve svém rozhodování svobodný.
Často se lidé obhajují tím, že za nás rozhoduje osud. Vklouzáváme do svého osudu jako do jakéhosi předurčení. Byl to osud, co rozhodlo, že spadlo letadlo s mým bohatým strýcem a já jsem zdědil miliony. Byl to osud, že povodeň zničila můj dům nebo že jsem onemocněl rakovinou.
Je‑li osud jakési předurčení toho, co se stane, může být takovým předurčením dědictví. Prvorozený syn zdědil statek a bylo jeho povinností zvelebit tento majetek a předat ho další generaci. Nebylo snadné se tomuto osudu vzepřít, zamilovat se do krásné akrobatky a utéci s komedianty. Úspěšní zámečníci a pekaři dědili živnost po otci a předávali ji potomkům. Není ostatně náhodou, že máme u nás celé dynastie lékařů.
Biologické dědictví, které je naším osudem, jsou geny. Geny určují náš vývoj, rozhodují o tom, zda máme hnědé oči a černé vlasy nebo onemocníme Huntingtonovou choreou. Také toto dědictví předáváme našim potomkům. Naše genetické dědictví je však kupodivu chudší než u mnohých zvířat. Cítíme‑li se být králi tvorstva, může být naše pýcha ohrožena objevem, že náš genom je prakticky identický s genomem šimpanze. Liší se od něho jen jedním procentem písmen genetické abecedy, tedy sekvencemi adeninu, guaninu, cytosinu a thyminu. Zhruba jen 15 milionů bazí ze tří miliard z nás dělá člověka. Sto osmnáct z nich, které se nejrychleji měnily od chvíle, kdy došlo k oddělení od šimpanze, nesou zkratku HAR 1 (Human Accelerated Region 1). HAR 1 je aktivní v neuronech, jež mají klíčovou roli při vývoji mozkové kůry.
Překvapením však není konec. HAR 1 nekóduje žádný protein! Není to ovšem žádná výjimka. Jen 1,5 % našich DNA kóduje proteiny. Dříve se takové DNA pokládaly za jakýsi genetický odpad (junk DNA). Dnes se ví, že jde o DNA sekvence regulující procesy, které vedou k expresi nebo supresi aktivace jiných genů, což souvisí s tím, že HAR 1 dává vzniknout novému typu struktury RNA. Velmi rychle se ve vývoji měnící sekvence tvoří gen FOX P2, který zodpovídá za naši schopnost naučit se mluvit.
Geny determinující osud člověka tedy nejsou na začátku syntézy bílkovin, které bychom měli jiné než ostatní živé organismy. Není to jiná skladba hmoty našeho organismu, co z nás dělá lidi. Ve srovnání se zvířaty se nerodíme s hotovými vzorci chování. Není v našich genech, zda jsme dobří nebo zlí. Rodíme se jako nemluvňata a mluvit se musíme naučit. Musíme však mít gen, který nám dává schopnost naučit se mluvit – a takový gen – aspoň zatím – u jiných živočichů nalezen nebyl.
Naše chování je tedy determinováno daleko víc prostředím a naší reakcí na měnící se prostředí, než je tomu u zvířat. Máme zodpovědnost za to, abychom díky podnětům z prostředí probouzeli naše vrozené dispozice. Má‑li někdo genetickou dispozici stát se houslovým virtuosem, musí dostat do ruky housle a naučit se na ně hrát, mají‑li se lidé těšit z jeho hry.
Normy toho, co pokládáme za dobro nebo za zlo, vytváří lidská společnost. Ony normy mohou – ale nemusejí – být v souladu s tím, čemu říkáme přírodní zákony. Společnost např. hledá konsensus, zda je dobré stůj co stůj prodlužovat lidský život za cenu, že není dost peněz na vzdělání a výchovu dětí. Výchova a vzdělávání mají exponovat děti podnětům, jež u nich povedou k expresi genů, které probudí jejich nadání. Zodpovědnost za naše genetické dědictví je na počátku vyhledávání talentovaných jedinců, z nichž se rekrutují nositelé Nobelovy ceny.
Na otázku, zda máme nebo nemáme svobodnou vůli, nelze odpovědět ano nebo ne. Můžeme se spíše ptát, jak moc nebo do jaké míry jsme při svém rozhodování svobodní. Jestliže chce prožít radost a potěšení, potřebuje člověk s málo výkonnou alelou pro růst dopaminových receptorů D2 uvolňovat víc dopaminu v okruzích odměny mozku než člověk, který má těchto receptorů dost. Naučí‑li se, že může tyto receptory sytit dopaminem pitím alkoholu, kouřením nebo užíváním drog, bude se k těmto prostředkům vyvolávajícím požitek uchylovat častěji než někdo, kdo má těchto receptorů dost a k radosti mu stačí kapka rosy, co se v trávě zatřpytí. Dostatek dopaminu je potřeba ke spontaneitě, iniciativě a asertivitě, která se může stupňovat k agresivitě. Touhu po moci mohu nasytit takovým jednáním a získání moci je vysoce ceněnou odměnou. Politologie je věda o tom, jak získat a zachovat politickou moc.
