Medicínu musí člověk dělat celým srdcem

Rozhovor byl pořízen v létě r.2010.

Světlá nad Sázavou - "Medicínu musí člověk milovat, mít rád lidi a mít o ně zájem," říká MUDr. Irma Němečková, která pracuje už celých 70 let jako praktická lékařka ve Světlé nad Sázavou. Svým způsobem připomíná postavy žen - lékařek, tak jak je viděli tvůrci černobílých filmů pro pamětníky z doby první republiky.

Energická, vzdělaná, inteligentní a obětavá, přitom dáma každým coulem. I její ordinace, hlavně lékařská skříň ze 30. let s mnoha šuplíky a chromovým kováním, je připomínkou doby, kdy si praktický lékař musel ve své ordinaci poradit se vším úplně sám. Od trhání zubů po porody a drobné chirurgické výkony. Spolehnout se mohl jen na svoje znalosti, schopnosti a zkušenost.

V době, kdy jste si vybírala studium medicíny, nebylo zrovna obvyklé, aby žena studovala školu takového typu. Společnost preferovala spíš nepracující ženu v domácnosti. Nedávali vám profesoři během studií občas najevo, že být doma u plotny je pro ženu vhodnější než operační stůl?

V době, kdy jsem studovala na Karlově univerzitě, byl počet studentů chlapců pětkrát vyšší než počet dívek. Profesoři se k nám ženám ale chovali se stejnou úctou jako k mužským kolegům, nikdy jsem si nevšimla, že by nějak snižovali naše odborné schopnosti. Promovala jsem 10. března 1939 a patnáctého nás obsadili Němci. Můj lékařský diplom patří k posledním, které byly vydány ještě v době první Československé republiky.

Vy jste ale stihla vystudovat nejen všeobecné lékařství, ale i stomatologii.

Zvláštní je, že jsem přitom zubní lékařství nikdy dělat nechtěla. Došlo k tomu, až když jsme se s mým mužem začátkem 40. let vzali a přestěhovali z Prahy na Vysočinu do Světlé nad Sázavou. Můj mu žbyl praktický člověk, tehdy bylo zvykem, že si obvodní lékař bral k sobě do ordinace ještě zubního dentistu, jehož praxe byla zárukou určitých příjmů ordinace.

Jak to šlo dohromady, stomatologie a praktické lékařství? Neumím si představit, že se dá stihnout obojí zároveň.

Zubní lékařství mě moc nebavilo, to nepopírám. Zajímala mě daleko víc gynekologie nebo pediatrie. I fyzicky to byla pořádná dřina, celý den stát u křesla. Tak jsem se začala pokoušet o daleko náročnější zákroky, například resekci, extrakci osmiček. Zvyšovat odborné znalosti jsem si jezdila na kliniku do Prahy. Bála jsem se ale, že v oboru praktického lékařství ztratím erudici, těšila jsem se proto na víkendy, kdy jsem mohla manželovi pomáhat v jeho ordinaci.

Jste pro mě tak trochu ztělesněním historie praktického lékařství od první republiky do současnosti. Věřím, že v době vašeho mládí byla práce praktika v terénu úplně jiná a určitě ne lehká. Kachyňův film Sestřičky asi nebude daleko od pravdy.

Tehdy praktická medicína byla opravdu úplně jiná než dneska. Neexistovala žádná lékařská služba první pomoci. Neměli jsme žádné laboranty. Lékař si musel často v terénu poradit úplně sám a zvládnout i skutečně náročné výkony. Spoléhat se především na svoje schopnosti, znalosti a intuici, ne na množství přístrojů a odborný personál.

Vzpomenete si ještě na svůj nejnáročnější případ?

Najeden takový případ si vzpomínám, stalo se to někdy v roce 1948 nebo 1949. Byla strašná zima, jela jsem k ženě, která rodila, bylo to asi tři kilometry od Světlé. Žena už měla dvě děti, porod šel dobře, ale najednou se ukázalo, že lůžko nejde ven. Ta žena byla zkušená rodička, krvácela, a věděla, že je něco špatně. Začala se loučit s dětmi a mně bylo jasné, že jde doslova o minuty, do nemocnice jet nešlo. Udělala jsem proto něco, co jsem do té doby znala jen teoreticky. Podařilo se mi přirostlou placentu odloupnout a zastavit krvácení. V šest hodin ráno jsem jela domů na saních, šťastná, že to tak dobře dopadlo. Takové okamžiky jsem na medicíně milovala. Za války jsem ošetřovala ruského parašutistu, dostala jsem za to po válce hodnost kapitána, měla jsem větší hodnost než manžel, byť jsem neuměla ani vojensky pozdravit.

Lékaři si v současné době stěžují, že jejich práce není odpovídajícím způsobem hodnocena. Mají pravdu?

Když vás poslouchám, tak zjišťuji, že praktický lékař, zvlášť v terénu, a na malém městě, na tom nebyl nikdy finančně nejlíp.
Je pravda, že finančně není práce lékařů zdaleka ohodnocena tak, jak by být měla. Když srovnám mediky například s právníky.Ve srovnání se světem je mzda českého lékaře na úplně jiné úrovni. Ale já se přiznám, že jsem do medicínské praxe nedokázala nikdy řadit na první místo finance. I když jsme s manželem provozovali soukromou praxi, nezapomínali jsme na určité sociální cítění. Snažili jsme se pomoci i těm, o kterých jsme věděli, že nám za péči nezaplatí, protože nemohou.

