O zavěšeném vděku
Vděčný pacient je snad nejcennějším ziskem lékařova života," konstatuje ve svých vzpomínkách americký gynekolog Frederick Loomis. Napsal to na samém vrcholu kariéry, tedy jako člověk zavedený, nouzí rozhodně netrpící. Loomisova věta platí především tehdy, jsou-li už syty nižší žaludky lidské existence. Loomisův mladší krajan, psycholog Abraham Maslow, zkonstruoval pomyslnou pyramidu lidských potřeb.
Od základny vzhůru jsou to 1. fyziologické potřeby; 2. potřeba bezpečí, jistoty; 3. potřeba lásky, sounáležitosti; 4. potřeba uznání, úcty; 5. potřeba seberealizace. Přitom k naplnění vyšších potřeb musejí být alespoň částečně uspokojeny potřeby nižší. Peníze jsou, řekl bych, zakomponovány především do dvou nejnižších vrstev, vděčnost pak hlavně do dvou nejvyšších. Těžko tedy očekávat, že trvale podhodnocovaný pracovník ocení pouhý vděk - ten vnímá spíš jako koření své činnosti, jejíž základní, takříkajíc energetickou potravinu tvoří holt v naší společnosti penízky.
Jenže tak jednoduché to asi není. Alespoň částečně totiž platí i vztah zpětný: Koho práce vnitřně neuspokojuje (třeba není tu a tam pochválen či zahrnut vděčností), klade o to větší důrazna výplatní pásku. Nyní zpět k počátku. Předpokládejme, že jsem průměrně zvykově vybavený jedinec, takových jako já je tudíž mezi námi většina. Pak má smysl ptát se: Proč se vlastně neradi cítíme vděční?
Vymyslel jsem do začátku pár možných vysvětlení; za další budu vděčen laskavému čtenáři. (Slibuji, že jeho plot nechám na pokoji.) Každá verze by zajisté vydala na samostatnou úvahu, takže stručně:
1. Dřív se doktoři vyhledávali jen ve skutečně urgentních případech a samozřejmě se jim za práci platilo. To (u těch naléhavých, proto zpravidla zřídkavýchpřípadů - operací, porodů) přežívá dodnes; navíc z komunistické totality přetrvává, ba snad i znovu nabývá na významu systém protislužeb. Jde tedy o sílu zvyku, my jen plyneme s proudem.
2. Pocit vděčnosti v nás evokuje pocit podřazenosti vůči pomáhající osobě. Tento atak na sebeúctu se snažíme zreálnit převedením na pocit dluhu, který pak lze konkrétně vyčíslit a vyrovnat. (Tady ale, myslím si, platí, že papaláši všech úrovní, infikovaní virem moci, si takovéto pocity nepřipouštějí, naopak-pomáhat jim považují pro ostatní za čest.)
3. U nepříbuzných spoluobčanů (sobecké geny!) podvědomě vyznáváme evolučně zakomponovanou přímou, osobní ("na pivo", "slušnostné" apod.), nikoli společensky (platem) zprostředkovanou reciproci.
4. Jde o projev rostoucího individualismu typického pro mainstream "vyspělé" společnosti západního typu. Stále víc věcí (o kterých z médií víme a jež nás zajímají) se totiž děje zcela mimo nás a my na jejich průběh nemáme sebemenší vliv.
Cítíme se tedy být z takové společnosti vyvrhováni, ztrácíme k ní důvěru - nechceme do ní ukládat ani svoje plusy, ani minusy, poněvadž by je mohla zdeformovat, dokonce zneužít. Tím, že odmítáme vděčnost v sobě podržet a při vhodné příležitosti zase vydat, nýbrž ji ihned zrušíme (penězi), se od takovéto společnosti distancujeme.
V Praze na Malé Straně funguje kavárna U Zavěšenýho kafe, kde si kolemjdoucí může vypít kávu a při odchodu -bude-li chtít - zaplatit dvě. Tu jednu navíc zavěsí pro toho, kdo je momentálně plajte. Kéž by i náš veřejný prostor obsahoval závěsky vytvořené prací i chováním občanů: Zkrátka komu bylo dopřáno, ten tam uloží své přebytky (emocí, skutků), však ony někomu přijdou vhod...
Zdroj: MT