Výkonnost genu pro transportér serotoninu ovlivňuje naši schopnost kontrolovat hněv a vztek. Není náhodou, že zločinci popravení na elektrickém křesle mají desetkrát nižší koncentraci serotoninu v mozku než lidé, kteří se dovedou ovládat. Lidé odsouzení k smrti jsou extrémní případ. Také stárnoucí lidé se často stávají netrpělivými a podrážděnými, snadno podléhají dojetí a pláčou. Stačí nevelké dávky antidepresiva typu SSRI, které zajistí dostatek serotoninu v synaptické štěrbině a vrátí se jim schopnost být trpělivý, a přestanou plakat v kině, když se hrdinka konečně vdává. Jak je to asi s dopaminovou a serotoninovou neurotransmisí v mozcích našich politiků?
Člověk, který se svobodně rozhoduje mezi dvěma možnostmi, co podniknout, zvolí takovou, o níž se v dané chvíli domnívá, že mu způsobí větší potěšení. Rozhodnutí udělá na základě svých zkušeností, tedy toho, co má v paměti. Mozek však může mít ve své „nervové“ paměti něco jiného, než co máme v naší „psychické“, tj. vědomé paměti.
Odhaduje se, že vědomá psychická aktivita představuje sotva pět procent celkové aktivity mozku. Tato „černá hmota“ našeho psychického vesmíru může rozhodovat bez účasti našeho vědomí velmi často. Nejde přitom o podvědomí hlubinných psychologií. Z toho se dá třeba psychoanalýzou leccos vydolovat. V neuvědomované aktivitě mozku je toho uloženo daleko víc.
Mimo jiné i děje, jež se odvíjely po podnětech, o kterých jsme už od jejich počátku nevěděli a nikdy tedy nevstoupily do vědomí. I při rozhodování pro něco, o čem se domníváme, že nám přinese radost, rozhoduje mozek velmi často „o nás bez nás“ a my si pak dodatečně vymýšlíme, proč jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli.
Naše „svobodná vůle“ je tedy determinována jednak zkušeností mozku, z níž toho víme velmi málo, jednak vyladěním okruhů odměny, které závisejí na koncentraci neurotransmiterů. S touto koncentrací manipulujeme užíváním drog (včetně alkoholu a nikotinu) a užíváním psychofarmak.
Chování všech živočichů, nejen člověka, je taženo kupředu odměnou a zezadu postrkováno trestem. Je prokázáno, že odměna je silnější motivací než strach z trestu. Stát, který má zákony, jejichž dodržování je pro občany odměnou, nemusí mít tolik policistů, kteří budou umět odstrašit lidi od toho, aby páchali zlo. Zákony jsou tu proto, aby poctivost byla odměňována a nepoctivost trestána. Také u člověka je uspokojování pudů motorem pro veškerou aktivitu.
Hlavní odměňovací pudy jsou pud potravový a pohlavní. První vede k zachování jedince, druhý k zachování rodu. Arénou pro uspokojování potravového pudu je ekonomika a svět práce, jež se starají nejen o dostatek potravin, ale také o střechu nad hlavou a vše, co vytváří životní komfort. Jistý komfort potřebuje člověk také k uspokojování sexuálního pudu a k tomu, aby se staral o potomky. Sigmund Freud poučil lidstvo, jak důležitou roli hraje sublimace sexuálního pudu pro vznik kultury.
Kantův „morální zákon ve mně“ není produktem genů. Je to společnost, co mě učí rozeznat dobro a zlo, a společenské dění je ve značné míře organizováno státem. Žiji ve svobodném demokratickém státě. Jaké jsme však zvolili zákonodárce, jaké máme vykladače zákonů a jakou máme výkonnou moc, že se cítím stále více ponížen tím, jak nás dnes vidí lidé v zahraničí? Jde to tak daleko, že bych to byl nikdy nečekal. Čtu rozhořčený mail od kolegy z Bethesdy. Klade mi otázku, co že se to u nás děje: Jeho nadřízený mu přikázal, aby přesunul realizaci klinické studie z Česka do Itálie. Důvod? Nemůže věřit ani hodnotám krevního tlaku naměřeným v zemi, již vedou politici, kteří dělají všechno pro to, aby důvěryhodnost této země dokonale podkopali.
Nemyslím si, že je u nás víc zločinců nebo slabomyslných než jinde ve světě, i když televizní nebo rozhlasové předvolební spoty některých politických subjektů ve mně v tomto ohledu vyvolávají pochyby. Mám jen hrůzu z toho, že struktura politické moci a politické dění u nás je něčím jako aktivita mozku, který si dělá, co chce, a svobodná vůle občanů si s tím neví rady.
Zdroj: MT