Není to tak dávno, kdy se vedly bouřlivé diskuse, kolik by si měli pacienti na péči připlácet. Některé politické strany si odstranění zdravotnických poplatků daly do volebního programu. Podle vašeho názoru, měli by si pacienti na péči připlácet - a kolik?

Nejsem proti, aby se na lékařskou pomoc připlácelo. Ať ale připlácejí hlavně ti, kteří si to mohou dovolit. Existuje určitá skupina pacientů, která peníze nemá. I ti by měli mít dostupnou lékařskou péči. A pak není dobré srovnávat zbytek republiky s Prahou a podle toho nastavit ceníky. Žiji celý život na Vysočině, kde mzdy ani zdaleka nedosahují onoho citovaného průměru, ba ani deseti tisíc korun čistého.

Finanční spoluúčast pacienta byla i jednou z částí reforem bývalého ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Myslíte si, že byste se shodli v názorech?

Obávám se, že s kolegou Julínkem bychom si v mnohém nerozuměli. Já nevěřím, že české zdravotnictví zachrání stále větší přítok peněz. Pokud na druhé straně nezačnou fungovat důkladné kontrolní mechanismy, aby bylo naprosto jasné,kam se peníze investují, proč a co se s nimi děje. Jinak se může stát, že se ze zdravotnictví stane černá díra. Pacient bude doplácet ve stokorunách, ale výsledek nebude nikde vidět. Nebylo by ani špatné zhodnotit, jací lidé ve zdravotnictví někdy pracují, jaký mají vztah ke svému oboru.Aza snad nejhorší hřích považuji množství úřadů, úředníků a přebujelou administrativu, která nutí lékaře vyplňovat formuláře snad i na operačním sále. Logicky mu pak nezbývá čas na pacienta.

Léčíte pacienty prakticky nepřetržitě sedmdesát let. Mění se jejich nejčastější diagnózy? Jsou dnes pacienti obrazně řečeno zdravější než před padesáti a více lety, když jsme se zbavili takových nemocí jako tuberkulóza nebo černý kašel?

Pacienti, které léčím, rozhodně nejsou zdravější. Řekla bych, že se máme až příliš dobře a nesvědčí nám to. Rozhodně přibývá nemocí pohybového aparátu. Dřív jsme diagnostikovali těžkou artrózu u pacientů seniorů, kteří celý život těžce pracovali. Dneska se tato diagnóza objevuje dokonce u padesátiletých, kteří manuálně pracují minimálně. Jeden z velkých nešvarů je přejídání. Nedostatek pohybu. Hlavně obézních dětí je stále víc. Místo pohybu sedí u televize a u počítače. Místo zdravého oběda ve školní jídelně si kupují sladkosti za peníze, co jim dávají rodiče. Coby bývalý gynekolog sleduji, že přibývá neplodných párů i mezi velmi mladými. Po tom, co gynekologickou praxi neprovozuji aktivně,nemám už tak přesný přehled, ale od kolegů vím, že přibývá komplikací v těhotenství u mladých rodiček. Zvyšuje se počet extrauterin (mimoděložních těhotenství, pozn. red.), což byl v minulosti postrach každého praktického lékaře v době, kdy nebyl ultrazvuk.

Jak je vidět na dveřích vaší ordinace, provozujete praxi intenzivně každý den. Co na to vaši blízcí? Neradí vám, abyste si spíš užívala důchod a odpočívala?

Lékařskou praxi provozuji i teď, i když mi to můj syn má za zlé. Ordinuji každý den, několik hodin, dopoledne i odpoledne. Mám svůj stálý okruh pacientů, chodí ke mně, protože jsem dřív léčila jejich rodiče i prarodiče. Ordinaci mám v domě, který dřív patřil jinému praktickému lékaři, koupili jsme ho s manželem a zadaptovali. Aspoň nemám problémy s docházením do ordinace, zvlášť po tom úrazu, co se mi přihodil.

Nechci být indiskrétní, ale ono není zase tak obvyklé aby praktický lékař ordinoval ještě v sedmadevadesáti a z invalidního vozíku.

Na začátku to byla vlastně maličkost. Pes mě kopl do nohy a vůbec se to nehojilo. Udělal se mi bércový vřed. Jezdila jsem na různá vyšetření, na kliniku do Hradce nebo do Brna, syn mi posílal léky, ale nakonec jsem dostala otravu krve. Jediným řešením byla amputace. Nelituji, že jsem nezemřela. Jen mě mrzí, že jsem se stala závislou na ostatních. Já si přitom vždycky snažila poradit sama. Nemám už sílu učit se chodit o berlích, protézu nechci. Ale radost ze života mám pořád. Syn by chtěl, abych odpočívala, ale mě práce drží při životě, nemyslím na svoje trable a snažím se pomáhat jiným.


Regionální deníky, ŠTĚPÁNKA SAADOUNI

---

Kdo je MUDr. Irma Němečková
Narodila se 26. 5. 1913 ve Vídni. Dne 10. března 1939 promovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Vybrala si obor všeobecná medicína. Od roku 1940 provozuje nepřetržitě lékařskou praxi ve Světlé nad Sázavou. K jejím zálibám patří hudba, hra na klavír, hovoří německy a francouzsky. Sebe samu označuje za nezdolnou životní optimistku.

---

Zdroj: Regionální deníky