Nerovnost tolik nevadí – když není nespravedlivá

O táborských kádích se mluví asi šest set let, jenže zmizely po velmi krátké době a začala být vybírána poddanská daň.

Papež František prohlásil, že ekonomická nerovnost je kořen sociálního zla. Prezident Obama prohlásil, že ekonomická nerovnost je výzva, která definuje naši dobu. Nový průzkum veřejného mínění dokazuje, že lidé ve 44 státech Evropy i USA chápou sociální nerovnost jako největší hrozbu pro svět i jejich zemi, hrozbu, která překonává náboženskou a etnickou nenávist, znečištění, jaderné zbraně i onemocnění, jako je AIDS. Především sociální nerovnost je palivo do motoru radikálního islámu.

Příjem nejchudších deseti procent lidí na Zemi v letech 1988–2011 rostl o méně než tři americké dolary ročně. Příjem nejbohatšího jednoho procenta lidí rostl 182krát víc. V průběhu posledních třiceti let nevzrostl příjem poloviny lidí žijících v USA ve spodní polovině příjmového žebříčku o nic. Příjem jednoho procenta lidí žijících na špičce žebříčku vzrostl o 300 procent. Nejbohatší muž v současném Vietnamu vydělává denně víc, než si nejchudší člověk v téže zemi vydělá za deset let.

Rostoucí sociální nerovnost je riskantní. Spolu s ní roste zločinnost a míra nejistoty. Jeden z devíti lidí na Zemi jde v současnosti spát o hladu. Tři čtvrtiny krajní bídy by byly odstranitelné užitím současných možností například daňových nástrojů a omezením výdajů na zbrojení.

A bohatci?

Před několika lety uniklo do tisku 11,5 milionu tajných dokumentů panamské právní firmy Mossack‑Fonseca. Mezi službami firmy bylo zakládání účtů v daňových rájích, jejich administrace a správa. Firma spolupracovala s největšími světovými finančními společnostmi, jako jsou Deutsche Bank, HSBC, Société Générale, Credit Suisse, UBS Suisse, Commerzbank a Nordea. V panamských dokumentech se objevuje víc než 210 000 společností. V seznamu jsou vládní úředníci, blízcí příbuzní a přátelé vysokých politiků ze 40 států světa, jakož i anglická královna a blízcí spolupracovníci prezidenta Putina. Kdo odolá vůni peněz? Během let firma pracovala s klienty z více než stovky zemí, ponejvíce s korporacemi z Hongkongu, Švýcarska, Spojeného království, Lucemburska, Panamy a Kypru. Českých firem tam v dubnu r. 2018 bylo 13 002. V daňových rájích je ukryto 7,4 trilionu USD. Jedno procento světové populace vlastní polovinu světového bohatství, 70 procent světové populace vlastní jen tři procenta. Panamské dokumenty tichounce zmizely z pořadu dne. „Co zmohou zákony tam, kde vládnou jenom peníze?“ tázal se před devatenácti stoletími velký Tacitus.

Nůžky mezi chudými a bohatými se rozvírají dál. Mr. Monty Burns, padouch a chramstna ze seriálu Simpsonovi, děl: „Slyšel jsem, že více než dvě miliardy lidí žijí za méně než dva dolary denně. To by mne zajímalo, jak k nim přišli.“

To je všechno pravda. Sloučí‑li se však výsledky ohromného množství výsledků studií politické psychologie a neuroekonomie, zjistíte, že lidé dávají přednost nerovným společnostem. Rovnost je vyžadována jen v malých skupinách. Lidi totiž moc nezajímá ekonomická nerovnost. To, co je velmi zajímá, je ekonomická nespravedlnost.

Představte si dva naprosto stejné jedince. Jeden má dostat deset dolarů, druhý nic. Na první pohled nespravedlivé dělení. Dospělí lidé proti němu nic nenamítají, jestliže je výsledek náhodný. Děti se chovají podobně. V běžném světě lidé berou v úvahu rozdíly ve schopnostech, námaze, v tom, zda si lidé to, co získali, zaslouží. Pak dávají přednost nerovnosti.

Jestliže jsou lidé v laboratoři tázáni, aby něco rozdělili mezi jedince, kteří k sobě nemají vztah a o nichž nic nevědí, pak je lidé podělí rovným dílem.

Jestliže si byli jedinci v pokusu ekonomicky nerovní už na začátku, lidé rozdělí zdroje tak, aby jejich ekonomickou nerovnost zmírnili, a jsou v tom důslední. Někdy dají přednost dělení, při kterém všichni získají méně, než nerovnosti, při které by všichni získali víc. Výzkum v 15 kulturách ukázal, že lidé potrestají člověka, který nespravedlivě dělí, a to i za cenu vlastní ztráty, v situaci, kdy jsou jen pozorovateli a dělení se jich přímo netýká. Přesto jedince, o kterém mají dojem, že je nespravedlivý, mohou za cenu vlastní ztráty potrestat. A může to být citelná ztráta – i polovina denní mzdy. Totéž ukázaly experimenty s dětmi ve věku 3–8 let.

Jestliže se museli lidé rozhodnout mezi rovným a nerovným dělením bohatství a bylo jim řečeno, že se při takovém dělení náhodně dostanou mezi nejbohatší nebo nejchudší, více než polovina dotázaných byla pro nerovné dělení. Poměr mezi nejchudší a nejbohatší pětinou byl v tomto případě 1 : 4.

Záleží však na tom, jak se položí otázka. Jestliže byli lidé tázáni, jaké by bylo ideální dělení v každé pětině žebříčku zvlášť, vyskočil poměr na 1 : 50. Lidé mají za to, že v dokonalé společnosti by lidé žijící v horní pětině socioekonomického žebříčku měli mít víc než trojnásobek toho, co mají lidé žijící v dolní polovině žebříčku.

Jenže lidé jsou denně konfrontováni se situací, v níž jiní lidé bohatnou nezaslouženě. Proč nejen Američané tak dobře snášejí takovou míru rostoucí ekonomické nerovnosti? Chvilku nebudu myslet na masivní propagandu a zkušené vysoce realistické Evropany. Američané víc než Evropané věří mýtu sociální mobility, rychlému vzestupu na sociálním žebříčku: každý čistič bot se může stát miliardářem. Což se podobá větě sdělující, že každý voják má v torně maršálskou hůl. Skutečnost je zřejmá po každé bitvě z poměru padlých a žijících vojáků k padlým a žijícím maršálům.

Zdroj: MT